Tihle kluci všechen svůj tvůrčí potenciál vyčerpali na pojmenování svý kapely, potažmo debutový desky, pravila by s velkou, ne největší, protože určitá rezerva je dobrá věc, pravděpodobností kolegyně publicistka Jana Kománková. Nejsou o moc starší než kluci, co vám před šesti lety brali na školních chodbách svačiny, ale rozhodně úspěšnější. Jedna z těch kapel, co nemá venku ještě pomalu ani jeden singl, ale když si jejich tour manager odškrtává štace v plánu a jen tak si vedle jmen měst připisuje přibližnou návštěvnost, skoro pokaždý se rovná maximální kapacitě prostoru, kde zrovna tahle čtyřka dohrála. Když se trousí ze zákulisí s pivem v ruce, ani by se nemohli divit, kdyby k nim přiskočil muž zákona a požádal je o občanky. V sousedních bytech bych našel lidi, co jsou mladší než já a vedle Arctic Monkeys by vypadali jako jejich starší bráchové, co by pak ve škole mohli říkat: "Hele, brácha bude příští tejden na obálce NME. Kupte," nebo: "Zejtra mě omluvte, jedu s bráchou na koncert do Mnichova. Dík." Jedna z těch kapel, co nemá venku ještě pomalu ani singl, ale ať přijedou kamkoliv, může Alex Turner po vzoru velkých hvězd z velkých kapel, kterým dává součet věků jejich členů minimálně dvojnásobek součtu jeho kapely, uprostřed takřka jakékoliv skladby z jejich repertoáru dát mikrofon od vlastních úst a pak už jenom nasávat chorálový přednes jeho příběhů. Příběhů ze života.

Nejskloňovanější slovo ve spojitosti s Arctic Monkeys má čtyři písmena. Hype [haip] reklamní trik, švindl, fígl, umělý stimul. Bylo by nesmyslný nasazování si klapek na oči tvrdit, že to tak není. Domino Records, label, z jehož lůna se mi po stole válí nejvíc kapel se škatulkou kytarovka, si je hýčká a když někoho hýčkám a vím, že je tu šance okolo sta procent, že to vyjde, tak bych nulovou publicitu bral jako projev kreténismu pánů v kravatách. Čímž netvrdím, že pánové z Domino Records nosí obleky, ale o kravatách jsem přesvědčen. Proč? Co se takhle někdy podívat na videoklipy jejich svěřenců. Obálky, články, tour s člověkem, co má na vizitce Guardian. Prostě hype. Jednoduchý kopnout je do prdele, říkat něco v tom smyslu, že "vyhajpovaný věci já neposlouchám, voe," a bít se do hrudi. Na podobný móresy jsme přeborníci, ain't we?

Bez těch čtyř liter se to má asi takhle - Arctic Monkeys zněj' takřka stejně z desky jako ze záznamu BBC Radio One, což je ta nejlepší (kde je rezerva?) možná zpráva. Mládí vpřed! Jejich vystoupení, vlastně celá jejich hudba, má neskutečný drajv, jehož minus je snad jen v jedný věci. Buď vás strhnou, nebo ne. Arctic Monkeys prostě nejsou z těch kapel, který tu jsou, víte o nich a občas si je pustíte. Jste fanoušek, nebo je neposloucháte. Luxujete, posloucháte "I Bet You Look Good On The Dancefloor" a myslíte si, že jste Alex Turner, nebo luxujete. Některý ty věci kolem nich jsou naprosto nesmyslný, některý i trochu záhadný. Za první třeba pátý místo v NME anketě "100 Greatest British Albums Ever", za druhý - kde se najednou vzalo tolik indie-fanoušků. Prototyp boybandu pro 21. století?

Jsem ten, co si myslí, že lux je stojan od mikráku navzdory tomu, že většina těch věcí nemá ani pořádnou melodii/nejsou melodický jako třeba [dosaď melodickou kytarovku] a ty texty asi ani nejsou určený pro mne. Klidně bych timhle cédéčkem s naprosto kouzelnym názvem "Whatever People Say I Am, That's What I'm Not" celou tuhle éru kytarovek skončil. Franz Ferdinand dospěli, The Strokes přehodili výhybku směrem, který čekal asi málokdo - čekal ho vlastně někdo vůbec? Arctic Monkeys mě zase vrátili na začátek, kdy šlo hlavně o to heslo "Fuck off, it's just rock'n'roll!" Jejich přínos hudbě rovná se mýmu přínosu do alternativní medicíny, což je (pro ty, co jim to zapaluje pomalejš) nula. Je mi to jedno, jdu luxovat. Hajp nehajp.

P. S.: I'm with you plnm!