Dobře vím, že je to k Ivánu Gutiérrezovi nefér, ale na tu Zuzanu Navarovou si v souvislosti s ním nejde nevzpomenout. Poletuje někde okolo něj, někdy jako z jedné ze svých posledních nahrávek uletivší anděl strážný, jindy jako bludný duch, jenž nemůže nalézt pokoje. Původem kolumbijský kytarista to stejně jako celá (dříve) doprovodná kapela Koa zkouší sólo a i přes vydatnou muzikantskou podporu je "Madera" (Dřevo) čistě písničkářským albem. Snadno si lze hudebníka představit, jak tráví celý den opřený o oloupanou zeď na chudém předměstí anonymního jihoamerického velkoměsta a sleduje, co se kde šustne. Desce se totiž záhadným způsobem dokonale daří evokovat obrazy, výjevy, váhám, jestli ji neoznačit za audiovizuální dílo. Třeba při "Sueňo desde un tren" (Sen z vlaku) totiž splývá realita se sny Butche Cassidyho a Sundance Kida o parním vláčku supícím po chatrných náspech na svazích And.

Měkká rytmika a melancholie pomalejších skladeb má na mě podobný vliv, jako když jsem oklikou přes celý svět objevoval brazilskou bossa-novu. Její schopnost instantně působit na psychiku podědil i zběhlý syn Amazonky. Španělské texty, jejichž překlady jsou k dispozici v bookletu, jsou plné vizuálních vjemů a přidávají kontrast Gutiérrezově pouliční výstavě. Byla by velká škoda nevědět, o čem písničkářův nápadně nedokonalý hlas vypráví, stejně jako vzdát se zvukomalebnosti románských jazyků a jemného pocitu exotična, se kterým se Cervantesův jazyk pojí. I když překlady rozhodně nejsou bez chyby, jak rozpoznala i má Espaňol terrible. Chemik šokem vysype sůl a amoniak, které z amonné soli udělali v "El Huracán", zatímco nad nechtěným vložením v kontextu komicky působícího verše "Znal jsem jednoho muže" do milostného šílenství "Sin ella" (Bez ní), se pousměje každý.

Nijak do očí bijící analogie názvu článku se známou písní Beatles "Norwegian Wood" (Norské dřevo) a ještě volnější odkaz na Murakamiho román "Norue no mori" (... opět Norské dřevo) by mohly přiblížit těžko popsatelnou náladu desky. S písněmi zasněnými, často i divokými, syrovými, někdy však nezapamatovatelnými, prázdnými. I dominantně kytarové aranže, které sice v jednotlivých skladbách vyloženě těší, začnou po delším poslechu trošku unavovat. Hlavní hnací motiv kontrastu se promítá i do mého hodnocení. Na melodickou třetinu alba (konkrétně úvodní hitovku "Al amar al sol", zmiňovanou "Sueňo desde un tren", vzácně veselou "Flor de ser" a klasickou latinu "El Forastero") nedám dopustit, zbytek si už nejspíš nikdy neposlechnu.

P. S.: Malá, nepříjemná poznámka na závěr: Je vcelku trapné, že to musím zmiňovat, ale Indies tentokrát nějak nezvládli nechat si vylisovat CD v postačující kvalitě, takže alespoň můj špatně vystředěný exemplář dělá v každém druhém přehrávači příšerný kravál.