Na to, že fungují pouhé čtyři roky, toho mají romští Bengas za sebou věru úctyhodně. Díky tomu, že se dali dohromady coby parta dávno vyzrálých muzikantů, mohli svoji kariéru odstartovat pěkně z voleje, a tak ve věku, kdy se nejedna kapela teprve orientuje v místě a čase, už mohou vzpomínat na dlouhou řadu vystoupení u nás i v zahraničí, mezi nimiž nechybí turné s Hanou Hegerovou, předskakování věhlasným kolegům Gipsy Kings či několik nevšedních akcí, například hraní ve věznici Vinařice. Dvakrát se neflákají ani co se týče nahrávek - před několika týdny vydali už druhou desku "Amen phiras".

Bengas se rádi ohánějí živelnou energičností a optimismem, jimiž prý mají moc roztancovat každé publikum. "Amen phiras" je však deskou veskrze krotkou. Písní rychlého tempa je zde přesně polovina, přičemž ani ta vás z křesla zrovna nevypáčí. "Dživipen nane sunoro" začíná nadějně, vyklube se z ní však zbytečně dlouhý kolovrátek, "Avilem" a "Mamo miri" sráží jejich nevýrazná kýčovitost, "Amen phiras" a "Devla miro" jsou na tom o něco lépe, jenže spíše než aby sálaly temperament, jde z nich chlad stěn nahrávacího studia. Co se v tomto směru docela povedlo, jsou sympatické tancovačky "Mandarin" a "Čučomuro", avšak ani ty úroveň alba nezachrání. Slovník superlativ bohužel musím nechat zavřený i v případě většiny pomalejších kusů, které alespoň v mých uších znějí příliš unyle, byť na některých lze shledat pár kladných aspektů, a to zejména v rovině aranžérské.

Nic proti Bengas, dle fotek jsou to sympaťáci a po řemeslné stránce ve studiu podali uspokojivý, možná snad až oslnivý výkon. Zpěvům se technicky nedá nic vytknout, jsou příjemné a svým způsobem zajímavé, intrumentálním výkonům se místy sluší zatleskat (zejména dvanáctiletému Radku Sivákovi, ovládajícímu prekuse, patnáctiletému houslistovi Josefu Šenkimu a sedmnáctiletému hráči na violu Petru Surmajovi), stejně jako lze souhlasně pokývat hlavou nad některými hudebními nápady (angažmá piána a smyčců, zábavně osobitý scat-zpěv v závěru alba). Na druhou stranu se najdou i momenty, kdy byste před úsilím Bengas o originalitu nejraději utekli spláchnout se do záchodu. Humpolácký rap v "Šun tu man" lze ještě omluvit tím, že ho má na svědomí dítě (z úst dospělých členů kapely prý zněl na zkouškách ještě hůře!), neméně humpoláckou část textu "Mandarinu" v češtině však nelze nazvat jinak než důkazem totální absence citu pro jazyk ("každý z nás má vnitřní hlas a když chce, tak ho poslouchá, a když neví, tak se ptá, co bude dál ... tak poslouchej, už mě to nebaví, nebaví, abych si sám sobě lhal").

Od kapely, která svoji tvorbu charakterizuje odkazy na východniarskou častušku, maďarský čardáš, písně Romů Ruska i Maďarska, balkánský folklór, rytmů Arábie, Španělska a kdovíčeho ještě, bych zkrátka čekal více než odvar Gipsy Kings s velmi občasným vykouknutím mimo žánr. Když k tomu přihodím nepochopitelné pojetí bookletu, který obsahuje pouze texty prvních čtyř písní desky (že by rozpočet na realizaci operoval s tak nízkými ciframi?), nezbývá mi než mluvit o zklamání. Asi si zajdu vylepšit dojem na koncert.