Rok po vydání "Reise, Reise" vypustili němečtí Rammstein do světa další neřízenou střelu. "Rosenrot" na svého předchůdce v mnohém navazuje - obsahuje několik písní, které se na starší album nevešly, objevují se i shodné grafické prvky. Srovnatelná je kupodivu i kvalita obou nahrávek.
Rammstein mám rád. To, si myslím, je fair přiznat hned na začátek. A právě proto jsem se na "Rosenrot" moc netěšil, poněvadž už z
"Reise, Reise" jsem cítil, že němečtí řezníci mají mezery, že ne vše je tak dobré, jak by mohlo být. No a představa, že na samostatném albu vyjde odpad z "Reise, Reise", mě upřímně vyděsila. To se dočkám špatné desky od
Rammstein!? Hrozil jsem se. Výsledek je nakonec o dost lepší než mé noční můry, ale co si budeme povídat, k dokonalosti "Mutter" to má zatraceně daleko. Ale asi to muselo přijít, těžko říct. Faktem je, že "Rosenrot" nepůsobí ani jako splácaná, ani jako odfláklá placka. Mám z ní zhruba stejný pocit jako z "Reise, Reise". Výsledek? Asi ho tušíte - kdyby se obě alba dala dohromady, byla by z toho extratřída.
Písně, které "Rosenrot" otevírají, navazují na to nejlepší a především na to nejtvrdší, co kdy německý sextet natočil. Jak "Benzin" (zároveň první singl), tak "Mann Gegen Mann" (budoucí singl) drtí posluchače nikoli melodií, ale útočnými riffy a v případě druhé skladby také vojensky přesnými chorály. Třetí "Rosenrot" - shodou okolností aktuální singl - je dost možná nejvýraznější peckou alba, která zároveň ilustruje hlavní rozdíl desky od dřívější tvorby
Rammstein. Skupina jako by se soustředila ještě intenzivněji na hru s melodií, je ochotna se vydat i cestou experimentu, či spíše kýče.
Ano, slyšíte dobře, kýče. Jinak ani nelze popsat track "Stirb Nicht Vor Mir", v němž hostuje
Sharleen Spiteri ze skotských hitmakerů
Texas; výsledkem je upíristická skoro-balada, při níž mi sice běhá mráz po zádech a jejíž refrén si dozajista zapamatuji, ale jen těžko se zbavím dojmu ne nepodobnému pocitu, který zažívám při pohledu na ilustrace v pouťových zámcích hrůzy... Tak trochu nepatřičně, ačkoli překvapivě působí i latino-metalová "Te Quiero Puta!", kde se z
Rammstein stávají souputníci drsoňů z
Molotov. Na jednu stranu patří Němcům obdiv za chuť zkusit něco jiného, zároveň ale z obou kusů čpí až přílišná výjimečnost. Je vám prostě jasné, že tohle není jejich styl, že jim mnohem lépe jdou vypalovačky typu "Benzin", "Wo Bist Du" nebo "Zerstören".
Ono to možná zní, jako by se mi "Rosenrot" nelíbilo, ale to je chyba lávky. V zásadě proti žádné z písní (snad s výjimkou posledních "Feuer Und Wasser" a "Ein Lied") nic nemám. Pouze se mi zdá, že
Rammstein nabyli dojmu, že je třeba se pohnout někam dál, ale sami nemají úplně jasno, kterým směrem se vydat. Novinka je pro ně dokladem -
"tohle sice umíme, ale vše podstatné jsme už řekli, trochu nám to zasmrádává". Přesto té zatuchající potvoře přicházím na chuť rád a myslím, že pro fanoušky
Rammstein nebude zklamáním. Teď jen, prosím, tu pauzu a vyčistit si hlavu.