Na co Linkin Park šáhnou, to se ve zlato promění. Platí to i pro Mikea Shinodu, jednoho z frontmanů kapely? Inu, to není úplně jisté. Před pár týdny mu vyšla debutová deska "The Rising Tied", tedy jeho projektu Fort Minor. Upíralo se k ní docela hodně pozornosti, ale ambice tentokrát možná byly vyšší, než kam sahaly Shinodovy možnosti. Zapomeňte na nu-metal, zapomeňte na kytary, tady jde o hip hop, rap, nějakou tu elektroniku, případně pop. V hlavní recenzi na musicserveru dostali Fort Minor od Lukáše Franze 6/10, makrorecenze ukazuje, že se sice najdou tací, pro něž to je číslo nízké, na skutečně vysoké hodnocení ale nedošlo.

Ondřej Ručka - 3/10

Děkuji osudu, že jsem tuhle desku nedostal na hlavní recenzi, protože její poslech pro mě byl stejným utrpením, jako kdyby mi někdo vrazil rozpálený pohrabáč, však víte kam, a kroutil s ním. Tak laciné, prvoplánové, klišovité a hlavně nudné hiphopové beaty jsem už dlouho neslyšel, tahle deska snad definuje nový zvuk špatného hip hopu. Klasický případ - velká očekávání (Fort Minor je ten Mike Shinoda z Linkin Park!) a velké zklamání (Fort Minor je ten Mike Shinoda z Linkin Park!). Kolega Franz se hold kontextuálně v hip hopu neorientuje, proto desku "The Rising Tied" hrubě přecenil. Jediné, zdůrazňuji jediné, pozitivum je grafické a výtvarné zpracování desky, to je nanejvýš luxusní a nezvyklý digipack to jen potvrzuje, ale forma nezachrání obsah. Dejte od téhle desky ruce pryč.

Karel Veselý - 4/10

Linkin Park? Není to ta kapela, kterou poslouchají středoškoláci? V tom věku prostě potřebujete nějakou průměrnou hudbu, všechno v pořádku, většina lidí se z toho dříve či později vyléčí. Sólový projekt Mikea Shinody Fort Minor je možná pokusem, jak se vymanit z této škatulky. Pro změnu žádné pubertální texty o depresích a krutém světě, celkově dospělejší výraz a hlavně pokus o identifikaci s pouliční hiphopovou scénou. A to je ten hlavní problém desky, těžko se zbavíte dojmu, že Shinoda si prostě jen chce honit triko na aktuálním trendu. Dobře, je to ten chlapík, který na skladbách Linkin Park vykřikuje ("Shut up, i'm talkin' to you!"), což z něho ale ještě nedělá výborného rapera. Tak co z něho dělá rapera? Není to Jay-Z, Common ani Black Thought ve studiu, není to špičkové vybavení ani graffiti v bookletu. Předně by to byl zajímavý rap, jenomže Shinoda jen deklamuje v neskutečně otravném čtyřtaktu, je to sice trochu lepší než u LP, ale pořád dost podprůměr. Taky by to chtělo nějaké lepší podklady, vypadá to totiž, že mu instrumentálky generuje stejný počítačový program, který už složil obě desky kapely (tedy všechny tracky jsou skoro stejné). Taky by pomohlo mít nějaký příběh, postoj nebo aspoň pózu. Takhle to vypadá, že zatím celý život jen seděl doma a poslouchal hip hop, kromě dost monotónně podaného příběhu "Kenji" prostě nemá z toho v zásobě vůbec nic. Nejhorší je, že deska se skoro nedá poslechnout v celku, ani po několika pokusech se mi to nepovedlo a vždycky mi muselo pomoci tlačítko skip. Fort Minor prostě není pro mě. Je to zprůměrovaný, nudný hip hop pro mainstreamové posluchače, kteří normální rap nedávají. Pro mě prostě nic zajímavého. Shinoda je něco jako Vanilla Ice současného rapu, to stejné co Creed pro heavy metal nebo McFly pro brit-rock. Hodnocení? Shinoda sám si zaslouží jednu hvězdičku za snahu, druhou za zvuk, třetí za černé hvězdy, které na desku sehnal, a čtvrtou za opravdu moc pěkný obal a booklet. Za víc to bohužel nebude. Až mi budete dolů do diskuze psát reakce, popřemýšlejte, jestli nebude lepší investovat čas do shánění nějaké pořádné desky.

Ondřej Michal - 5/10

Je mi jasné, že nejsem první ani poslední, kdo to tvrdí, ale z Fort Minor jsou mateřští Linkin Park cítit na sto honů. Přestože mě vždycky víc než "drsní hoši z předměstí" amerických velkoměst bavili lidé jako DJ Vadim nebo japonský DJ Krush a jejich pojetí hip hopu, tuhle desku jsem ihned neodepsal, ale párkrát se do ní důkladně zaposlouchal. Oproti Linkin Park tady ubyly kytary, téměř zmizely zpívané pasáže, víc se tu sampluje a scratchuje, ale nemůžu si pomoct, pořád to jsou oni. Chci říct, pořád to je Mike Shinoda. Desce se nedá upřít jistá dávka hitovosti nebo chcete-li chytlavosti. A vůbec se to celé docela dobře poslouchá. Několikrát jsem se dokonce přistihl, jak si podupávám do rytmu. Mike obstojně rapuje a baví mě i barva jeho hlasu. Minimálně dvě tři skladby zcela jistě najdou svoje místo v playlistech komerčních rádií. Klavírní motivy, kterými Mike zrovna nešetří, určitě zaberou. A jsme u toho. Celé to je vlastně přes padesát minut klišé, podbízivosti a prázdných gest. Při třetím poslechu začnete uvažovat o tom, proč to vlastně posloucháte, protože to nejzajímavější jste vstřebali při prvních dvou posleších. Víc vám deska dát nemůže, protože prostě víc nemá. Je to stejné jako se stánky na Václaváku, najíte se u nich, ale rozhodně si nepochutnáte. Nakonec ten zamaštěný tácek stejně vyhodíte do koše, ještě než dojdete ke schodům do metra. O životnosti tohoto debutu si netroufám polemizovat. Divák MTV s ním vystačí dlouho, zarytý fanoušek mainstreamového hip hopu nejspíš ještě déle. Jako debut to není žádná sláva, uvidíme na druhé desce.

Hana Vykoukalová - 6/10

Moc dobře jsem věděla, že sólový projekt Mikea Shinody nemá s Linkin Park krom jeho jména prakticky nic společného. A i když mám tedy o mnoho blíž ke stylu Linkin Park než k hip hopu, rozhodla jsem se přesto, že si jeho "The Rising Tied" poslechnu, i když tedy nejsem fandou právě takovéto hudby. Ale ono není na škodu si občas poslechnout i něco, co není zrovna váš šálek čaje. Takže jsem do toho šla s pramalými nadějemi na to, že by mě právě tohle CD mohlo nějak více zaujmout. Na první poslech mi žádná z těch 16 písní nepřišla nějak extra zajímavá nebo výjimečná, snad jen "Where'd You Go" nazpívaná s Holly Brook, protože je to vyloženě slaďák se srdceryvným refrénem, a pak ještě "Red To Black", která opět obsahuje "normálně" nazpívané vokály. Ale na první poslech zaujme málo co, takže jsem pokračovala v dalších posleších. Dokonce jsem si z hudbě vzala i texty, které se při rapu nedají stíhat, ale alespoň jsem si něco pročetla. Musí se nechat, že tedy právě v textech je dost velká síla a že to, co se v nich děje, zaslouží aspoň trochu zamyšlení. Určitě zajímavá je "Kneji", která vypráví o pravdivém a nemilém osudu Shinodovy japonské části rodiny. A zpět k hudbě... Ve všech písních se objevuje velké množství nástrojů plus nezbytné samply. I když se jedná o hip hop, je příjemné slyšet například klavír nebo smyčce, které jakoby vystupují z celého kontextu písní. K mému překvapení mě tedy tahle placka zaujala. Všechny písně mají tempo a rytmus a někdy se neubráníte poklepávání a podupávání. Docela bych se však obešla bez, u hip hopu bohužel nezbytných "let's go, come on" a podobně. Nějak mi to nejde do uší a přijde mi, že mi tím interpret něco vnucuje, ale budiž. Hudba je pečlivě propracovaná, ale přitom není přeplácaná, všechno je kvalitně vyvážené. Nikde nic nechybí ani nepřebývá. No a tohle všechno je ještě k tomu zabaleno v super obalu. Za ten si tohle CD zasluhuje ještě nějaký ten bodík v hodnocení navíc. Je znát, že Shinodova umělecká škola zanechala následky. Všechno je jednoduše ale moc hezky malované, doplněné pouze o pár fotografií. Takže tohle vše dohromady hodnotím pozitivně, přesto však dám hodnocení, jaké dám, protože vyšší body si nechám pro hudbu mému srdci bližší.

David Věžník - 6/10

Sybila tuhle říkala, že kolega Veselý, prej dost kapacita na hip hop, co se kritiky týče, Shinodu strhá. Prej předsudky vůči tomu, že je z Linkin Park nebo co a ty on jako nemusí. Pak ale taky říkala, že je naštěstí spousta lidí, co jdou po muzice samotný a ne jen po beatech a progresivitě (co já vím, co tím chtěla říct). A těm prej "The Rising Tied" udělá radost. Pod těma vánočníma stromkama má být spousta rozzářenejch čtrnáctiletejch obličejíčků, který si díky týhle placce otevřou cestu k hip hopu. Co na tom, že když si člověk pustí po tomhle albu "Late Registration" Kanyeho Westa, ví hned na první poslech, kdo v týhle battle vítězí a kdo by měl pod tím stromem bejt spíš, Shinoda je Nana roku 2005. Jeho skladby mají potemnělý a posmutnělý melodie - někdy dost povedený ("Where'd You Go"), i když často prvoplánový (aby chytly napoprvý - zas "Where'd You Go") a často linkinparkovský ("Red To Black" - a to jako va?). Jo ale hlavně to má dost vychytanej design. Prodávat se to bude dobře, poslouchat taky tak, ale hiphopáci to strhaj' a ti ostatní si řeknou: "Tohle je ten hip hop? Tak to radši toho Káju. Ne ne, radši toho Kanyeho," dodala nakonec Sybila.

Honza Balušek - 6/10

Sice bych se rozhodně neoznačil za fanouška Linkin Park, ale pravdou je, že obě řadová alba těchto popových numetalistů se mi velmi líbila a třeba taková "In The End" je podle mě jednou z nejlepších skladeb posledních let. Že Mike Shinoda chystá hiphopovou sólovku, jsem zjistil až ve chvíli, kdy do éteru různých částí světa (a na internet, samozřejmě) vypustil hned tři různé singly. Ostřejší rapové kousky "Petrified" a "Remember The Name" měly projekt Fort Minor představit v USA, mnohem popovější "Believe Me" ve zbytku světa. Všechny tři se mi velmi líbily, takže jsem se na desku fakt těšil. Jak je ale vidět z hodnocení, až tolik mě nakonec nenadchla. Hudba Fort Minor se sice naštěstí liší od komerčního hip hopu říznutého r'n'b z MTV, který mi leze krkem, ale i když v něm chybí ty třepající se prdelky, nenabízí nic moc jiného. Několik výborných skladeb doplňuje pár průměrných až slabých, což při patnácti položkách je občas k neuposlouchání. Shinoda se sice snažil o jistou různorodost ("Where'd You Go", "In Stereo" a především "Kenji"), ale většina desky splývá do jednoho valícího se přívalu rapu, takže John Legend ve výborné "High Road" pak působí jako spasitel. K desce se asi budu vracet i za pár let, ale spíš si z ní vytvořím své osobní přibližně osmiskladbové ípíčko, druhá půlka desky může klidně upadnout do zapomnění.

Pavel Parikrupa - 6/10

Pokud se nemýlím, hiphopovou makrorecenzi jsme ještě na musicserveru neměli. Přičtu-li k tomu vypečené diskusní fórum k hlavní recenzi kolegy Franze, zdá se být hodnocení alba "The Rising Tied" opravdovou výzvou. Nepochybuji, že i tady se vytvoří rozsáhlé pole hádek, nadávek a argumentů o tupých recenzentech a genialitě Fort Minor. Ale k věci: deska to není špatná, jen s každým poslechem začíná více nudit. Dobré zvuky, beaty a vůbec kvalitní produkce, to vše je na několik prvních poslechů překvapivé, ale postupně se kouzlo ztrácí. Shinodovi patří pochvala za jasnou vizi a provedení, vynikající je balení disku. Texty nejsou žádná sláva, i když nepochybuji o upřímnosti a dobrém úmyslu autora (velmi mne zaujala skladba "Kenji"), jen to zkrátka neumí lépe (zatím?). Zajímavé jsou náznaky melodií sahajících až, ehm, někam k popu ("Where'D You Go"). Abych to celé shrnul: je to zkrátka jen celkem slušný extrakt z Linkin Park zbavený Chestera a kytar, nic víc a nic méně.

Tomáš Parkan - 7/10

Abych se přiznal, Linkin Park mě tak nějak vždy míjeli. Když v rádiu hráli nějakou jejich věc, se zájmem jsem si ji poslechl, ale dál jsem se po nich nepídil. Z jistých důvodů mě ale před časem dostala jejich "Breaking The Habit" a ta možná zapříčinila, že jsem se rozhodl zkusit to s Fort Minor. Po poslechu "The Rising Tied" jsem moc rád, že jsem se na tuhle vojnu dal. Hned od počátku jsem obdivoval, jakým způsobem se Shinodovi podařilo spojit jemné klavírní linky s poměrně drsným rapem a hlavně, že on jako rapper dokáže složit i velice dobrou melodii. Důkazem budiž výborná věc "Where'd You Go", kterou sice někdo může považovat za druhou "Stan", ale rozdíl v nich je ten, že ona melodie ve "Stan" je pouze sampl, zatímco zde je to originální melodie. Za zmínku stojí i námětově zajímavá "Kenji", kde se Mike Shinoda trochu opírá do své vlasti a vytahuje kostlivce ze skříně. Ač jsem to nečekal "The Rising Tied" mohu poslouchat i několikrát za sebou a zatím mě nezačala nudit. Baví mě svoji syntézou a výbornou vyvážeností rapu, popu a částečně i hip hopu, přičemž na ni zde slyším i lehké odkazy na některé desky Prince a dalších včetně zajímavých vsuvek s perkusema nebo třeba mluveného slova. Neříkám, že se po jejím poslechu vrhnu na hip hop, ale rád se k ní budu vracet.

Ondřej Pravda - 7/10

Nejsem týpek z ulice, co pořád jede v hip hopu a je schopný mudrovat o rozdílech mezi těmi třemi čtyřmi základními recyklovanými beaty. Ale Fort Minor na druhou stranu není jen pro zavilé fanoušky Linkin Park, jak by se mohlo zdát z rozezlených názorů u hlavní recky. Při poslechu "The Rising Tied" potichu z počítače (to je příměr), tak vám celá deska může splynout v jeden ne moc se odlišující proud tolikrát slyšených postupů. Při hlasitějším poslechu je přece jen slyšet, že Mike Shinoda (a taky kámoši ze Styles Of Beyond) se snažili v detailech o zpestření. Taková "Petrified", ke které je na desce klip a video o vzniku, má správně hutný spodek a celkově odsýpá. Podobně "In Stereo". Jen si mohli odpustit ten stařičký "koňský" sampl. Chlapský rap vhodně odlehčí ženským melodickým doprovodem a piánem ve "Where'd You Go", trocha popu neuškodí. Podobný trik použijí ještě víckrát, třeba v "Belive Me", kde rytmická latino vložka rozhodně mile překvapí. U FM stojí za zmínku texty. Trochu polopatické, ale vždyť jde o Amíky, kteří pro to mají slabost. Ale aspoň i Čech porozumí. Nutno ocenit "Kenji" o problémech Japonců v Americe ve a po druhé světové válce - to není typický text pro mainstreamový hip hop. Protože Fort Minor samozřejmě nejsou žádný underground a není nutné to po nich chtít. Přitom z "Cigarettes" se zdá, že i občas používají hlavu. Nepřeceňovat jako "deváťáci" v názorech, ale pro ty, co nemusí dementní hedonismus "MTV hip hopu" (definujte si sami), slušná deska.

Jára Moravec - 7/10

Nedá se ani doufat, že by Mike Shinoda udělal velký krok stranou od Linkin Park. Zkrátka daly se čekat rapované sloky Linkinů bez kytar a bez vokálů Chestera. Něco jako hip hop ředěný popovými popěvky. To už dost určuje cílovou skupinu. Já, hip hopem nežijící, jsem se celkem těšil. Nemusím drsný hlášky a silný gesta. A deska mě ze začátku vcelku uspokojuje, songy s hitovým potenciálem se ocitají na první půlce desky, tak melancholické, jak umějí občas být LP. A dál? Shinoda chytil megalomanský komplex a desku nafouknul na šestnáct tracků. Deska tak utíká, až se člověk diví, že je na konci. Bohužel je to ta varianta, kdy je posluchač rozladěn – pokud není předtím frustrován stereotypem, který unavuje. Nedokážu pochopit, kam se ztratily všechny skity, docela obvyklé pro samotné Linkiny. Tady je dost postrádám, rozbily by tu monotónnost. Abych jen nehanil, z řady vystupuje "High Road" s fajnovým hostem a "Red To Black", kde vybíhají ze zálohy jeho spoluhráči, aby předvedli, jak blízko má deska k albům LP. A celá první šestice songů je chytlavá, až jsem se nadchnul, jak supr desku to poslouchám. Spousta nenáročných a příjemných rýmů zařadí "The Rising Tied" mezi šedošedé desky dobré na party, ale novátorství a intenzivní zážitek se nedostavil. Energie, kterou jsem vložil do poslechu, se docela rovnala té, která je z desky zase zpátky cítit. A to není případ každé desky.