Jestli vás nalákal název tohoto článku, pak vězte, že jsem si z vás trochu vystřelil. Snad mi prominete, když se vám zcela oddaně přiznám, že jsem chtěl nějak nalákat čtenáře na recenzi desky, která už byla na musicserveru recenzována dvakrát. Honza Balušek před dvěma lety uznale napsal, že "... tahle deska je prostě dobrá," načež měl strach, že se bude "dlouho zbavovat pocitu trapnosti..." po pohledu na DVD verzi desky. Já teď držím v ruce dualdiskovou verzi "In The Zone", která z jedné strany hraje regulérní album (plus jeden remix) a z druhé 5.1 Surround verzi alba a navíc tři videoklipy. Nejsem žádný odborník na Britney, ale jak se později ukáže, zasáhla do mého života stejně silně jako, co já vím, Leftfield. Netvrdím, že Britney je komplikovaná osoba, leč já s ní mám značně komplikovaný vztah. (Následovat budou tři odstavečky vysoce subjektivního blábolení o mně a Britney. Když už jste sem kliknuli a počítadlo se otočilo o jedno číslo, je jedno, jestli je budete číst, nebo půjdete dělat něco užitečnějšího.)

Na úvod bych asi měl osvětlit, proč je můj vztah s (k) Britney komplikovaný. Poprvé jsem o ní slyšel v únoru 1999, kdy její debut "Hit Me Baby One More Time" porazil v britském žebříčku "Tender", tedy první singl Blur z jejich bezejmenného alba. Poslouchal jsem v tramvaji BBC "Top 20 Countdown" a opravdu jsem byl zvědavý, který singl si zasloužil být v žebříčku výše než "Tender". Cože, tenhle stupidní žvýkačkový popěvek je výše než Blur? pomyslel jsem si a na nějakou dobu byl můj názor na Britney jasný. (Píseň pořád nemám rád, ačkoliv jsem později vypozoroval, že o ní básní i hudební publicisté význačných časopisů nezávislé kultury.) Pamatuju si, že "Born To Make You Happy" mě zaujal, protože jsem si myslel, že nic horšího už rádia hrát nemohou, hit "Ooops... I Did It Again" si pamatuju hlavně díky videoklipu, kde se Britney producíruje v latexové kombinéze. Pak mě ještě překvapila skladbou "Lucky", kterou jsem tehdy prohlásil, za nejnižší bod v dějinách populární hudby. Britney jsem si prostě zaškatulkoval poměrně nekomplikovaně mezi teenagerské popové senzace na jednu sezónu, se kterými nemusím mít nic do činění (tj. nemusím je poslouchat ani o nich psát).

To se ale mělo brzy změnit. Ke svému zděšení jsem zjistil, že Britney je totálně posedlý můj spolubydlící z privátu. Nerad bych ho tady kompromitoval, ale když jsem viděl, jak nábožně o ní mluví nadpůrměrně inteligentní chlapík, který přednáší na vysoké škole současnou filozofii, byl jsem nejprve úplně bez sebe, načež mě to začalo fascinovat. Ovšem nevypozoroval jsem více než jen čistou posedlost bez přívlastků, která se dá srovnat snad jen s horečkou, které propadají sběratelé známek nebo dobrmanů. (Tedy, musejí to ještě navíc být Japonci.) Britney sama mi připravila velké překvapení, když na třetím albu natočila dvě skladby s ultraprogresivními producenty The Neptunes, mými oblíbenci. "I'm A Slave For You" a do menší míry i "Boys" jsou postmoderní popové kusy, které byly tak radikální, že je rádia odmítala hrát (nebo tak si to aspoň představuju). Celé album jsem vlastně nikdy neslyšel, můj spolubydlící ho prohlásil za příliš divné a mám takový pocit, že dodnes poslouchá jen první dvě alba. Mě ale Britney začala zajímat čím dál více. Jednak jsem byl překvapený, že její hvězda nezhlasla po jedné sezóně, a pak se také těžko dala ignorovat vlna teenagerských popových zpěvaček, kterou započala. Pak už nastal čas na další album. Vzpomínám, jak jsem viděl "Me Against The Music" na předávání cen MTV. Ta skladba mi přišla přímo úděsná. (Navíc ten název? Britney ten souboj s hudbou definitivně prohrála, říkal jsem si) Madonna mi v ní přišla zbytečná a ten rádobyskandální polibek na konci byl jen zoufalý pokus, jak zachránit potlesk. Tu píseň jsem neslyšel dva roky, ale na desce zní překvapivě dobře. Že by se můj vkus od té doby tak změnil? Jen ta Madonna mi tam pořád nějak vadí. Pak přišlo "Everytime". Poprvé jsem ji slyšel, když jsem stopoval do Německa na koncert Funkadelic. Hrálo ji rádio a ta píseň mi přišla přímo obrovská. Vůbec jsem napoprvé nepoznal, že to je Britney, vlastně až skoro ke konci. Konečně parádní balada, žádné uslintané "Lucky", ale opravdová píseň, říkal jsem si tehdy. Pak jsem slyšel na jedné párty "Toxic". Ovšem bylo to v remixu Jacquese Le Conta (aka Stuarta Price) a líbilo se mi to hodně. Když jsem pak slyšel originál, byl jsem překvapený, že to zase není takový rozdíl. Velmi povedený electro-house, který vlastně zahájil celou vlnu, která teď vrcholí Madonniným albem. A co dál? "(I Got That) Boom Boom" jsem omylem stáhl z internetu jako novou skladbu Ying Yang Twins. Dobré, že? Bůhví, jak na ně Britney narazila, Twins jsou crunkoví vykřikovači z Atlanty, jejichž skladby obsahují víc sprosťáren než průměrné porno, ale možná měli být něco jako Notorious B.I.G. kdysi s Jacksonem. Docela slušná skladba, až na to banjo, které jsem nějak neskousl. Prostě Britney verze 2004 mě tolik zaujala, že jsem si ji vzal do pusy v jednom rádobyprovokativním článku proti rockerům v Rock&Popu. Srovnával jsem její tvorbu za poslední roky s Pearl Jam, za což jsem si vyslechl nejednu peprnou nadávku.

Takže teď tedy konečně slyším celé album "In The Zone" a dokonce na něj píšu recenzi. Před pěti lety bych o desku Britney ani neopřel kolo a teď ji poslouchám. Příjemně mě překvapila skladba "Early Mornin'". Mobyho od určité doby nemám strašně rád, ale tady se mu výborně povedlo spojit líný jazzový loop a beat s rozespalou Britney. "Outrageous" je R Kelly jak podle kopíráku, šťavnatý beat s autorovým ejchuchu. Nedá se říci, že by se mi některá skladba vyloženě nelíbila, snad jen "Shadow", což je něco mezi "Final Countdown" Europe a "Gone Too Soon" Michaela Jacksona, tudíž příšernost. Co mi vyloženě vadí, je, že hlas Britney je až trochu moc vylepšovaný různými modulacemi. Nuž, přiznejme si to, Britney není kdovíjaká zpěvačka. "In The Zone" je album vyrobené tak, aby zůstalo dlouho na trhu. Obsahuje dost singlů, které kolem něj dělaly dostatečný humbuk po dostatečnou dobu. Co jiného jste čekali? Vždyť je to jenom pop. A na nic jiného se to ani netváří. I know, it's only pop, but I like it.

Tak mě tady máte. Fanoušek experimentální elektroniky, hip hopu a free jazzu a poslouchám Britney a dávám jí sedm bodů. Samozřejmě že jsem si také pustil DVD verzi, kde jsou ale jen dva klipy ("Toxic" a "Everytime"), jeden megamix a album v 5.1 surround verzi. Nějaká pointa celého příběhu? Možná jedna - z mého vztahu k Britney jsem něco pochopil: Dobrý pop může být stejně zajímavý jako dobrý rock. Jestliže už teď poslouchám Rachel Stevens, Girls Aloud nebo Sugababes, můžu za to děkovat jen Britney a "In The Zone".