Je třeba ještě chvíli uhelnatět...

27.10.2005 05:00 - Radek Antl | foto: facebook interpreta

Pokud nejste přímo z Ostravy a okolí, jméno kapely Uhlí se vám nejspíš vybaví pouze v souvislosti s jejich dosud největším hitem "... to máš N.G.", v němž se praví, že Tomáš Enge jezdí na trávu. Na jejím debutu "troChUjiNi" tuto kultovní věc sice nenajdete, i tak ale deska stojí za pozornost. Ne že by šlo o něco famózního, je ale dost dobře možné, že z téhle party jednou vyroste něco kloudného.
6/10

Uhlí - troChUjiNi

Skladby: My zme uhlí z Ostravy, Ležela běžela, Koláč, Kolovrrr, Pornoplatonik, Malá holka (s velkým autem), Kotě, Mlíko, Obilí, Rewoolver, Řekni mi
Celkový čas: 50:29
Vydavatel: Piper Records
Od okamžiku, co se posluchači Radia 1 zbláznili do potřeštěného rozhlasového singlu "... to máš N.G." (2003), inspirovaného drogovou aférou Tomáše Engeho, je to s ostravským Uhlím čím dál více nahnuté směrem k regulérnímu úspěchu. Prostřednictvím této dnes už skoro kultovní písně se tehdy teprve rok existující Uhlí dostalo na třiatřicátou příčku nejoblíbenějších skladeb hitparády "Velká sedma" Radia 1 (nechalo za sebou takové kabrňáky jako Support Lesbiens, Čechomor, Monkey Business či Divokej Bill!), do dramaturgie Óčka i do "Dobrého rána" a "Velké noční hudby" České televize. Zároveň jejím prostřednictvím zdvihlo ze židle hudební publicistku (a moderátorku Radia 1) Janu Kománkovou, která se s "veřejným nadšením lacinými triky písně" zřejmě nesmířila dodnes, a dokonce pobavili samotného Engeho, jenž song "objektivně" seznal "hezkým". Uhlí svoji ostravsko-pražskou popularitu následně přiživilo účastí v několika soutěžích, včetně dvou ročníků Coca-Cola PopStar. Ani jeden z nich sice nevyhrálo, ale zase na sebe skrze ně upozornilo redakci Rock&Popu, která pro svoji kompilaci "Silní & pilní" vybrala jejich snad ještě potřeštěnější hymnu "My zme Uhlí z Ostravy", aktuální to singl, s nímž se lze momentálně setkat na vlnách ostravského Helaxu i pražského Radia Akropolis. Přesto přese všechno se zatím drželi spíše na ostravských pódiích a na ten opravdový sukces stále čekají.

Mám-li být této partě prorokem, po mnoha hodinách strávených ve společnosti jejich debutového alba "troChUjiNi" odhaduji, že bude ještě chvíli dýchat saze hudebního podzemí - za necelé čtyři roky své existence jednoduše nestihla dorůst do velikosti profesionála. Co do muzikantské zručnosti se její členové zdají být na velmi dobré úrovni, zvuk nahrávky je však matný jako surovina, již si coby symbol vybrali do svého erbu. Pěvecký projev kapelníka Pavla Hořínka není také ničím zvláště úchvatným - chvíli se trápí jako mutující gymplák, chvíli zní neurvale, chvíli zase imituje zpěv bratří Homolů a přestože by se rád odvázal, svůj se cítí snad jen v klidných polohách. Až na výjimky se Uhlí nemůže pochlubit ani texty, které rozhodně nejsou tak dobré, jak byste od skupiny hlásající, že na slova dbá vůbec nejvíc, asi čekali. Hlavně však "troChUjiNi" jako celek působí neuceleně, čímž nemám na mysli pouze fakt, že se u jeho poslechu chvíli bavíte, chvíli nudíte a zase pěkně dokola.

Uhlí jako by stále nevědělo, jak by vlastně rádo znělo, a tak zní až výrazně nevýrazně. Deska "troChUjiNi" je zmatenou cestou napříč styly a náladami. Hned zkraje se Hořínek a spol. zběsile a energicky rozběhnou blátivou cestou rozjetého funk-rocku a rámusí sebeironickou hymnou "My zme uhlí z Ostravy", znenadání však zvolní krok a za zvuku baladické "Ležela běžela" chvíli bloudí chladnou jeskyní, vzápětí vylezou na druhé straně u zpola vykáceného lesíku, kde není čím se kochat, ani kam se schovat před otravným hmyzem, kde jen vítr hvízdá nevzučné rýmy textu "Koláče". Osvěží se v nedalekém rybníku, zařádí si s vtipným refrénem rozverné "Kolovrrr" na rtech, vybrodí se na druhé straně, pod mladičkou břízkou se kochají oblohou a vychutnávají vtipně romantický song "Pornoplatonik". Škoda jen že je napadlo vrátit se do města - nic než bezobsažné plácání o nepovedených lidských vztazích jménem "Malá holka (s velkým autem)" z toho nekouká. Odkudsi zaslechnou "Bublininu žádost" kapely Jolly Joker And The PBU a rozhodnou se ji neobratným způsobem parafrázovat písní "Kotě", ve skladbě "Mlíko" si povzdychnou nad stále dokola packaným životem. Nelíbí se jim tu, zamíří do polí. Nádherná slunečná scenérie a čistý vzduch je natolik nadchnou, že je poctí poetickou písní "Obilí". Nad "Rewoolverem" pak zavzpomínají na nešťastný letní románek, vyznají se ze svého zklamání ženami i z přání žít někde o samotě, mimo civilizaci. Znaveni vším tím cestováním se ovšem nakonec vzdají a znovu zatouží po dívčím objetí. Polehávají a znovu hledí do oblak. Tato idylka je šťastným koncem, důkazem, že život si tito lidé přece jen umí užít. Škoda že to nešlo hned, co vytáhli patky z baráku. Na konci cesty bolí nohy, na zadnici svrbí opruzeniny a tělo i mysl jsou znaveny všemi těmi ne zrovna ideálními zážitky.

Na druhou stranu právě muzikantů snažících se experimentovat, být trochu jiní (Uhlí rádo housle i počítačové efekty) je třeba si považovat. A snad proto částečně omlouvám nadšenou neurvalost rozmlsaností a matný zvuk nezkušeností, což jsou slabiny, jež lze vzhledem k nízkému věku kapely tolerovat a časem odbourat. Uhlí totiž už teď jeví známky talentu. Než se s ním však naučí nakládat, možná chvíli potrvá, sledovat jejich vývoj by ale asi nebylo zcela od věci už teď. Ostatně, každý geolog vám potvrdí, že čím je uhlí starší, tím vyšší je jeho výhřevnost...


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY