Do druhé poloviny první dekády vstoupil třetí srpnovou sobotu šestým ročníkem Rock & Folk Open Air Festival Okoř 2005. Pod romantickou zříceninou sice letos toho folku mnoho nebylo, respektive nebyl žádný, ale i tak návštěva stála za to. Podrobnosti se můžete dočíst v naší reportáži.
© Michal Koch / musicserver.cz Říká se, že srpen je co se počasí týče nejstálejším měsícem v roce. O tom letošním to tedy platí stoprocentně: prší opravdu stále. Ne že bych tento způsob léta považoval za nešťastný, mám jej naopak raději než vedra, leč o víkendech na festivalech by pršet zrovna nemuselo. Ale abych nebudil dojem, že letošní okořské hudební hody byly snad nějak dramaticky zmáčené, to zase ne, pršelo vlastně jen necelou hodinku. Leč dosti meteorologie, pojďme k muzice.
Přesně s úderem druhé hodiny odpolední zahájila program formace
Another Way. Příjemný kytarový pop-rock, který bez diskuze uměl zpěvák velmi dobře prodat. Uvážím-li ne zrovna příjemnou pozici prvních účinkujících zkraje dusného odpoledne, kdy se většina publika teprve pomalu trousila na pastvinu v podhradí a menšina líně polehávala na karimatkách, kariotcích a jiných karipříbuzných s prvními pivy v rukách, bylo právě zpěvákovo nasazení úžasné. Jen by bylo pro příště dobré, aby po celou dobu koncertu hrály obě kytary stejné akordy. Faleš se sice objevila jen jednou, ale za to řádně zatahala za uši těch pár pozorných posluchačů. To
Ready Kirken předvedli bezesporu profesionálnější výkon, leč také o poznání chladnější. Možná Michala Hrůzu otrávilo stále poměrně netečné polehávající publikum, které zvedlo ruce nad hlavu pouze u největšího hitu "Zejtra mám", možná slunce pražící mu do očí, na nichž neměl "Černý brejle", o kterých zpíval, ale přišlo mi, že si ani zpěvák ani kapela vystoupení zrovna dvakrát neužívají a jen stavovská čest jim neumožňuje jej totálně odzívat. Ale neposlouchalo se to špatně.
© Michal Koch / musicserver.cz Třetí v pořadí
Bůhví se stali pro mě osobně prvním vrcholem festivalu. Poté, co Ondra Brzobohatý trošku otráveně opravil moderátorku dne, jako vždy
pohotovou, vtipnou a milou (jo, dělám si srandu) Šárku Kubelkovou, která kapelu uvedla jako "
Ondřej Brzobohatý a Bůhví" slovy: "
Myslím, že Bůhví by stačilo!", spustila se dokonalá muzikantská lavina mísící v sobě bluesové kameny, latinskoamerické rostlinstvo, pár asijských zvířat, která před ní neutekla a ruskou sněhovou peřinu k tomu. Velké nasazení, nádherné melodie, nápadité aranže a evidentní radost z hraní. A i mé nejoblíbenější, totiž "Než se rozední" a "Laila", zahráli. Výborné to bylo. Na následující
Moniku Načevu jsem se opravdu těšil. Naživo jsem jí viděl jen jednou před mnoha lety v jednom klubu a odcházel jsem tehdy naprosto okouzlen. A jména doprovodných muzikantů
Michal Pavlíček a
Tadeáš Věrčák slibovala uším hody. O to větší bylo mé zklamání. Dvě akustické kytary, na které pánové hráli jak jinak než brilantně, a podmanivý Moničin hlas by mě asi velmi potěšily v malém klubu při pátečním zadumaném večeru, ale odpoledne na v tu dobu už velmi zaplněné festivalové louce nikoliv. Příliš přemýšlivé, příliš tiché, místy až poněkud unylé. A ani moje srdcová záležitost "Nebe je rudý" můj neslaný nemastný dojem nenapravila.
© Michal Koch / musicserver.cz Jestli je nějaká kapela, která dokáže naprosto spolehlivě rozhýbat festivalové publikum, je to bezesporu
Divokej Bill. Po počátečním okouzelní jejich hudbou již studiovky prakticky neposlouchám, ono totiž není moc co na nich poslouchat. Ale naživo tahle halekavá dupárna s houslemi a ostrými kytarami funguje prostě dokonale. Začalo to "Svatou pravdou" a už se to nezastavilo. "Voják", "Armáda", "Malování" - co to mohlo způsobit jiného, než že se posluchači definitivně zvedli na nohy, skákali a hrozili jak o život a jednoduché (nikoli však blbé!) texty prozpěvovali společně s billovským chórem. A jelikož (jako první) Bill přidával, dostalo se i na provařené "Znamení" a můj nejoblíbenější, o nic méně provařený "Pocit". Násedující
L. L. Jetel má karty rozdané jasně: showman
Ondřej Hejma s nezaměnitelným kloboukem v popředí, skvělí muzikanti za ním. A pro radost hraný bluesrock tak, že srdce plesá a
použití Led Zeppelin,
Jimi Hendrix,
Van Morrison a další by chrochtali blahem, kdyby slyšeli, jak to pánům (v čele s famózním Lubošem Andrštem, který v sestavě nahradil Radima Hladíka) šlape. A úvodní ostře zahraný "Psychiatrický prášek", dávný psychedelický hit Olympicu, mě opravdu pohladil na duši.
© Michal Koch / musicserver.cz Během příprav na vystoupení Krajčoboys aneb
Kryštofa se spustil v úvodu zmíněný déšť, což mělo za následek, že publikum utrpělo další moderátorčin vtip, když ze změny počasí obvinila právě na pódium přišedší
obchodníky s deštěm.
Kryštof se nenechal rozhodit a zahrál na výtečnou. Osobně mi sice příliš nesedí expresivní vystupování hlavního protagonisty a i jeho zpěv považuji (vzhledem ke kvalitám kapely, která ho doprovází) za průměrný, leč publikum bylo evidentně nadšené ještě více než z vystoupení Divokýho Billa a spoustu písní ("Ženy", "Cosmoshop" či pochopitelně "Obchodník s deštěm") zpívalo s sebou. Mě hlavně zamrzelo, že na zatím poslední desce skvostný "Pan Sen" naživo vyzněl velice rozpačitě. Každopádně měl-li bych měřit úspěch u publika, rozhodně by se
Kryštof dostal na bednu stejně jako po něm následující
Aneta Langerová. V tu dobu už se počasí opět umoudřilo a hutnost davu u pódia dostoupila svého vrcholu. Loni festivalová kuriozita z novácké soutěže, letos respektovaná zpěvačka a jednoznačný tahoun pro publikum. Kde jste, Sámere, Šárko, Martino, rád bych se optal? Odpovězte si každý sám. Leč není všechno zlato co se třpytí a musím bohužel konstatovat, že už jsem viděl mnohem podařenější Anetiny vystoupení. Nemohu říct, že by něco bylo špatně, že by to kapele nešlapalo nebo že by se dala vytknout nějaká konkrétní, jasná chyba. Ovšem až na jednu výjimku, kterou byla fantastická tradiční pocta Alanis "Thank You", to prostě tentokrát nemělo tu šťávu, na kterou jsem u Anety zvyklý. V některých náročných pasážích skladeb "Hříšná těla, křídla motýlí" či "Pár důvodů" se občas s tóny spíš prala, než jak bývá jejím zvykem mazlila. Ovšem slyšet pod potemnělou hradní zříceninou mnohatisícový dav bezchybně odzpívat refrén "Vody živé", to je bezesporu zážitek.
© Michal Koch / musicserver.cz Když jsem se chystal na tradiční prodírání davem k prostoru pro fotografy, byl jsem šokován, kolik lidí po Anetině vystoupení festival opustilo - můj soukromý odhad činí minimálně 40%. A že tito lidé udělali velkou chybu je nesporné. Následující vystoupení
Jaroslava Duška a
Martina Zbrožka sice hodně, ale opravdu hodně lidí nerozdýchalo, jelikož jejich totální improvizace, během které sobě i divákům za vskutku originálního Zbrožkova houslového doprovodu aktivovali postupně vnitřní ženu, vnitřní kost i vnitřní dril, byla skutečně velice velice
originální. Já se bavil dobře, ale několik nadšených ovací pískot většiny nepřehlušil. Budiž ale pořadateli i protagonistům dík za odvahu. A po této hudebně-činoherně-pantomimické vložce přišel naprostý a jednoznačný vrchol sobotního dne:
Mig 21! Přesto, že jsem již na několika koncertech tohoto lehce šíleného uskupení byl, frontman Jirka Macháček mě opět a znovu dostal. Tolik showmanství, kolik dříme v tomto doktoru práv, nemá ani deset jiných zpěváků dohromady. Naznačený striptýz, tmavé brýle, tradiční nafukovací kytara a k tomu dokonale tepající muzika, texty balancující na trojhraní mezi poetičností, parodií a infantilností a neuvěřitelné promluvy a hlášky mezi písněmi, pronášené s naprosto vážnou tváří: "
Tato píseň je věnována chudému chlapci, žijícímu zde v obci Okoř za potokem. Tento velmi, ale opravdu velmi chudý chlapec se přes dva potoky snaží dostat k dívce, kterou miluje, a která na oplátku miluje jeho. A jak jinak se k ní může dostat nežli malotraktorem! Píseň "Malotraktorem" tedy věnujeme tomuto chudému chlapci, jehož jméno je Petr Hapka!" A nejen tato píseň, ale i "Pop pop pop", "Vlajky" nebo výtečná "Slepic pírka". V přídavku došlo dokonce i na "Snadné je žít", o které jsem byl přesvědčen, že už jí muzikanti nemohou vystát.
© Michal Koch / musicserver.cz Je-li co vyčíst dramaturgii festivalu, je to jednoznačně zařazení vystoupení
Ivana Hlase na závěr v půl jedné v noci, navíc po strhující sovětské stíhačce. Už při zvukové zkoušce hrály v publiku prázdné kelímky přesilovku na lidi, a já se musím přiznat, že jsem se svými společníky také na vystoupení obrýleného barda nevyčkal, vysílen předchozím náročným programem, takže o úplném závěru referovat nemohu. Je to škoda, protože myslím, že třeba v pět odpoledne bych si Ivanovo vystoupení vychutnal nejen já. Jinak ovšem nelze letošnímu okořskému dostaveníčku vytknout prakticky nic, snad krom naprostého nedostatku toalet, jehož důsledky organizátoři (poprvé úplně vyprodané) hudební přehlídky pravděpodobně v neděli ráno opravdu
pocítili. Naopak velkou pochvalu zasluhuje skvěle dodržený časový plán, mnoho kapel vystoupilo dokonce s několikaminutovým předstihem. Co dodat? Fajné a pěkné to bylo, tož za rok zase na viděnou, milá zřícenino.
Účinkující:
Another Way,
Ready Kirken,
Bůhví,
Monika Načeva &
Tadeáš Věrčák &
Michal Pavlíček,
Divokej Bill,
L. L. Jetel,
Kryštof,
Aneta Langerová,
Jaroslav Dušek &
Martin Zbrožek - Divadlo Vizita,
Mig 21,
Ivan HlasRock & Folk Open
Air Festival
Okoř 2005,
Okoř, 20.8.2005