Je neděle podvečer a nad Táborem se pomalu valí zlověstně šedé mraky. Blíží se bouřka, která však jen těžko odplaví atmosféru v místě, kde ještě v posledních ozvěnách doznívají zvuky z planety lásky. Jeden z vrcholů, ne-li přímo Mount Everest letošní festivalové sezóny, je za námi a nezbývá, než se vrátit těch pár hodin zpět... Možná příliš patetický začátek, ale čert to vem. Kdo tam byl, snad pochopí. Festival opět hostil Tábor. Město, z něhož vzešli nejenom dnes už doma patřičně známí Sunshine, ale které je také domovem labelu Free Dimension, kulturního sdružení C.E.S.T.A., nebo kapel C, Deverova chyba, Sabot, Sobi 20, Černý mosty, Acoustic Impact, Tarapaca Jazz, Some Other Place a mnoha dalších (co bych neudělal pro minipropagaci místní scény, i když ona si sama dělá dostatečné jméno). Není divu, prostor místního aeroklubu je dostatečně rozlehlý, dobře přístupný z města i nedaleko metropole a pohled z hlavního pódia na hradbu lesů v pozadí musí být sám o sobě dost inspirativní.

Rozvržení areálu bylo dost podobné tomu použitému u Planet Roxy, což znamenalo, že scény se na sebe rozhodně nemačkaly, spíše naopak. Pokud se chtěl člověk intenzivněji přesouvat, vydalo to po dvou dnech na solidní tůru. Alespoň se to množství lidí nemotalo, pravda ale je, že i přes onu vzdálenost se pořadatelům úplně nepovedlo scény dostatečně zvukově izolovat. Nejvíce to asi odnesla Talent Stage. Jinak se ale návštěvníci dočkali i kina, divadla, workshopů,sportovního areálu s mnoha show v extrémních sportech, to vše doplněno o stany, jež nebyly uvedeny na oficiálním line-upu. Za všechny zmíním třeba stan freetekno komunity, kde bylo možno shlédnout dokumenty hovořící proti vysoce kontroverznímu zásahu policie na letošním Czechteku, stejně tak jako podepsat petici. Zdarma zde také byly k dispozici vtipné nálepky, zesměšňující premiéra a ministra vnitra (například dnes už dost známý slogan: "Plnou parou back!"). Teď už ale k dojmům z festivalu, které vám nabízíme v "Kill Bill" provedení - ve dvou dílech a s vícero perspektivami. I přes více osob v obsazení byl ale tento příběh příliš epický na to, aby se dal obsáhnout celý. Doufám, že nám to bude prominuto, není ani v silách několika redaktorů vidět a slyšet vše.

Pátek začal příjemným počasím, které zůstalo i přes noc, snad až na lehký deštík tesně po půlnoci. Vstup do areálu byl plynulý a ochranka neprudila více, než bylo třeba. Možná je to detail, ale i takovéhle maličkosti tvoří celkový dojem z festivalu, obzváště když člověk ještě u vstupu nafasoval sice reklamní, zato velice praktickou minikarimatku na sezení.

Začněme pohledem Radka Antla:

Jedním z prvních zvučných jmen pátečního programu byli stále známější pop-rockeři Southpaw, kteří vystoupili na hlavní Kenvelo Stage. Zvuk byl místy nepatrně slabší, Gregory Finn měl občas problém s dechem, ale jinak odehráli příjemný set plný tvrdých riffů a atmosférických kláves. Dle předpokladů hráli zejména věci z poslední desky "Boys Make Noise", a to "Thousands", "Ignore", "Brand New Blood" i provařený "Toi Toi Song", díky jehož účasti v jedné blíže nedefinované reklamní kampani se stávají čím dál známějšími (budiž jim to přáno). V průběhu půlhodinového vystoupení představili dlouholetou členku, flétnistku Magdu, nového bubeníka Honzu Janečku (krom jiného má za sebou muzicírování s Glenem Hansardem z The Frames) i novou skladbu "Hurrycane", jež by se měla vejít na novou desku, připravovanou na jaro 2006. Navzdory tomu, že rozhodně nešlo o žádný propadák, se Southpaw setkali s chladným přístupem ze strany obecenstva, které veskrze posedávalo a jen občas i zatleskalo.

O něco lepší atmosféru i zvuk měli vloni objevení UDG, vystupující na nedaleké Talent Stage. Pokud jde o mě, naprosto naplnili má kladná očekávání (můj názor na jejich debut "Ztraceni v inspiracích" čtěte zde), a tak jedinou věcí, nad kterou by měli dlouze zapřemýšlet, jsou rádoby vtipné proslovy mezi jednotlivými písněmi. Poučit by se mohli třeba u mnichovských Sportfreunde Stiller, výborně naladěných showmenů a prvních zahraničních hostů festivalu, kteří zde donekonečna opakovali patrně dlouho šprtané "chceme videt vase ruce". Pánové, kteří více než indie-popově, jak stálo v programu, zněli punkově, osvěžili Love Planet jako přímořský vánek kvalitní kombinací zběsilé nářezovosti a dojemné baladičnosti, jež kolikrát kloubí i na ploše jedné písně. Energií byl nabit i koncert českých popstars 100°C, v jejichž případě jsem byl překvapený jak z hojné účasti fanoušků (že by měla CCPS vážně takovou sílu?), tak z faktu, že jejich dokonale rozjetá performance roztančila sotva třetinu návštevníků, a to ještě teprve kapelním evergreenem "Azataki". I oni přidali novinku - kupodivu zní brit-popově a zasloužila by si účast na druhé desce kapely, jež bude k mání již na podzim.

V dramaturgii nechyběli ani zástupci muzikantů, na něž se povětšinou chodí mrknout hrstka nadšenců, jakožto na kvalitní atrakci. Bylo jimi trio Slováků Chiki Liki Tu-A. Jeho vystoupení bývají již přes deset let spojena s úlítlými kostýmy, vyhrocenou sebeironií i vkusným humorem a hlavně vysilujícím výkonem, z nichž nejobdivuhodnější jsou v pomatených výškách se pohybující vokály zpěváka a baskytaristy v jedné osobě Martina Višňovského. Ani zde tomu nebylo jinak, kdo si navíc v muzice Chiki Liki našel i jiný rozměr než zábavný, musel být naprosto spokojen, a to i přesto, že se na Talent Stage, kde hráli, nepříjemně vkrádal nářez Pražského výběru řádícího na nedaleké Kenvelo Stage.

Čím více se schylovalo k půlnoci, tím více dramaturgii nabourávala série posunů. Indy & Wich měli vystoupit na Hip Hop Stage o půl osmé, nakonec se však ke slovům dostali až v devět. Mohou být rádi, že mají tak trpělivé fanoušky - ti nejenže vydrželi, ale doslova za pár okamžiků to houfně docela slušně rozpařili. Na Talent Stage se kvůli selhání techniky mezitím čekalo na vystoupení sympaťáků November 2nd, jež si patnáctiminutový skluz zodpovědně odčinili příjemným pop-rockem. Mezi největší opozdilce Love Planet se zařadili i Tata Bojs, kteří zvučili dlouhých třicet minut (i přesto, že za pultem stál jejich producent a zvukař Dušan Neuwerth), čímž potvrdili nejen své koncertní kvality, ale také názor, že více než velká pódia jim sluší kluby (zvukový handicap byl znát i v průběhu vystoupení). I když taková "Toreadorská otázka" ve spojení se světelným parkem byla fakt síla. Indy & Wich, November 2nd i Tatáče nakonec přetrumfli Roe Deer, kteří sice přijeli, ale nevystoupili. Formace I Am X jim svým neprozřetelným nápadem pozvat na pódium hrst fanoušků rozbila pódium, a tak z koncertu, kvůli kterému si někteří odpustili skvělé Ohm Square, nebylo vůbec nic. Věřím, že kapela byla touto nepříjemnou situací vážně znechucená, neodpustím však basákovi Šmitymu tón, jakým nemilou zprávu ohlásil fanouškům. Nejenže se jim neomluvil, ale ještě se tvářil, jako by za to ti dole mohli.

Jedním z největších pátečních průšvihů bylo patrně zpoždění britské formace Kosheen. Nemohli za to však ani oni, ani pořadatelé, ale stávka na londýnském letišti Heathrow. Hodina čekání byla v té zimě přeci jen trochu moc, což ostatně publikum dalo najevo hlasitým pískotem a nadávkami. Štěstím party okolo Sian Evans bylo, že podala velmi dobrý koncertní výkon. Když z pódia zazněla slova "don't be wasting my time", někteří z nás se znechuceně pousmáli, jakmile však došlo na největší hitovky ("Hide U", "Hungry", "All In My Head"), nebylo pro kapelu problémem vykouzlit z původně otráveného davu les roztleskaných rukou. Pro většinu návštěvníků se tak Kosheen nakonec stali skvělým finišem pátečního programu.

Doplňme mozaiku o pohled Dana Hájka:

Scéna Red Zone se díky svému omezenému prostoru, zajímavým atrakcím a ohraničení věkovou hranicí osmnácti let stala skoro nedobytnou tvrzí, u které byla věčná fronta u vstupu. Naštěstí mi neunikl zlatý hřeb, i když přišel nečekaně z kraje pátečního večera. Německé Xaver Fischer Trio kombinující jazz s ryze tanečními prvky dokonale pohltilo posluchače. Jejich skvělá souhra klavír/klávesy-basa-bicí a melodická preciznost proplouvala rozličnými náladami. Na jaře vydali desku "Visit From A Godess" a teď k ní jedou turné, titulní kompozice během vystoupení též zazněla. Zábavné hříčky "Coctail Boogie", "C 64" nebo "Disko" střídaly skoro až střídmé jazzové standardy. To, jak jsou Xaver Fischer, Hannes Vesper (basa) a Eric Harings (bicí) sehraní, ukázal první přídavek, kdy si pánové vyměnili nástroje a po jazzově laděném rozjezdu přidali finále v podobě lahodně umíchaného retro koktejlu. Desetiminutová variace na známé motivy skladeb "I Feel Love", "Love Is The Air", "Video Killed The Radio Star", "Axel F" a dalších zakončená fanfárami z "Final Countdown" byla explodující porcí zábavy, která byla odměněna zaslouženým a bouřlivým aplausem.

Na hlavní Kenvelo stage se již vše neklidně připravovalo k jiné zvukové smršti. Skinny Puppy z Kanady přijeli poprvé do Čech dokázat, že ve svém oboru jsou mistry. Po tragické události, kdy zemřel jeden ze zakládajících členů Dwayne Goettel, se ale skupina dokázala otřepat a vydat desku "The Greater Wrong Of The Right". Jejich nadupané electronic body music podporované hutnými kytarovými riffy přihlížející pohltilo, tahle mašinérie od prvních minut jela naplno. Zpěvák Nivek Ogre v masce snad přímo z filmového "Predátora" ovládal toto celé temné království a ke svému hlasovému projevu přidal i dramatizující taneční kreace. Impulzivní a dravé electro smyčky plné ruchů tvořily neoblomnou zvukovou vlnu, která ani na moment neubrala na své síle. "I'mmortal", "Pro-test", "Curcible", "Spasmolytic", "Deep Down Trauma Hounds" nebo "God's Gift (Maggot)" živě fungovaly ve svazujících otěžích bolesti a strachu a geniality.

Následně se jevila odpočinkovým nádechem Talent Stage, kde projekt Chrise Cornera ze Sneaker Pimps I Am X představil svůj debut "Kiss + Swallow". Během prvních minut bylo zcela jasné, že tento odvar elektroniky a kytar v podobě electro glamu plného sexuálních narážek naopak žádný oddech nepřinese. Provokující videoprojekce nemajíc blízko k pornografii, bizardnosti či drsným hrátkám s plyšovými mazlíčky dokonale pasovala k textovým provokacím. Show I Am X byla strhující, skladby "Your Joy Is My Low" a "Kiss And Swallow" byly dokonalé. I Am X snadno strhli publikum na svou stranu a tekoucí víno, šampaňské skupině dodalo kuráže. V závěru vystoupení Chris pobídnul odvážlivce z prvních řad, aby vylezli na pódium a pařili s nimi. Rázem se tento prostor zaplnil do posledního místečka a zažil to, na co rozhodně nebyl stavěn. Roe Deer pak své vystoupení raději bohužel zrušili.

Každý festival přináší mnoho překvapení a vždy se najde i nějaké to zklamání. Sisters Of Mercy ten večer hodně prokaučovali výsledek. Andrew Eldritch milující strojová tempa a zvuky puštěné z mašinek dovezl své dva spoluhráče (kytaristi Chris Catalyst a Adam Pearson), a aby pódium nebylo tak prázdné, zaplnil jej důmyslnou železnou konstrukcí a světly. Od začátku do konce vystoupení bylo pódium zahaleno do kouře a jednotvárné zvukové plochy. Zvukař asi někde zapomněl své sluchové ústrojí, jelikož v místech, kde jsem stál, byl zvuk notně přebasován a vokál Andrewa se v tom všem ztrácel. To, že tento holohlavý chlapík hlasově nestíhá, však nebylo utajeno ani v tomto kouřem zahaleném hluku. Eldritch se navíc skoro vůbec nedostal ke geniální desce "Vision Thing", ta měla zastoupení jen v podobě skladby "Ribbons", a pálil spíše dříve vydané věci jako "Flood 1", "Dominion/Mother Russia" nebo "Temple Of Love" - ty byly fajn, ale gotické kouzlo Sisters Of Mercy už dávno pohasíná.

Nakonec ještě autorovou optikou:

Do areálu jsem dorazil později. Kyvadlovka fungovala bez problémů, jenom páteční provoz způsobil, že v době mého příchodu už dohrávali Southpaw. Talent Stage nabízel UDG a já přidám trošku kontroverze. Kamarád prohlásil: "To je další z těch kapel, co hrajou tvrdší styl Mňágy, co?". Nemůžu nesouhlasit, troška jiných inspiračních zdrojů, jinak to sedí. Pražský výběr nezklamal. Kdo viděl jeden z jejich posledních koncertů, asi nebyl překvapený. Muzikantsky suverénní, s Kocábovým showmanstvím a Pavlíčkovou lekcí z kytarových sól a nabušených riffů. Hudba co nestárne. Otevřeli "Hrabětem X", aby v přídavku nezapomněli ani na "Pražáky...". Tahle legenda nehodlá natáhnout bačkory a je to dobře. Snad jen nějaký nový materiál kdyby byl.

Taneční stage nabídla Dreadzone, kteří úspěšně předvádí dub v moderním hávu. Trošku jako Kruder & Dorfmeister, méně jazzových odkazů a více roots. Bohužel si nemůžu vychutnat celé jejich vystoupení. V Red Zone je avizována Jazzanova. Ta se ale nekonala. Jde pouze o DJ set jednoho z nich, pokud se nemýlím, na oltáři byl Roskow Kretschmann. Set to byl milý, přesto by bylo pro příště fér tento fakt uvést v programu. Moc jsem se těšil na set dZihana & Kamiena. První nastoupil dZihan a rozjel dokonalou futuristickou diskošku, v níž pak pokračoval i Kamien. Dostalo se i na jejich vlastní produkci, nejvíce zafungovala "After" se skvěle použitým slapem, kde se pánové přesvědčili, že mezi tanečníky je nemálo jejich příznivců. Zazněly i staré vypalovačky jako Princova "Sexy Dancer". Tahhle má vypadat kvalitní eklektický set. K vystoupení Kosheen jen doplním, že bylo sice profesionální se vším všudy, ale já s nimi mám těžko popsatelný problém. Jejich žánrové výpůjčky na mě působí dost lacině. Ale lidi se bavili, i přes to otravné čekání.

Jeff Mills v techno stanu byl věrný svému stylu a nebál se zařadit mezi svůj set současného detroitského zvuku i nějaké ty klasiky. Tanečníci na ně reagovali obzvláštně spontánně. I Zinc se snažil o různá zpestření svého setu. Nešlo tak o striktní nářez, ale spíše o výlet krajinou, v nadupaném Ferrari podotýkám. Nemůžu zapomenout na svělou projekci - a to v rámci celého festivalu. Jestli všichni VJ's byli domácí, máme být na co hrdí. To, že projekce byly součástí každé scény, je samozřejmě zásluhou organizátorů. Zinc si ostudu neudělal, a kompenzoval tak zklamání z absence Roniho Size. Techno dunělo až do sobotního rána, kdy už ale velká část návštěvníků spala.

Sobotní program sliboval asi ještě větší hudební pochutnání. Reportáž z něj na musicserveru najdete už zítra!

Love Planet, Letiště aeroklubu, Tábor, 12.8.2005 (den první)