Kurtizány z 25. Avenue vydaly po třech letech novou desku "Chemie". Pravda, nebyla to v květnu taková událost, jako o pár týdnů později nahrávky Coldplay, Oasis či z českých úmělců Čechomoru. Ale jenom proto, že ostrá parta kolem Tomáše Varteckého neprodává desítky tisíc cédéček, nebudeme je přece ignorovat, ne? To byl právě ten moment, proč jsme se v redakci musicserveru rozhodli, prozkoumat každé zákoutí páté desky Kurtizán v makrorecenzi. V hlavní recenzi se skupina dočkala sedmi bodů a pochvaly se jí dostalo i od dalších redaktorů. Až na Pavla Nováka považují všichni přispěvatelé do makrorecenze "Chemii" za velmi slušnou rockovou placku, která si zaslouží sedmdesáti až osmdesátiprocentní hodnocení. Ale nepředbíhejme a pojďme na to pěkně postupně.

Pavel Novák - 4/10

Upřímně řečeno jsem nesmírně šťastný, že napsáním tohoto příspěvku má povinnost poslouchání "Chemie" končí. Nikdy jsem tenhle styl neposlouchal a myslím, že ani nikdy nebudu. Nepochybuji o tom, že příznivci tvrdšího rocku si při poslechu tohoto alba přijdou na své, ale pro ostatní "průměrné" posluchače to bude jen čtyřicet monotónních minut plných řvaní, bušení bicích a ostrých kytar, jejichž účinkem není vyloučena možnost výskytu bolesti hlavy či nervozity sousedů. I když mě by to vadit nemuselo, tak mě docela zaráží pouhých devět skladeb. Musím říct, že jsem se opravdu snažil si oblíbit alespoň jednu písničku nebo alespoň jmenovat jednu, která by mě nějak zaujala. Marně. Snad závěrečná, více než devítiminutová "Chemie" v sobě má něco, co se mi snaží říct, že ta hudba není úplně bezduchá a dá se považovat za určitý druh umění. Přesto mi ale skoro všechny přijdou vesměs stejné, přičemž každá má nějakou velice mírnou odlišnost. Osobně proti téhle hudbě nemám nic. Problém je v tom, že moje uši jsou naprogramovány na o něco menší množství tvrdosti, než v jaké míře zde se vyskytuje. Ale až někdy budu mít gigavztek a rozhodnu se, že všechno kolem rozbiju, tak se možná "Chemií" posilním.

Radek Antl - 7/10

Kutizány z 25. Avenue. Vichřice, co už zdáli budí respekt. Slabší povahy nutí zavřít dveře a zabednit okenice, ostatní láká na masu energie, kterou má uvnitř. Před třemi lety, kdy tato vichřice přivanula "Medium", se zdálo, že slábne. Byla přívětivější, místo ničivého rámusení si příjemně pohvizdovala a vůbec to neznělo špatně. S novinkou "Chemie" ale opět nabírá na síle. Chtělo by se říci, že se vrací k modelu hluk nade vše, avšak není tomu tak. Úderka Tomáše Varteckého už dávno nerazí heslo hrábnem' do toho a hotovo. Po pár posleších je znát, že si dala záležet. Piplala se s aranžemi, hlídala si melodii. Hrála si. Bohužel pro mě ovšem nikoli ve smyslu nadějného experimentování, kterým si mě získala na desce "Medium", pouze navrstvila jednotlivé kytarové plochy tak, aby fungovaly, jak mají. Pryč je piáno písně "V peřinách", pryč jsou potrhlé dechy "Zajatců japonských ostrovů II". A aby toho nebylo málo, Simon povolil ve snaze zpívat klidněji a zase huláká, divže si střeva nevyhřezne (přitom v klidnějších polohách nezněl vůbec špatně). Ne, nechci mít z Kurtizán popovou kapelu, ani netvrdím, že "Chemie" je špatná deska (riffy jsou hybné, texty místy mrazivé a zvuk takřka dokonalý). Pouze mi zde chybí ono zapálení něčemu se přiučit a posunout se o kus dál. Třeba by mi pak některé písně vůbec nesplývaly.

Jakub König - 7/10

Nikdy jsem nepatřil mezi skalní příznivce téhle tvrdé bandy. Ne, že bych proti nim snad měl něco konkrétního. Jenom mě prostě tyhle Kurtizány ničím nepřitahovaly. Zaregistroval jsem je trochu díky výjimečně vydařenému obalu minulého alba. I některé skladby z "Média" mi uvízly v hlavě. Nebylo jich moc. Tak dvě tři. Ale uvízly. Na novém albu "Chemie" mne těch písní, už na první poslech, zaujalo daleko víc. Nemohu nezmínit alespoň chytlavou "Chci tvoji hlavu" nebo "25. Avenue". Zapomenout bych rozhodně nechtěl ani na skoro desetiminutovou "Chemii". Ale bavily mě vlastně všechny. Řekl bych, že to pánům na novém CD všechno nějak víc odsejpá. Kytary tvrdě rázují, basa s bicími šlape jednotným, rázným krokem. Přímočarý Simonův vokál, jasný a zřetelný, vytahuje hluboko z krku chrchle bezútěšných litanií. Kurtizány s ničím nedělají žádné okolky, sází jeden track za druhým s razancí buldozeru, jsou střídmí, žádné okolky, žádní zajatci. Přesto mi "Chemie" rozhodně nepřijde jednotvárná. Potenciál každé písničky je využit bezezbytku, řekl bych, že kapela šla do studia perfektně připravená. Každá změna rytmu či dynamiky má své pevné místo. Skladby obsahují řadu drobných aranžérských vtípků. A do toho všechny pekelně šlapou. Od začátku do konce.

Karel Adam - 7/10

Tomáš Vartecký se dost vytáhl na aktuální desce Anny K "Noc na zemi", která se dle mého hodně povedla. O to více jsem byl zvědav, jak bude znít novinka Kurtizán, a musím říct, že jsem opravdu příjemně překvapen - sound nové desky je opravdu vynikající. "Varťák" sice není žádný kytarový mág, ale jeho zvuk je prostě nenapodobitelný. Navíc se ve své hře tentokrát neomezil pouze na tvrdé riffy. Jednoduché, ale povedené kytarové melodie podpořené hojně využívanými efekty nové písničky příjemně oživují. A pokud ho mám hodnotit jako skladatele, pak smekám klobouk. Deska až na výjimky (například "Tenkrát na balkáně" nebo nekonečná "Chemie") nemá slabá místa. Druhá věc je ale, že obsahuje pouze devět songů a trvá necelých čtyřicet minut. Přijde mi to jako nový trend, tohle zkracování desek (možná si kapely berou příklad z reklamy nejmenovaného mobilního operátora - "je móda zkracování"). Naskýtá se tak otázka, zda je lepší krátká deska plná "pecek", nebo delší, na které budou tracky, jež třeba občas přeskočíte, ale někdy si je rádi poslechnete. Abych ale nehodnotil pouze Tomáše Varteckého, sluší se napsat také pár slov o ostatních. Rytmika šlape bezvadně a co se týče Simonova zpěvu, on nemá kdovíjak tvrdý hlas, ale možná proto nezní tuctově, ale docela zajímavě. Suma sumárum: Nové album se Kurtizánám povedlo, nabízí sice kratší, ale přesto pořádnou porci nadupaného rocku. Nejpovedenějšími songy jsou podle mě "Naruby", "Vyhoďme ho z kola ven" a "Taxikář".

Michal Koch - 7/10

Jsou lidé, kteří vědí, jak složit na jedné straně v dobrém slova smyslu melodickou a na straně druhé zároveň ostrou a nadupanou kytarovou písničku. A mezi takové patří nade vší pochybnost Tomáš Vartecký. Je sice pravda, že mezi jednotlivými skladbami na této desce je určitá podobnost, ale taky je pravda, že máte-li chuť na poslech nekompromisního, ale nikoliv brutálního rocku, nejste moc zvědavi na nějaké velké experimenty. Ty se zde proto nacházejí v míře nijak velké, v podstatě jen v závěrečné více než osmiminutové titulní skladbě "Chemie", která je ale zase tak nápaditá, že pro mě je nejlepším kouskem na albu, i když není ani v nejmenším pro desku charakteristická. Co ovšem v mých uších nahrávku lehce stráží dolů, je zpěv, a to jak z hlediska hudebního, tak textařského. Simon není rozhodně zpěvák nijak excelentní a Varteckého snové obraty jsou na můj vkus příliš na zvukomalebný efekt, aniž by se za rýmujícími slovy skrývalo něco víc, což ovšem může být pochopitelně označeno i za nepochopení z mé strany. Nicméně díky nevýraznému zpěvu a nekonkrétním významům lze snadno slova vypnout a zbude vážně moc příjemná rocková muzika.

Tomáš Parkan - 7/10

Je to v podstatě poprvé, co mám psát recenzi na takhle tvrdou desku, a musím říct, že byla pro mě tvrdým oříškem. Faktem je, že já (a pravděpodobně nebudu sám) jsem hodně zatížený na vokál a zde vidím kámen úrazu této desky. Nevím, jakou muziku dělaly Kurtizány předtím, ale to, co předvádí, je dle mého názoru takový tvrdší rock. Jenže vokál mi přijde spíše metalový až hardcoreový, což mi prostě ke stylu nastolenému na "Chemii" příliš nesedí a hlavně se tímto utápí jakákoliv myšlenková podstata textu, kterým není v některých písničkách vůbec rozumět. Přitom třeba v "25. Avenue" je slyšet, že to jde zazpívat měkčeji. Otázkou je, jestli by tímto změkčením nezradily Kurtizány svoje fanoušky. Nicméně by tímto našly pravděpodobně i další posluchače. Jinak je ale "Chemie" pro mě velice příjemným překvapením, kterému nechybí solidní melodie a občas i nápad, což je u tohoto žánru hodně důležité. Opravdovým skvostem je na "Chemii" "Taxikář" s jeho výraznou a geniálně vymyšlenou kytarovou linkou. Hodně zajímavým kouskem je i téměř desetiminutová titulní skladba, která v sobě nese zajímavé dramatické obraty. Závěr? Ač se K25A nepodařilo udělat tak výbornou desku jako třeba Krucipüsku na "Druide!", i tak natočili hodně slušné album. Není zcela bez chyb, stojí ale přesto za pozornost.

Ondřej Pravda - 7/10

Nejzásadnější na nových Kurtizánách není hudba, ale obal. Samotná grafika je v pohodě, sedí k muzice, ale ten tématický nápad s vložením pilulky je prostě parádní. Jednoduché, originální. Hudba už méně, ale jen proto, že K25A si jedou ve svém ranku tvrdší, "normálně" rockové muziky bez větších změn. Což nevadí, pořád patří k těm nejlepším na současné české scéně. Čímž bych chtěl mimo jiné přidat, s odstupem času, bod ke své recenzi předchozího počinu "Medium". Nesouhlasil bych s kolegou Krečem, novinka je podle mě tvrdší než předchozí deska (kde tam slyší tvorbu á la pro Annu K fakt nevím, samozřejmě všechno by se dalo zahrát jemněji), minimálně nástup se s tím nemaže, ubylo kláves, nijak složité, ale zůstaly fungující riffy, těžko uchopitelné texty (proč nejsou v bookletu?) s pár chytlavými slogany. Deska má opět pod čtyřicet minut, ale to je spíš plus, akorát vás nakopne a nestačíte si tolik uvědomit, že skladby jsou podle dost podobného vzorce. A to je důvod, proč přece jen o bodík snížím oproti opravenému bodóvání předchozího "Medium". Víc experimentování, jako byl třeba "Zajatec japonských ostrovů", chybí, závěrečná titulní věc s mezihrou je trochu vycpávková. Ale stejně je to slušná rocková deska.

Hynek Just - 8/10

Nic naplat, ta deska má prostě své. Má předběžná očekávání byla spíše rozpačitá. Podle toho, co se tak o "Chemii" říká, zdálo se, že nebýt smlouvy s vydavatelem, která přišla tak nějak sama, sami muzikanti by se znovu dohromady nedali. To nepřidá, desky by přece měly vznikat z jiných popudů... Ona ale každá mince má tři strany. Především, to, že K25A tak dlouho mlčeli, neznamenalo nedostatek invence, spíše naopak, její přidušení a rozptýlení do jiných projektů, jakože jich Tomáš Vartecký má na plný úvazek už pár. A jak je rovněž zřejmé i z rozhovorů, které poskytuje, K25A především jsou jeho krevní skupinou. Takže když se v člověku něco kupí tolik let a nemůže to z technických důvodů ven (Anna K mu takový nářez prostě nezazpívá), musí to pak být úžasný pocit, když se přetlak uvolní. Dáme-li stranou sexuální metafory, tak onen pocit, když po deseti pivech jdete na záchod... Tak nějak bych si představoval práci na vzniku devíti pecek z "Chemie". Podobné pocity se člověku vybavují i při poslechu alba. Energií přímo přetéká, nehraje si na víc, než by být měla a než je. Minimálně po hudební stránce. Jednoduché, úderné, melodické, energické bomby. Daleko vzdálené pivní ulepenosti Kabátu - to kdyby je snad někdo chtěl házet do stejného pytle.

Vojta Kostelecký - 8/10

Tomáš Vartecký je v současnosti jednou z nejvýraznějších osobností české rock&popové scény. Producent, hitmaker, schopný textař a hlavně kytarista s charakteristickým skladatelským i hráčským rukopisem a suverénně nejnadupanějším zvukem široko daleko. Po výtečném albu Anny K "Nebe na zemi" připravil v krátké době další prakticky autorské album. Tentokrát pro svou domovskou formaci. A já se klaním. Album "Chemie" je totiž velmi povedené. Potěší jak skalní fanoušky, kteří doma oprašují debut "Ubiquity", tak i ty, kdo považují za vrchol tvorby Kurtizán "Medium". Ke stručné charakteristice novinky si můžeme vypomoci jmény dvou Varteckého nejoblíbenějších kapel - Helmet a The Cure. Právě někde mezi těmito krajními hudebními póly, tedy mezi hardcoreovou/metalovou nabroušeností a v podstatě popovou chytlavostí stojí současné Kurtizány. Nejlepším příkladem budiž skladby "Chci tvoji hlavu", "25. Avenue" nebo "Taxikář", které jsou díky hřmotným kytarovým riffům a Simonovu zpěvu-řevu nekompromisní jak rána baseballkou a zároveň úžasně hitové. Osobně bych ocenil zařazení několika stylově rozvolněnějších kousků, ale i takhle jsou K25A ve svém "ranku" u nás prakticky bez konkurence. Jestli vám na české scéně chybí moderně znějící rock tak trochu ve stylu Queens Of The Stone Age, je pro vás tohle album jasná volba.

Karel Veselý - 8/10

Přiznám se, že Kurtizány z 25 Avenue jsem přestal sledovat před nějakými deseti lety. Soudě podle nové, páté desky "Chemie" to byla chyba. Už to není takový zvukový chaos jako tehdy, za to přibylo propracovaných postupů, ale pořád nečekejte nic menšího než mohutné hlukové stěny a Simonův řev. K25A přežili nu-metalovou vlnu bez velkých náznaků ovlivnění, což je vlastně dobře, a pořád staví na poctivých kytarových riffech. Někde uvnitř všeho toho hluku je ale zavřený někdy více někdy méně povedený pop song, nesoucí nezaměnitelný punc pera Tomáše Varteckého. Vynikající jsou "25.Avenue" nebo "Tenkrát na Balkáne", což jsou skladby, které - a teď mi promiňte ten příměr - by mohly klidně vypadnout z alba Anny K (i když samozřejmě v jiných aranžích). Jinak Simonův vykřikovací rap á la Suicidal Tendencies je pořád stejně dobrý, někdy možná chvílemi monotónní, zamlouvá se mi i střídání Simonova chrapláku a Varteckého civilního zpěvu. Jó, když má kapela dva zpěváky, je to znát. Když do toho ještě vpustí sbor ragbyový bojovníků České republiky, pak už není úniku. Někdy mi ale přijde, že nápad je příliš řídký, aby udržel čtyřminutovou skladbu, jako třeba "Dezert". Tady by možná pomohla ještě vynalézavější produkce než jen zvuková masa kytara, basa, bicí. Hodně slušné mi přijdou i Varteckého texty, který se za každou cenu snaží zůstat ve výpovědích abstraktní. Když ujede do deklamací typu "Nezáleží na tom, kdo seš, ale co si lidi myslí" (z "Vyhoďme ho z kola ven") jeden má chuť mu vzkázat, aby nečetl tolik bulváru, ale to se stane jen občas. Deska končí devítiminutovým opusem "Chemie" a já musím uznale pokývat hlavou. K25A natočili povedené, sevřené a hlavně dospělé rockové album.