Vlado dZihan vyrůstal v Sarajevu, Mario Kamien pochází z Německa a narodil se v italsko-polské rodině. Oba se potkali ve Vídni při natáčení hudby k filmu "Arizona Dream", ve kterém si zahrál hlavní roli Johnny Depp. Tehdy si kápli do noty a našli společnou hudební lásku, a to převážně ve východních kulturách. Její vlivy používají dodnes jako zavedená značka dZihan & Kamien. K jejich zásadním deskám se řadí hned ta první s názvem "Freaks And Icons" z roku 2000. Zatím poslední počin dostal označení "Fakes" a na dvou discích nabízí dva rozdílné hudební světy z různých koutů nálad a inspirací. První část "Fakes" je věnována remixům oblíbených tracků této dvojky. Naopak druhý kotouček je určen vlastní tvorbě v podobě jazzových kompozic, které nahrála skupina The Brut Imperial Quinted.

První disk nabízí tradiční zvuk tohoto projektu. S oblibou mísí pomalá tempa s rozličnými zvukovými prostory inspirovanými často v turecké a arabské kultuře (perkuse, smyčce, atd.). Nechybí prvky jazzu, samplig a nejrůznější elektronické zvuky. Jako celek jejich tvorba představuje velkou chill-outovou pohodu, kterou si snadno oblíbíte. Typickým důkazem je nádherná úprava "Homelands" (v originálu Nitin Sawhney), tu zde naleznete hnedle dvakrát. První verze čerpá z navrstvených melodií protkanými dZihanem živě hranými perkusemi. V závěru ještě čeká podobně hozený dub, ale jinak vokálů na celé nahrávce moc nehledejte. I když Lyn Leon vám naplno zapěje krásnou píseň "Never" a o nic pozadu nezůstane ani projektík Fop s "Avalon". Vrcholy jsou spíše instrumentálně laděné - "Busenfreund" (Tosca) nebo nadupaná "Drumming Up Storm" (Bob Holroyd). Překvapivě zní i erotika na entou - "Je t'aime... moi non plus", nesmrtelná to píseň Serge Gainsbourga, zde však bez přehršle ženských vzdechů a vokálů, pouze s charakteristickým refrénem.

The Brut Imperial Quinted (David Jarh - trumpeta, Heinrich von Kalnein - saxofon, Oliver Kent - klavír, Wayne Darling - basa, Christian Salfellner - bicí) nahrál původní skladby a úpravy starších kompozic (včele s "Homebase" z "Freaks And Icons"), které toto duo složilo a zaranžovalo speciálně pro tyto účely. Jedná se o poklidný jazzík a místy to připomíná jam session kdesi u polední kávičky, stejně tak ale vynikne i jako výživná kulisa poklidného večera. Cit pro melodii, políbení múzou a nádech hudební rozvernosti - to jsou poznávací znaky druhého disku "Fakes". Škoda jen, že se mi na recenzi dostal promo výlisek, který z tohoto krajíce pohody nabízí jen krátké ukázky, naplno jsem si tyto kompozice tedy moc neužil. Ale i z těchto ochutnávek je patrné, že i tento disk bude stát za důkladné probádání.

dZihan & Kamien nijak nezklamali ani nevybočili ze zaběhnutého formátu. Vzdali čest svým oblíbencům a načechrali jazzové vody, které jim, jak se zdá, nejsou vůbec cizí a umějí s nimi manipulovat. "Fakes" se staly jasnou trefou a návnadou na vaši hudební udici, tedy sluchové ústrojí, na které ulovíte jen samé chutné a pestré pochutiny.

CD k recenzi poskytla společnost Panther.

Album: dZihan & Kamien - Fakes
Hodnocení: 8/10
Celkový čas: 57:52 + asi 17 minut
Skladby: CD1 - Billie Holiday - Don't Explain, Nitin Sawhney - Homelands, Lyn Leon - Never, Tosca - Busenfreund, Pramod Upadyaya - Ambala, Serge Gainsbourg - Je t'aime... moi non plus, Fop - Avalon, Atjazz - Touch The Sun, Cay Taylan - Beijo, Bob Holroyd - Drumming Up A Storm, Nitin Sawhney - Homelands (dub), Bernhard Lang - Schrift III / CD2 - Ford Transit, After, Drophere, Stiff Jazz, Basmati, Where's Johny Sabatino, Homebase, Just You And I, Smile, Gutenmorgenduft