Na novince "Guero" zůstává Beck hitmakerem, vrací se ke všem dosavadním deskám a přitom ani jednu z nich nekopíruje. Rozveseluje s výrazem posmutnělého melancholika. S noblesou a rozmyslem střídá stylové podoby, aniž by ztratil tvář. Čekalo se od něj mnoho a on opět nezklamal.
Říká si
Beck (narodil se jako David Campbell, v občance by měl mít
Beck Hansen), vypadá o dost mladší, než je ve skutečnosti (ročník 1970), a je tak trochu hudební schizofrenik. Veřejnost má povětšinou problém nejen spočítat, kolik
oficiálních alb dosud vydal (dosavadním šesti deskám u majorů předcházely ještě čtyři u malých labelů), ale hlavně zařadit ho do konkrétní škatulky. Rád skáče ze žánru do žánru - pop, folk a blues plácá na garážový rock, hip-hop, country i jazz - jako by se nechumelilo. Prvního opravdového sukcesu se dočkal v roce 1994 díky singlu "Loser", který mimo jiné pomohl upozornit na následné LP "Mellow Gold", jakýsi Beckův debut u velké společnosti (ve skutečnosti pátou nahrávku). Pokračovatel jménem "Odelay" dvě léta nato sklidil úspěch ještě větší, dostalo se mu dvoumilionového zájmu kupujících i dvou trofejí Grammy.
Beck si tehdy hověl na příslovečném koni hudební scény, nemusel mít strach z opovržení a mohl si točit, co chtěl. A také tak činil - deska "Mutations" (1998) byla bluesově zasmušilým folkem, "Midnite Vultures" (1999) funkově roztančenou náloží a předposlední "Sea Change" (2002) překvapivě vážnou výpovědí láskou zhrzeného písničkáře. Nikdo si logicky netroufal odhadnout, s čím přijde příště, a novinka "Guero" byla se proto s napětím očekávána.
Beck si byl této skutečnosti vědom, snad kvůli tomu se jal předvésti další kotrmelec. Všechny, kdož očekávali další potápění v moři slz, překvapuje něčím, co se zprvu zdá být oprsklou vykrádačkou "Odelay".
Není se čemu divit, styčných ploch je zde hned několik. Jednou z nich je fakt, že se
Beck dal znovu do kupy s producenty
Dust Brothers, kteří mu s "Odelay" pomáhali (krom nich se producentsky angažoval také Tony Hoffer, který dělal "Midnite Vultures"), druhou je velmi nápadná podobnost některých písní ("E-Pro" vs. "Devil's Haircut") a třetí pak eklektický přístup k věci: Veskrze popovou kostru obalil autor barevnými hmotami rocku, folku, country, blues, jazzu, r'n'b, hip-hopu, nejrůznějších tanečních odnoží i psychededlie, načež to všechno potáhl snědou pokožkou latinských rytmů. Oproti minulosti je zde však znát rozdíl v interpretaci. Jak ukázal už před třemi lety na "Sea Change",
Beck dospěl a zvážněl, i veselé momenty podává melancholicky znaveným tónem, je smířený sám se sebou a se světem kolem. Ať se zaobírá smrtí a nejrůznějšími podobami ďáblovy přítomnosti, nebo se vyznává z lásky k opačnému pohlaví, vše přednáší v podstatě stejnou manýrou, drží se spíše v pozadí a místo svého hlasu nechává vyniknout pestré paletě nástrojů a zvuků, které k sobě sedí lépe než přiléhavě.
"E-Pro", pilotní singl a zároveň otvírák desky, je, jak bylo řečeno výše, variací na "Devil's Haircut" z "Odelay": Hutné, špinavé kytary, funky rytmika, citát ze "So Wat'cha Want"
Beastie Boys a Hansenovo bluesové podání znamenají mírný návrat k veselí. Jediné, co píseň hatí, je na-na-na-refrén, jehož se na "Guero" dočkáme ve více skladbách. Škoda, místo těchto líných repetic si mohl dát autor práci s nějakým tím veršem. Dvojkou je "Que' onda guero", hravá, rafinovaná věc, která posluchače provede napříč španělskou čtvrtí, s níž má
Beck své zkušenosti. Opakující se latinská kytara, samply zvukově rozbitého saxofonu, přerušovaný hip-hopový beat a Beckovo nadsazené rapování doplňují nejrozmanitější zvuky z ulice i úryvky rozhovorů ve španělštině. Velmi povedené. Následuje "Girl": Odlehčená, svěží a hlavně hitová melodie kontrastuje s ponurým textem o neopětované lásce. Taktéž moc fajn. Mnohem více mě však chytila skladba "Earthquake Weather", lehce unylá vzpomínka na sedmdesátá léta, obsahující elementy z "What It Is" Temptations a "Just Freak" plus "Comming Soon" Slave; z písně jsou znát Hansenovy silné sympatie s funkovým cítěním obou hudebních těles a výsledek vážně stojí za to. Funk ostatně zmíní i v následném electru "Hell Yes", jednom z nejeklektičtějších momentů alba. Slovo zde dostane techno, rap, i country-harmonika.
A takto bych mohl pokračovat přes
sea-changeovsky melancholickou "Broken Drum", atmosférický road-song "Scarecrow", minimalistické blues "Go It Alone", potřeštěné country "Farewell Ride" a nehorázně nakažlivou hitovku "Rental Car" až po bonusovou "Send A Message To Her", lehce připomínající muzikantský styl Petera Gabriela (a propos, "Missing" je zase tak trochu
Sting). Mohl bych se tu rozplývat, jaký je
Beck talent a jak mi s "Guerem" přišel k chuti, ale kdo ví, zda by se tato recenze vůbec dočkala nějakého konce. Přitom stačí podotknout pouze následující: "Guero" je deskou barevnou, silnou a vyrovnanou. A přestože není nijak podlézavou (naopak, od posluchače si žádá čas a trpělivost), dá se předpokládat, že dosáhne stejného komerčního úspěchu jako "Odelay", ne-li dokonce většího. Bylo by to spravedlivé.