Jsou věci, kterým sice moc nevěřím, ale přesto si je nemohu nechat ujít. Koncert Queen, na kterém původní sestavu reprezentovala jen její polovina, patřil mezi ně. Na jednu stranu mám bytostnou nedůvěru v prohlášení o společné, neuvěřitelně fungující chemii, na stranu druhou je třeba uznat, že kdyby kytaristovi Brianu Mayovi a bubeníku Rogeru Taylorovi šlo o peníze, mohli podobný návrat uchystat již dávno a zřejmě i se zpěvákem pro davy zvučnějšího jména - co jen bylo spekulací kolem George Michaela či Robbieho Williamse. Volba nakonec díky oné zmíněné chemii padla na Paula Rodgerse a věřím, že to byla volba čistě muzikantská. A tak nezbývá než želet neúčasti basáka Johna Deacona a snažit se užít si koncert.

Ty začátky, ty začátky, chtělo by se povzdechnout. Nikoliv s úderem osmé, jak bylo avizováno, nýbrž až pět minut po půl deváté potemněl vnitřek obří haly, načež se ozvalo zvláštní intro. Okamžitě bylo jasné, že žádná předkapela se konat nebude, a typický mohutný úder do strun, jaký předvádí snad jen Brian May, v tom všechny návštěvníky utvrdil. Svižná "Tie Your Mother Down", následovaná hitem pyšnícím se jedním z nejslavnějších klipů všech dob "I Want To Break Free", přivedla po okraj zaplněnou halu do varu během prvních pár minut. Okamžitě bylo jasno: na pódiu jsou tři hlavní postavy aneb Paul Rodgers & Queen, ostatní jsou doprovodní muzikanti, kteří sice skvěle tvrdí muziku, leč postávají tmavě oblečení v pozadí, aby na ně dopadaly maximálně odlesky záře reflektorů. Rodgers si (až na drobné vtípky jako bylo předstírané hraní na kytaru na začátku "Crazy Little Thing Called Love") ani v nejmenším nehrál na Freddieho, písně zpíval po svém a s evidentní radostí. Horší to žel bylo se zvukem. Už jsem v Sazka Areně jeden koncert zažil, a tudíž díky R.E.M. vím, že akustika haly je vynikající. Co předvedli Queen na počátku však bylo čiré zoufalství. Podivná zvuková koule, z níž trochu vystupovaly jen bicí, nesrozumitelný zpěv s nadbytkem echa a kytary těžko rozeznatelné od kláves a basy. Naštěstí se zvukaři během prvních tří písní vzpamatovali a od "Fat Bottomed Girls" se to již dalo poslouchat, nicméně až do konce koncertu byl zvuk pouze průměrný a rozhodně nehodný jména Queen.

Po úvodním zahřívacím kole vyšel zpoza bubnů Roger Taylor, aby za asistence tří doprovodných hudebníků zapěl píseň "Say It's Not True", po které muzikanty představil (Danny Miranda - basa, Jamie Moses - kytara, Spike Edney - klávesy). Poté vyklidil pódium druhé hvězdě večera a Brian May sám s akustickou kytarou vystřihl dvě písně, přičemž druhou z nich, pomalou "Love Of My Life", věnoval zesnulému Mercurymu. Mráz běhal po zádech, když za skromného kytarového doprovodu mnohatisícový chór odzpíval bez Brianovy pomoci polovinu skladby. Po návratu ostatních muzikantů (ovšem nikoliv Paula Rodgerse) následovala fantastická verze "Hammer To Fall", do poloviny hraná jako křehký ploužák, takže výtečné sbory skvěle vyzněly. Vůbec je třeba vyzdvihnout, že jak Mayovi, tak Taylorovi to stále zpívá jako z partesu. Došlo na sólo bubenické jakož i na můj vkus příliš exhibicionistické sedmiminutové kytarové, obří světelnou kouli házející překrásné odlesky po celé hale (překvapit ale mohla jen toho, kdo nepamatuje koncert Pink Floyd na Strahově), nějaké ty projekce a pomalejší skladby... a Paul Rodgers stále nikde.

Než však mohl člověk pomyslet na to, že se snad odněkud ze zákulisí chystá vstoupit nuda, ozval se strojový rytmus umělých bicích, neb Roger s mikrofonem důstojně přecházel po pódiu, a jeho životní hit coby skladatele byl tu: "Radio Gaga". V jeho druhé části usedl zpět za bubny a píseň dozpíval navrátivší se Rodgers. A to už koncert uháněl mílovými kroky největších hitů do finále, přičemž reflektory blikaly, zářily a točily se stále více a více a hlavně barevněji a barevněji. Zkrátka a dobře pompézní rocková show, jak se na Queen sluší a patří. Po závěrečné hymnické "Bohemian Rapsody" a sympaticky krátké pauze přišel povinný přídavek o čtyřech položkách, ve kterém si užil skladatelské slávy i Paul Rodgers díky své asi nejznámější písni "All Right Now". A pak, na minutu přesně po dvou hodinách od prvního tónu, bylo po všem.

Už dlouho jsem z žádného koncertu neměl tak rozporuplné pocity. Nemá smysl diskutovat o muzice jako takové, písně Queen jsou prostě úžasné. Roger Taylor a Brian May si evidentně užívali, hrálo a zpívalo jim to jak za mlada. Kapela šlapala, show byla impozantní, Paul Rodgers dělal, co mohl. Občas to sedlo famózně ("I Want It All"), občas to trochu skřípalo ("A Kind Of Magic"), občas na to prostě a jednoduše neměl ("We Are The Champions"). Zkrátka a dobře nic nového, nic nečekaného (až na ten nevydařený zvuk), jen obří porce příjemné nostalgie. A nadšené mnohatisícové publikum zřejmě ani nic jiného nechtělo.

Setlist: Reaching Out, Tie Your Mother Down, I Want To Break Free, Fat Bottomed Girls, Crazy Little Thing Called Love, Say It's Not True, 39, Love Of My Life, Hammer To Fall, Drums Solo, I'm In Love With My Car, Guitar Solo, Last Horizon, These Are The Days Of Our Lives, Radio Gaga, Can't Get Enough, A Kind Of Magic, I Want It All, Bohemian Rhapsody.

Přídavek: The Show Must Go On, All Right Now, We Will Rock You, We Are The Champions

Queen, Sazka Arena, Praha, 16. dubna 2005