Ke skupině Šántí mám zvláštní osobní vztah. Poprvé jsem na ni narazil někdy v roce 1998, v době, kdy jsem opovržlivě vyhodil/přemazal i tu poslední kazetu s výběrem "největších rádiových hitů" a stal se definitivně oddaným fanouškem časopisu Rock & Pop. A co víc, z uškudleného kapesného jsem si pod vlivem tehdejších pochvalných až nadšených referencí pánů Wünsche, Bezra, Korála a dalších zakoupil debutové album Šántí "Kouzelná ryba". A vzhledem k tomu, že moje tehdejší kolekce cédéček čítala něco kolem dvaceti kusů (v poloprázdném stojanu pro padesát disků jsem je měl pečlivě očíslované a seřazené pěkně podle abecedy), rotovala "Rybka" v mém zánovním přehrávači poměrně často. Líbila se mi energie, co z toho šla, oceňoval jsem cit pro chytlavé melodie a vynalézavé texty. Navíc když se to líbilo těm "nahoře", tak to prostě muselo bejt dobrý!

Dnes, o sedm let později, kdy se moje audio sbírka rozrostla na několik stovek kusů (pokusy o abecední řazení jsem vzdal už dávno), a ze mě se stal nevděčný hudební zmlsanec, bych v pořadí teprve druhou oficiální řadovku Šántí mohl pohrdavě odmávnout jednou dobře mířenou ironickou hláškou. Jenže mi to nedá. Šantí už prostě patří do rodiny. Jsou pro mě imaginárním hodným strejdou, který sice pořád remcá, jak je ta dnešní "moderní" hudba na pytel a jaký to bylo úžasný, když to tenkrát za jeho mladejch let na tancovačkách rozjížděli na Párply a Zeppelíny, ale jehož stále stejné historky si přesto poslechnu. Někdy sice s pobaveným úsměvem na tváři, ale v podstatě rád.

Tak tedy - u Šántí se za ty roky nic moc nezměnilo. Asi nejcitelnější ztrátou byl odchod zpěváka a bubeníka Marcela Pindela (nahradil ho Petr Štika ze skupiny S'N'C), který se v období kolem "Kouzelné ryby" výrazně podílel na formování celkového soundu kapely. Tentokrát veškerá autorská zodpovědnost (hudba i texty) spočinula na bedrech kytaristy a druhého zpěváka Martina Rouse. Ten stále sází na klasický český "melody bigbit". Přitom si - už od dob legendárního Sluníčka - uchovává svůj charakteristický, okamžitě rozpoznatelný skladatelský rukopis. Stále dokáže vysypat z rukávu pěknou řádku chytlavých popěvků, které se vám okamžitě zaryjí pod kůži ("Rákenról", "Ztratit se v trávě", "Reinkarnace", "Cikánka Ivanka"). O něco hůře už dopadá srovnání s jeho starší tvorbou po stránce textařské. Své pověsti jednoho z nejzajímavějších tuzemských hudebních veršotepců na novince dostál jen zčásti. Zvláště pak v druhé polovině alba se utápí ve zbytečně ukecaných a rádoby veselých společensko-kritických veršovánkách o "horních deseti litrech", úřednickém šimlu, tuzemské gulášově-pivní kultuře atp. Fuč je poutavě tajemná obrazotvornost z debutu.

To, co však desku "Ztratit se v trávě" sráží nejvíc, je její délka. Pánové - asi ve strachu, že se do studia dostanou zase až za dalších šest sedm let - na disk naflákali, co se na něj jen vešlo (= 22 kousků). Snad každému musí být jasné, že stopáž přes sedmdesát minut je pro podobný styl muziky naprosto neúnosná. I řada nadprůměrných skladeb tak zákonitě zapadne v šedi mnoha průměrných. Škoda, protože při troše střízlivosti a chytrém výběru to mohlo dopadnout daleko lépe. Takhle zůstali Šantí tak nějak v půli cesty.

CD k recenzi poskytla skupina Šántí.

Album: Šántí - Ztratit se v trávě
Hodnocení: 5/10
Celkový čas: 73:27
Skladby: Slavnej rebel, Rákenról, Ztratit se v trávě, Reinkarnace, Cikánka Ivanka, Vlk se nenažral, Korytem potoka, Myšlenky, Atomka, Horních 10.000, Balada o městě co nezná smutek, Její kancelář, Emeritní vůl, Brouk, Albert, Odysseus, Dveře, Do hajan, Ohm Šántí ohm, Nepudem ven, Shnilý jabko, Anděl strážnej