Vojta Kotek - mladý nadějný herec s režisérskými ambicemi, hvězda novodobého filmového hitu "Snowboarďáci", člen punk-rockové kapely ROHlick, která si ve svých textech občas střílí z českých "celebrit" a celkově ze sebe samých, student španělského gymnázia, ale také jméno, které se teď v médiích skloňuje ve všech pádech a souvislostech a které motá hlavu a zvedá adrenalin v krvi nejedné dospívající dívence. Nutno podotknout, že k Vojtově nemalé nelibosti. Kromě toho všeho ale taky pohodový kluk s občasnými depresemi a svéráznými názory, s kterým je fajn si jen tak pokecat, byť na tenhle konkrétní rozhovor z časových důvodů zbyla jen elektronická cestička. V jejím cíli mě Vojta nazval "guapou". Protože moje znalosti španělského jazyka končí u internetového slovníku, našla jsem si významy toho slova. Budu jen doufat, že mezi všemi možnostmi, které nabízí (drzý, pěkně oblečený, hezký, mužný, dobrácký, frajer), mohu počítat alespoň s ženským rodem všech těch přívlastků.

Tak jak, Vojto, jakou máš náladu? Deprese, nebo pohoda-jazz?

No, spíš ty deprese. Musím říct, že ne všechno jde tak, jak bych si představoval, a občas mi připadá, že nad tím vším ztrácím kontrolu. Ale samozřejmě jsou i světlejší okamžiky.

Asi tušíš, proč se ptám – tak asi týden jsi mi nebral telefon, když jsem tě uháněla kvůli rozhovoru, pak ses omluvil s tím, že jsi kvůli depresi nekomunikoval. Musím říct, že jsi mě těmi depresivními stavy docela překvapil, působíš jako naprosto "no problem" kluk... Kde je chyba?

Chyba je prostě v systému. Mám toho moc a spoustu lidí mi navíc hází klacky pod nohy. To je ta naše povaha česká... Novináři mě neustále uháněj, abych se jim k něčemu vyjadřoval, a chtěj se mnou dělat rozhovory, ne proto, že bych je snad zajímal, ale aby prodali ten jejich pochybnej časák. Navíc mi právě ta "popularita" všechno komplikuje. Taky není zrovna příjemný, když jdeš po ulici a lidi na tebe pořvávaj: "To je ten pičus ze 'Snowboarďáků'"... "Pocem, vole"... "Dej mi podpis, vole" nebo se s tebou chtěj fotit a strašně se divěj, že se neusmíváš. Přistupujou ke mně, jako bych byl automat, do kterýho hodíš desetikorunu a on se začne usmívat, dělat ksichty a říkat vtipy...

Fakt až takhle hustě? Dennodenní rituál?

No právě že jo, no. Ono to možná zní neuvěřitelně, ale zažívat to každej den je prostě k nepřežití. A navíc si to ty lidi uměj krásně načasovat... Vždycky přijdou v situaci, kdy se ti to nejmíň hodí.

Někde jsi napsal, že když máš "depku", hraješ na kytaru. Vzal jsi kytaru do ruky prvně taky kvůli depresi?

No jasně že vzal! Ale teď po tom, co jsme jeli šňůru s takovejma kytaristama, jako je Mireček Chyška a Djordje Erič, a poslouchám to, co leze z komba mně, tak mam ty deprese ještě větší... (smích)

Díky "Snowboarďákům" a následnému turné k soundtracku se proflákla kapela ROHlick, kde hraješ právě na kytaru. Docela dobře dopadla i předpremiéra v Rock Café pár dní před samotným turné. Kde by byl ROHlick dnes nebýt "Snowboarďáků"?

Asi v klidu v ústraní v naší zkušebně na chodbě mezi domovem důchodců a márnicí... Ale nikdy bysme neměli tu motivaci nějak to vypilovat. My jsme původně nějak zvlášť nechtěli koncertovat. Říkali jsme si, že kdyby nás někdy pustili do Rokáče, tak že to by byl úplnej top. No a prd a všechno je jinak.

V rámci pražské zastávky turné jste působili poměrně suverénně. Cítili jste se tak, nebo jste se potili hrůzou a umně to kryli?

To děkujem! No suverénně jsme se rozhodně necejtili, ale nějaká extra nervozita taky neprobíhala. Tu jsme si odbyli během těch předešlejch koncertů. Když vlezeš na to pódium a zahraješ první tóny a první, co tě napadne, je, že to zní stejně na hovno jako minule, je ti po druhý písničce už všechno jedno a začneš si to užívat, skákat blbnout a tak. My stejně hrajem jenom pro sebe a protože to baví nás. Jsme taková sobecká kapelka...(smích)

Jaký úspěch vůbec turné mělo? Slyšela jsem, že mimo Prahu byla dost žalostná návštěvnost.

No, máš pravdu. Už jsem viděl i plnější haly, ale problém byl spíš v tom, kdo tam přišel. V průměru dvanáctiletý holky na tu skoro až metalovou palbu Pánů Muzikantů (a Dámy Muzikantky - neopomeňme Lenku Dusilovou) koukali tak trochu překvapeně... Holt Sámer to nebyl...

Jak vás přijaly hvězdy turné jako Dan Bárta nebo Ota Klempíř? Přišli jste vůbec do styku?

No jasně, že přišli! Jsou naprosto výborný. Všichni do jednoho. To neříkám jen teď, když dělám rozhovor. Měli jsme z toho právě strach, jak se na nás budou koukat, ale hned první koncert nás vyved z omylu. Celá ta šňůra nám toho hrozně dala, nejen muzikantskou zkušenost, ale hlavně životní. Jsou to lidi s takovým životním názorem, že je můžeš poslouchat klidně pět hodin vkuse s hubou otevřenou dokořán.

Nebudeme si tady říkat, že ROHlick je skvělá kapela, na to spolu hrajete moc krátce, nicméně to určitě někam spěje, máte docela dobrého lídra (Jakub Štěpán – pozn. autora). Co jsou vlastně vaše ambice? I teď, po turné a mediální masáži to celé berete jen jako recesi?

No jasně, že nejsme dobrý! O tom je celej ten vtip. Jsme kompilace těch nejvidláčtějších muzikantů a jedeme turné s Monkey Business a J.A.R. No řekni, není tady něco špatně?! Je! A je to problém naší společnosti - stačí mít v kapele jednu provařenou držku a všem je jedno, co a jak to hraješ. My stojíme jako ten vykřičník, co volá: "Tak takhle ne, přátelé!" Snažíme se to lidem na koncertech říkat, máme o tom texty písniček, ale stejně si pořád lidi myslej, že to s našim muzicírováním bereme vážně. Řekli jsme si, že nikdy nevydáme desku, chceme hrát v klubech. Pro sebe a pro lidi, který baví náš humor.

Hrát v klubech můžete i s vydanou deskou, respektive na to, abyste se dostali do hal, byste jich museli nejen vydat, ale taky prodat docela dost. Ozval se vám někdo z nahrávacích firem?

To je sice fakt, ale kdo myslíš, že by si tu desku kupoval? Fanynky Vojty Kotka? A proč? Kvůli naší muzice? Pochybuju. Kvůli tomu našemu humoru? Když jsem mluvil na pódiu na turné o tom, že by se měli nad sebou zamyslet, sklidil jsem bouřlivý aplaus a všem nám bylo jasný, že to nechápou a je jim to jedno. Dokonce jsem z jistejch důvodů na jednom koncertě v průběhu závěrečnýho přídavku kapely (tý dobrý), ve kterým jsem měl tu čest zahrát si s pány muzikanty na kytaru, ukázal s naprosto naštvaným výrazem do publika zdviženej prostředník a jaká myslíš, že byla reakce... Opět aplaus, akorát okořeněn tím, že můj "pozdrav" byl opětován s dychtivě nadšeným výrazem v očích našich mladších spoluobčanek. Nabídek jsme měli a máme docela dost, ale to fakt nejde. Když vám nabídnou vydat desku, předtím vás nikdy neslyšeli hrát, nezeptaj se vás, jestli na to máte vůbec materiál, to je přece divný, ne? Taky to vypovídá o záměru těchto potenciálních vydavatelů. Bez urážky! Samozřejmě jsme měli i pár "seriozních nabídek". Tím myslím, že si nás přišli aspoň poslechnout. Ale to, že nám tu desku nabídli i po poslechu, je taky divný... (smích)

A co hudební promotéři – pojedete třeba nějaké festivaly?

Všimlo si nás dost lidí, ale nejvíc těch, který nás nikdy neslyšeli, ale tušej, že na podle nich "KOTEKBEND" jim přijdou moje fanynky. Takový akce skutečně neberem. Denně mi volá pět šest lidí a nabízej mi, abysme někde hráli. To neříkám proto, že bych se tím chtěl chlubit, ale proto, aby si někdo nemyslel, že do toho chceme jít hlava nehlava. Do konce roku jsme kejvli jen asi na čtyři akce a to samý festy, na kterých hrajou kapely, který máme rádi a který posloucháme, a bude to pro nás fakt čest stát na stejným pódiu.

Co vůbec ty sám posloucháš za muziku? Byli "Snowboarďáci", kde zazněly i věci od kapel Die El.Ellephant!? nebo J.A.R., tvoje krevní skupina?

Tak J.A.R. určitě jo. Die El.Ellephant!? jsem před šňůrou neznal, ale je to fakt mazec. Akorát to je dost složitá muzika a největší pecka (asi dvanáctiminutová!) "Elephantology" se po prvním koncertě musela bohužel z repertoáru snowboarďácký šňůry stáhnout, protože jí ty "slečny" v publiku fakt nestíhaly. Jinak poslouchám hodně český věci, ale i zahraniční, hlavně kytarovou muziku - rock, punk, funk a všechny možný odnože těchhle stylů. Zrovna teď mám ve věži CD "One Hot Minute" od Redhotů.

Děláme rozhovor pro hudební server, takže bychom se měli motat hlavně kolem muziky, ale jelikož jako tvůj poslední počin mi utkvělo moderování miss, nemůžu se nezeptat: Proč jsi tuhle práci vzal? Kvůli penězům? Nebo pěkným holkám?

Ani jedno, ani druhý. Spíš to byla výzva. Takovej velkej galavečer a všechna odpovědnost na mně. Hlavně mě lákal ten přímej přenos. Je to celkem adrenalin, když něco řekneš, tak už to nejde vzít zpátky. Co se týče peněz, nechtěl jsem vůbec znát honorář dřív, než jsem na to definitivně kejvnul, aby mě to nijak neovlivnilo.

Vypadal jsi, že tě to docela baví, a než jsi začal Míšu Maláčovou točit tím, jak jsi se nedržel scénáře (což mně osobně přišlo fajn), tak jsi to podle mě na svůj věk a podmínky zvládal úplně pohodově. Pak asi trošku nastoupila nervozita, když tě sama paní ředitelka přestala podporovat... pletu se?

No, tak já byl napjatej od začátku do konce, fakt nevím, ve kterým okamžiku jsem byl víc nebo míň nervózní. Měl jsem spoustu jinejch starostí, než sledovat svoji vlastní nervozitu. Vlastně mě v průběhu přenosu vůbec nepřišlo, že mě Míša Maláčová nějak vynadala. Řekli mi to až potom v zákulisí. Já mam pocit, že to jen blbě vyznělo, ale že to tak nemyslela.

Jsi teď hodně populární, idol teenagerů, co vím, leckdy i jejich maminek – to asi i kvůli roli v seriálu Pojišťovna štěstí TV Nova. Jak vůbec tuhle popularitu, a v našich podmínkách to popularita bezesporu je, kluk jako ty zvládá?

Je to na hovno. Právě proto, že jsme tak malá zemička, je to prostě všude. Nejde před tím utýct, akorát tak do zahraničí, ale to teď časově fakt nezvládám. Je to taková nemoc, který se nemůžeš zbavit, ale ona se po čase zbaví tebe. Už aby to bylo!Proč myslíš, že se vůbec tenhle mediální humbuk rozpoutal hlavně kolem tebe? Ve "Snowboarďácích" ti zdárně sekundoval Jirka Mádl, holky svoje party taky zvládly obstojně. Nemůže to být ani o míře popularity, protože třeba taková Lucka Vondráčková je, řekněme známá, o nějaký ten rok déle...

Jirka sekundoval víc než zdárně! No, slýchám názory, že je to proto, že dlouho chyběl nějakej ten idol v tomhle věku, černej Petr padl na mě spíš kvůli těm dvěma "mega" projektům v krátkým časovým sledu. ("Pojišťovna štěstí" a "Snowboarďáci" - pozn. Red.) Nevím, je to jedna z možností.

Co, kromě popularity, ti tvoje současná pozice pomohla získat?

Moje pozice? Nevim v jaký jsem pozici?

Tak počkej, o tom se celou dobu bavíme! Prostě, řečeno slovy médií, tahle "Kotkománie".

Kotkománie! Poslední dobou se dostávám do stadia, kdy mi naskakujou pupínky, jenom když někde slyším nebo vidím svoje jméno! No, mám spoustu všemožnejch nabídek, málo z nich je z důvodu, že by se někomu líbilo to, jak točím, nebo hraju, nebo snad naše "muzika", ale spíš pro můj ksicht, kterej se zrovna dobře prodává a to mi nepřijde jako zrovna moc velký plus.

Čím žiješ víc - muzikou, herectvím nebo filmařinou? Vím, že se chceš věnovat filmové režii.

Momentálně vším. To máš, jako když se zeptáš matky, který ze svejch dětí má nejradši...

Už jsi natočil jeden krátký film, který se jmenuje "Di do hajzlu". Jaké s ním máš záměry kromě toho, že vyšlo jako bonus na DVD Snowboarďáci?

Bylo to spíš tak jako na zkoušku... Poslali jsme to na pár festů amatérskýho filmu. Řekli jsme si, že když už je to jednou natočený, tak ať to vidí co nejvíc lidí. Znamená to víc názorů, víc kritiky a větší možnost jak se poučit z chyb, který nevidíš, protože svůj film vnímáš úplně jinak než nezaujatej divák.

Když jsme teď u těch ambicí: Teď jsi na španělském gymplu, co po něm? FAMU, DAMU?

Filmová režie čili FAMU, ale uvidíme. Jistý je, že mě tam napoprvý určitě nevezmou, ale řekl jsem si, že to budu zkoušet tak dlouho, dokud mě tu školu nenechaj vystudovat.

Vzkaž něco našim čtenářům.

Neseďte u compu a jděte ven! Je jaro!

No, takhle nám návštěvnost nezvýšíš! A propos – zvládneš to i španělsky?

No perdéis tiempo sentados frente al ordenador y vais fuera! Es la primavera! Aspoň myslim... (smích)

Gracias, Muchacho!

De nada, guapa!