"Ty vole, ja musim zejtra v sedum stávat!"
"Kecáš? A kam deš, vole?"
"Tělocvik, vole."
"No jo, to nasere." A výbuch hurónského smíchu.
Všichni ti volové měli holt strach, jestli nebudou z koncertu tak vyšťavení, aby vůbec stihli dojít do postele, natož ráno do lavice. Už při vystoupení The Airbags, kteří mají s punkem rozhodně víc společného než Clou, se vprostřed utvářel trampský kotlík, který s radostí pohlcoval ingredience z jeviště do něj proudící. Těch přitom mnoho nebylo, neboť kapela hraje vesměs všední skatepunk, punk-rock, říkejme tomu jakkoli, který neurazí, ale do křesla také neusadí. Asi nejvýraznějším momentem byla jedna ze závěrečných pecek "Hidden Parts", která překvapila hutnými riffy.Clou na sebe nechali čekat dobrých dvacet minut. Netroufl bych je obviňovat s hvězdných manýr, spíš nemají dost materiálu, aby mohli na pódiu řádit víc než hodinu. Jejich koncert začal v devět a vzhledem ke známému faktu, že v Akropoli je policejní hodina, si to každý lehko spočítá. Těch šedesát minut ale vlastně stačilo, protože - co si budeme povídat - Clou neobjevili nový kontinent ani nespadli z Venuše. Prostě do kytar mydlí pohodové písničky. Začali stejně jako na desce s "We Have Time", symptomatickou peckou, kterou kdyby někdo dal do formaldehydu, klidně na ní může rovnou plácnout lepík "Toto jsou typičtí Clou". Tady je ale prostor na pochvalu: kvartet si je jistý v kramflecích, nejenže jistě hraje, ale také jistě vystupuje a chová se. Když to do vás perou, věříte jim, že to nedělají pro srandu králíkům. Lukáš Vyhnal za mikrofonem, Mr. B s basou i Petr Vaško na kytaru ovládají jim vymezený prostor samozřejmě a nenásilně.Ke každému koncertu je třeba přistupovat individuálně. Vytknout jde vždycky něco, tentokrát by mě jako platícího fanouška, kdybych jím byl, naštvala kraťoučká stopáž. Celkem Clou zahráli třináct písniček, tedy rozsah jejich studiovky. Byla to ale velmi profesionální a radostná show, zdálo se mi. Vůbec nevadilo, že jejich muzice chybí nějaký překvapivý moment. Něco, co by jí dávalo autentickou tvář, jež by nepotřebovala být řazena do škatulek. Síla Clou je evidentně v živých koncertech, protože - pokud to v Akropoli nebyl jen hec - dokáží své věrné strhnout, a to především jednoduchostí a vzletností melodií typu "Girls Go Crazy", "Best Day Of My Life" nebo "Island Sun". Škoda jen byla, že je na pódiu nedoprovodila Dara Rollins při "Postcards", bezesporu nejlepší věci z alba. I bez ní to ale byl příjemný večer, který sice nebudu muset v nejbližší době opakovat, ale přesto jsem s ním spokojen.Clou, The Airbags, Palác Akropolis, Praha, 14.4.2005Autor je redaktorem iDNES.




