Jsou čtyři. Tři Češi a jeden Američan. Kytara, baskytara, bicí a emocemi nasáklý zpěvákův vokál. Dohromady je svedla láska ke stejné hudbě. Kroutí spolu už třetí sezónu, a tak si řekli, že už je ten pravý čas na to, poslat do světa debutové album. Po přečtení těchto řádků vás pravděpodobně napadne něco ve smyslu: No jo, tři frajeři, co spolu chodili na střední, ulítávali na stejný muzice, chodili spolu kalit do nějakýho klubu, kde hráli to, co žrali, a když zase jednou byli pod vobraz, tak si usmysleli, že založej kapelu. Pak se k nim přifařil nějakej Amík, co ujížděl na tom samym, co voni. Tak to se, vašnostové, pěkně pletete. Jediné, co jste trefili, je existence nějakého klubu. Konkrétně tady to byla strahovská 007, kde se dva ze současných Clou potkávali na různých HC akcích.

Ovlivněni scénou se rozhodli rozjet projekt Unsized Upkids, ale dlouho jim to nevydrželo. Nestabilní band se po čase rozpadl. Nicméně hlad po tvorbě dal vzniknout Clou. Původně byli tři - Lukáš Vyhnal (zpěv), Radek "Rae" Tomášek (bicí) a Hubert Topinka (kytara). Post hlavního kytaristy nabídla trojice Petru Vaškovi a přes inzerát se dostali k baskytaristovi Brianovi, jenž získal zkušenosti hraním v několika zámořských punkových partičkách. Začátkem minulého roku byl Hubert odejit a z kapely se stal kvartet. V portfoliu Clou najdete nespočetné množství živých vystoupení, jeden CD singl a od jednadvacátého března také první dlouhohrající desku. Člověk je zvyklý si album po pár posleších k něčemu přiřadit, najít označení pro styl kapely. Co tedy hrají Clou? Někde píší neopunk, někde melopunk, někde tomu dávají dokonce i dlouhé názvy v angličtině - high-school american pop-rock. Prostě a jednoduše, je to pop-punk. Víc pop než punk. Tajemství se neskrývá v tom, jak řežou do kytar nebo mlátí do bubnů. Jde jim to stejně od ruky jako všem podobným kapelám. Ale je to měkčí. Díky obsahu hrdla Lukáše Vyhnala. Jeho hlasový projev dává všem písničkám na "Postcards" takovou zvláštní "změkčovací" náladu.

Navzdory tomu, že pohlednice chodí většinou dva dny, připomínají "Postcards" spíše pardubického hokejového útočníka Petra Průchu. Ten by při prvních tónech úvodní "We Have Time" popadl puk za vlastní brankou a se závěrečnou "The Sixth Wheel" vstřelil branku do soupeřovy sítě. Vy na to jenom koukáte a říkáte si, jak rychle to ten kluk udělal. S jakou elegancí dokázal projet celé hřiště a zakončit. Takhle to je s celou deskou Clou. Dobře se poslouchá, ale rychle uteče. Především pak proto, že písničky na albu splývají. Nejsilnějším zážitkem tak zůstává první singl "Island Sun". Kandidátem na druhý je pro mne titulní píseň "Postcards", která vzešla ze spolupráce s Darou Rolins.

Clou natočili velmi dobrou desku, ale nebudeme si nic nalhávat. Jestli chtějí uspět pořádně, měli by svůj repertoár něčím ozvláštnit. Jsou mladí, neklidní a talentovaní. Povedlo se jim zaplnit díru na českém trhu. Teď už to jenom dovést k dokonalosti. Jestli o Clou někdo ve vaší blízkosti řekne, že jsou prachsprostá rychlokvaška, kolem které je zbytečný hype, dejte mu facku. A pak ještě jednu za mne.

P.S. V anglických a francouzských slovnících najdete u hesla Clou slovo hřebík. Nebo zlatý hřeb večera. Holanďani tak říkají beďaru. Máte na výběr. To je hezké, že?