Slovenští Metropolis jsou dalším z tamních pokusů o silně melodický nu-metal. Jejich debutová deska "Radioactivity" překračuje mety dosažené konkurenty z Desmod či Formy, ale stále ji utápí příliš mnoho neduhů, než aby se o ní dalo hovořit o povinné položce rockerovy sbírky cédéček.
O tom, jak se tvrdé muzice na Slovensku daří, už byly popsány stohy papíru. Počítáno na hlavu občana ve vydávání tzv. nu-metalových kapel jsou na tom východní bratia podstatně lépe než my. Tedy alespoň co se kvantity týče, s kvalitativní stránkou už to je horší. Po
Desmod a Formě do Česka míří další sestava, a to
Metropolis. Kvintet, který vznikl v roce 2002, je ze zmíněné trojice nejméně známý, ale paradoxně také nejtalentovanější. Jenže i přes nepopiratelné plusy je jejich muzika nadále prosáklá nedostatky obou konkurentů - zábavová melodičnost, příliš exponované normalizační keyboardy a taková ta vyumělkovaná póza. Já jim ale věřím, protože několik jejich pecek je opravdu dobrých a zdá se, že v téhle partě zkrátka něco vězí.
Na debutovou desku "Radioactivity" se jim podařilo vměstnat písně diametrálně odlišné, i když je od sebe dělí jen drobné detaily. Třeba první "Fly" je skvělý mix ostrých kytar s taneční arabskou muzikou, který podbarvuje zkreslený vokál zpěváka Rado Cimbaly. Tady
Metropolis ukazují, kde je jejich silná stránka - dokáží napsat příjemnou rockovou písničku, aniž by se museli dopouštět zbytečných kompromisů. To plyne částečně i z druhé "Owce", které dominuje těžký riff a rapové frázování v refrénu. Zároveň z ní ale promlouvá to, čím slovenští labeloví koně trpí nejvíc a co zároveň vyvrací schopnosti
Metropolis: že totiž občas myslí na únik z ranku metalu víc než
Linkin Park a výsledek potom tak moc čpí konzumním popem, až to bolí. I ta obsese zvučnými klávesami, která srší jak z
Metropolis, tak s
Desmod je k popukání. Potom je upřímnou hrůzou vyslechnout celou technařinu "Kámo", která desku opravdu devalvuje.
Zvláštní také je, jak moc se
Metropolis soustředí na bezchybný zpěv. Rado Cimbala přesně vykresluje každé zákoutí melodií, poctivě pracuje se všemi tóny a barvami, až by jeden zaváhal, jestli tohle ještě má být ten metal, ke kterému se kapela hlásí. Trocha drásavé hrubosti by neškodila, leč je marné ji očekávat. Naštěstí se ale
Metropolis neberou tak zarytě vážně jako
Desmod a také nejsou takový nudný plagiát jako
Forma. Některé melodie sice utekly z vesnických zábav ("Už asi nebude", "Pokrstený ohňom"), ale kapela se nebojí do toho pořádně opřít a v některých momentech si říkám, že kdyby odhodila tvář povinného mainstreamu a více se řídila rockovou poctivostí, byl by z toho pořádný mazec. Vlastně skoro každá píseň má dobrý základ, který tu srazí pitomé keyboardy a tu podbízivá melodie nebo zbytečná uhlazenost. Nicméně, šance tam jsou.