James Maynard Keenan cítil, že je americká společnost natolik zmilitarizovaná a otupená, že potřebuje políček, facku, která ji probere. A má jako hudebník po ruce lepší zbraň než muziku, resp. protestsong, tedy píseň, jejímž smyslem je především klást otazníky a házet klacky pod nohy establishmentu? Maynardovi A Perfect Circle si ale nesedli s kávou v hrnku a cigárem za nehtem nad umaštěný papír, nýbrž se rozhodli použít práci jiných angažovanců. Ano, natočili "Emotive", čili coververze slavných pecek, jimž nebylo jedno, co a komu říkají. Vedle sebe se tak postavili John Lennon, Marvin Gaye, Joni Mitchell nebo Led Zeppelin. Pro někoho pocta, pro jiného potupa. Zvláště APC se mohou cítit jako spasitelé, že to byli oni, kdo zdvihl prst a ještě k tomu oprášil letité fláky. Jenže ne náhodou se říká, že hop by člověk měl vzkřiknout teprve, až přeskočí. "Emotive" je totiž možná dobře myšlená kolekce, snad i slušně poskládaná, ale blbě nahraná, pročež posluchač usne po prvních několika minutách a o běhání v maskáčích a na demonstracích si může nechat akorát zdát.

Frontman Tool je bezesporu výrazná osobnost a dozajista talentovaný hudebník, jak ovšem dokazuje "Emotive", i mistr tesař se občas utne a prsty začnou krvácet. Výsada jeho bočního projektu A Perfect Circle - podmanivá éteričnost, kterou halily méně dunivé riffy než v Tool, je tady fuč. Místo ní zastoupily cestu nesmyslně zdlouhavé a doslova nudné pasáže, ve kterých zřejmě kapela alegoricky vyjadřuje neodvratné, leč pomalé pronikání zkostnatělé morálky do společenských záhybů. Nevýrazně plyne "Imagine" Johna Lennona, "What's Going On" Marvina Gaye i "People Are People" Depeche Mode. Už úvodní "Annihilation" naznačuje, že posluchač nebude svědkem jízdy nahoru a dolů, nicméně z kolovrátkového podkladu a Maynardova šepotu lze vycítit cosi jako nápad. Pak ale nastupuje pusto a paradoxně jsou to právě příspěvky A Perfect Circle "Passive" a především "Counting Bodies Like Sheep To The Rhytm Of The War Drums", které vyčnívají nad ostatní skladby.

Základním smyslem tzv. protestsongů, jejichž souborem "Emotive" nepochybně je, je obsáhnout nějaký výrazný moment, díky kterému se s nimi dokáží lidé ztotožnit a říct si, ano, to je ono, to má sílu, s tím souhlasím. Musí tam být cítit silný umělecký, nebo spíše spontánní vklad, aby dokázal burcovat a přesvědčovat. Tomu se ale APC na novince zdaleka vyhnuli. Jistě to nebyl jejich záměr, na to je Maynard Keenan příliš inteligentní, zřejmě se prostě nezadařilo a někdejší dobrý cit pro coververzi se holt nedostavil. Pravda, nuda v podání APC je pořád relativně stravitelným soustem, ale když má jít o třaskavý materiál, který by měl burcovat, asi by bylo lepší známkou, kdyby nám všem při poslechu zaskočilo. Ať už ze studu, anebo pro náhlé prozření. Takhle ale člověka jen napadne, že má v ruce další zbytečnou desku, kterou sice přežije, ale určitě ho nedonutí, aby přehodnotil své myšlenky. Inu, už je zase čas na nějaké Tool, Maynarde!