Quo vadis

03.01.2005 16:14 - Radek Antl | foto: facebook interpreta

Romští šikulové Terne čhave vydali po roce svoji druhou desku "Kaj džas", což v překladu znamená "Kam jdeme". Na otázku z názvu nahrávka sice výslovně neodpovídá, jedno je však v jejím případě jasné - ať kráčejí tito muzikanti kamkoli, měli by se v budoucnu vrátit zpět do studia. Jejich písně jsou totiž jednoduše k sežrání...
8/10

Terne čhave - Kaj džas

Skladby: Kámes, Khamoro, Cinďom tuke angrusci, Sako rati, Šunen Roma, Čoripen, Ĺoli ruža, Džava, Lavutaris, Suno džavas, Kale bala, Avtu čhaje tekhelel, Šun tu čhaje (live in Mecca), Sako rati (live in Mecca), Skeč (live in Mecca), Dado dado
Celkový čas: 53:11
Vydavatel: Indies
Ačkoli regulérně debutovala teprve předloňskou deskou "Avjam pale", funguje romská kapela Terne čhave už od poloviny osmdesátých let. Za tu dobu se z původně zábavového ražení, usilujícího o klávesový cikánský popík, stihla vyprofilovat v prestižní tuzemské těleso, které se v rámci svého repertoáru nebrání přesahu za hranice tradic cikánské muziky. Zhruba desetiletou pauzu, jíž královéhradečtí Terne čhave reagovali na rasisticky motivované potyčky na jejich koncertech, úspěšně utnuli v roce 2001 výhrou takzvaného "Krtečka" na prestižním festivalu Zahrada a následnými koncerty v rámci mnoha dalších českých folkových festivalů. Po zmiňovaném debutu nastaly pestré, ale také poměrně náročné časy, lemované desítkami koncertů po českých i zahraničních festivalech a klubech, či dokumentem pro německou televizi. Na podzim minulého roku přispěchali s druhou oficiální deskou "Kaj džas" ("Kam jdeme").

Snad v každé zmínce o Terne čhave padne přirovnání ke slavnějším Gipsy Kings, za což může jak jejich inspirace Francií (k níž se přiznávají francouzsky zpívanou "Čoripen"), tak hutný zvuk postavený na třech kytarách a čtyřhlasém vokálu, doplněný bicími, baskytarou, perkusními systémy a mnohdy dominujícím zvukem houslí. Jak ale již před rokem naznačil kolega Ondřej Pravda, spokojit se s takovouto charakteristikou by bylo poněkud povrchní, čili v této recenzi podobné porovnávání nechme stranou. Problémem je také definovat styl kapely. Jak již bylo řečeno výše, jelikož si skupina potrpí na žánrovou pestrost, snaha napresovat Terne čhave do škatulky romská hudba se nutně setkává s neúspěchem. Pro lepší představu můžeme přihlédnout k údajům webových stránek kapely, jež uvádějí, že Terne čhave produkují fůzi cikánských tradic s latinou, rockem, jazzem, blues, španělským flamengem, ale také arabskými i židovskými vlivy, přičemž veškeré tyto přísady je nutno brát jen jakási jemná dochucovadla, sypaná na ono výrazně lahodné romské těsto.

Když se na Radiožurnálu nezasvěceně zeptali Romana Feka, jak je neromskými posluchači přijímána romská tvorba, odpověděl stručnými, leč výstižnými slovy: "Když hrajeme, lidi tancují." V případě "Kaj džas" si však spíše užijete tanců plouživých; písně, na něž by se člověk opravdu po cikánsku vyřádil, jsou zde v oslabení. Tím ovšem nemíním tvrdit, že proto jde o desku špatnou (nemohou být všichni Romové Gulo čar, že). Baladické polohy pánům svědčí lépe než skvěle, hrají na city, servírují převážně posmutnělé nálady. Romanticky ražené písně typu "Cinďom tuke angrusci", "Šunen Roma", či "Džava" vás vyklidní, znehybní a poté pomalu rozpouštějí, až máte nutkání sbalit si nejnutnější propriety, naboso vyrazit do přírody, tam rozdělat táborák, otevřít pálenku a zasněně jímat lunu.

Přesným opakem jsou pak čtyři poslední skladby desky, kterými jsou živé bonusy. Vlastními písněmi "Šun tu čhaje" a "Skeč" i romskými lidovkami "Sako rati" a "Dado, dado" kapela výmluvně dokazuje, že její síla tkví v živém hraní. Dostatečně pádným důkazem je předposlední jmenovaná, již na desce najdete také ve studiové verzi - z rychlejší balady je rázem roztančený hit. Z tohoto pohledu jistě lze brát bonusy jako cennou součást desky. Navzdory tomu si však myslím, že by Terne Čhave udělali lépe, kdyby si tyto kusy šetřili pro příště, už proto že "Kaj džas" by i bez nich měla dostatečně dlouhou stopáž. Studiové a koncertní skladby se od sebe náladou dosti liší, což znatelně narušuje ucelenost alba.

Zbývá pár slov k hostům alba. Zatímco na třech místech přítomný Zdeněk Bína (-123 min.) víceméně splývá s kapelou a jeho přítomnost postřehnete maximálně tak v písni "Cinďom tuke angrusci", kde si zapěl spolu s Romanem Horváthem, velmi výrazným a podařeným výkonem se po právu může vychloubat Francouzska Marina Pommier, která v rodném jazyce nazpívala vokály k písni "Čoripen", čímž se zasloužila o velmi příjemné zpestření v půli regulérní (tj. nebonusové) části alba. Pokud po jejích službách sáhnou Terne čhave i v budoucnu, bude to jen a pouze dobré rozhodnutí.

Nebýt oněch nehodících se živáků, "Kaj džas" by byla jednoduše elegantní, dokonalosti velmi blízkou deskou. Vrozený smysl pro chytlavé melodie, půvabný romský jazyk, muzikantská zručnost, perfektní zvuk a s citem poskládané aranže jsou zde nakombinované tak umně, že srdce hudebního fajnšmejkra nutně zaplesá. Vkusný digi-pack je pak pouze třešničkou na tomto chutném dortu. Inu, Romové zkrátka umí.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY