Marečku, neklimbejte nám tady!

05.11.2004 14:00 - Pavel Parikrupa | foto: facebook interpreta

Dva roky utekly jak voda, Mark Knopfler má nové album a je jasné, že nemůže urazit. Deska s libozvučným názvem "Shangri-La" je plná typického Knopflera, žádné novoty nejsou na pořadu dne. Ale pozor na vkrádající se nudu a strnulost, nemusí se vyplatit! Poklid je vítaný, ospalost nikoli.
7/10

Mark Knopfler - Shangri-La

Skladby: 5:15 am, Boom, Like That, Sucker Row, The Trawlerman's Song, Back To Tupelo, Our Shangri-La, Everybody Pays, Song For Sonny Liston, Whoop De Doo, Postcards From Paraguay, All That Matters, Stand Up Guy, Donegan's Gone, Don't Crash The Ambulance
Celkový čas: 66:22
Vydavatel: Universal
Dlouholetí čtenáři musicserveru si mohou vzpomenout na minulé recenze desek Marka Knopflera, byvšího předáka kapely Dire Straits. Počiny "Sailing To Philadelphia" a "Ragpicker's Dream" se u nás dočkaly pochvalných slov a vysokého hodnocení (i když Knopflerova sólová prvotina "Golden Heart" zůstává stále kvalitativním číslem jedna). Říkám to nerad, ale novinková deska "Shangri-La", i když pořád hodně dobrá, je o bodík horší svých předchůdců. Hned vysvětlím, proč se domnívám, že je nutno Knopflera trochu pokárat, i když ho mám opravdu hodně rád a měl bych možná mít ohledy na jeho motocyklovou nehodu před rokem a půl.

Přesun z britských ostrovů do Ameriky, bráno z hudebního hlediska, se na novinkové kolekci definitivně završil. Tady už se téměř nejedná o rockovou desku, ale o americanu, country, blues, folk. Nic proti tomu, ale "Shangri-La" mi přijde trochu strnulá, občas až příliš pomalá a místy i nudná. Ten poklid a pohoda se hezky poslouchá, ale znáte to, čeho je příliš... Několik skvostných momentů ("5:15 am", "Our Shangri-La", "Donegan's Gone", "Don't Crash The Ambulance") vyvažuje pár průměrných skladeb (v kontextu Markovy tvorby). Zpestření jako v "Postcards From Paraguay" latinskými rytmy je poméně.

Těžko toto vyznění desky Knopflerovi zazlívat, když to tak cítí a nemá potřebu sledovat jiné trendy a zájmy. Životní a muzikantské zkušenosti jej zavedly do míst, kde je rozhodující nekomplikované sdělení - nejen jeho zpěv, ale i kytarová hra je čím dál víc úsporná, dospěla do svébytného minimalismu, kdy Knopfler jedním tónem řekne mnohdy více, než někdo jiný celým albem. Poslechněme si píseň "Whoop De Doo", kde kytara jen přizvukuje unavenému hlasu: posluchač může mít pocit, jakoby se zastavil čas. Je to trochu sladkobolné, ale krásné a působivé.

Knopfler je jistě báječný písničkový vypravěč a jeho kytara pořád hladí i mrazí, ale to víme už dávno. Dokážu si představit, jak co dva roky přijde s další podobnou deskou, která sice bude fajn, ale nebude překvapivá nebo něčím pestřejší. Rozumějte, vůbec by mi to nevadilo, kdyby se pořád držel svého stylu, ale pozor na ospalost a vkrádající se nudu! Progrese za každou cenu je nanic a asi nikdo z Markových fanoušků by ji nějak striktně nevyžadoval, jen to příště jednoduše může být lepší. Jsem o tom přesvědčen.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY