Svérázní Finové jdou do kytarového tance

20.10.2004 11:30 - Luboš Kreč | foto: facebook interpreta

Finská skupina Waltari je v Česku dobře zabydlená. Jezdí sem pravidelně koncertovat a tuzemské publikum patří k jejím nejoblíbenějším. Kapela vždycky platila za jakési hudební chameleóny, což potvrdila i na novince "Rare Species", kde se vrací k tvrdým začátkům, jež mísí s tanečními rytmy a melodiemi.
6/10

Waltari - Rare Species

Skladby: One Day, Life Without Love, Megacity Rain, Dreamworld, What I Really Know, My Pain, Quick As A Day, Dream, Alone, Live This!, Wasting My Mind, No Limit / Your Funky Rhythm / Symphony Of Destruction

Autor je redaktorem iDNES.

Celkový čas: 59:52
Vydavatel: Sony Music / Bonton
Finská skupina Waltari je v Česku jako doma. Podobně jako třeba britští Levellers jezdí do České republiky pravidelně koncertovat a dokonce tady měla vlastní bookingovou agenturu, protože není výjimečné, když v Česku udělají Waltari samostatné turné. Pravda, nikdy to nebyly žádné evropské hvězdy, ale v patřičných kruzích se o nich od poloviny devadesátých let ví jako o odhodlané a experimentům nakloněné skupině, která se štítí samoúčelnosti a stereotypu. Bohužel právě tomu se Waltari nevyhnuli na poslední desce "Rare Species", která oficiálně vyšla už někdy v březnu letošního roku a s níž se finská čtveřice v dubnu podívala na koncert do Paláce Akropolis.

Na mnoha hudebních serverech a v publikacích se nejčastěji setkáte s tvrzením, že Waltari jsou metalovou skupinou. A to, jak asi sami uznáte, je hodně nadsazené přiblížení. Přitom na "Rare Species" udělala kapela relativně velký krok vstříc tvrdým kytarám, ale pořád zůstávají Waltari sví a tak trochu nezařaditelní. Na novince jsou totiž možná až překvapivě elektroničtí a podivně zrychlení. Album má dvanáct skladeb a většina z nich odsýpá tak, jako kdysi slavné pecky ze "Sehnsucht" německých Rammstein. Ty ostatně sami Waltari v písních jako "Megacity Rain" nebo "Dreamworld" připomínají, jindy zase evokují chladné kytary Powerman 5000 ("Life Without Love"). V několika kouscích se ovšem proměňují v milovníky čistého rock'n'rollu s hardrockovou příměsí ("What I Really Know"). Problém ovšem spočívá v tom, že ačkoli jednou je v písní víc keyboardů a podruhé kytarových vyhrávek, muzika "Rare Species" ubíhá stále stejně a i melodické nápady party z Helsinek se podobají. Za rouškou zručné produkce a tušené invence je patrná křečovitá snaha natočit relativně tvrdé a moderní album, což samo o sobě nestačí.

Waltari jsou do určité míry velkou skupinou, protože taková "My Pain" ukazuje, jak dokáží bravurně pracovat s rytmikou a refrénovou melodií, a přitom je to jedna z "nejměkčích" věcí alba. Kytary holt nejsou všechno. Ony ty melodie, proklamovaná elektroničnost roubená na jakýsi metal a vůbec snaha experimentovat (?) utíkají dobře a docela dobře se i poslouchají, jenže v druhé polovině desky se vám začnou jednotlivé písničky plést a celé album splývat v jedno. Škoda, protože talentu a zkušeností je v případě Waltari na rozdávání. Zužitkovat to tak, aby z toho vylezl nadprůměr, je povinnost, člověk by ale čekal ještě víc. Což nezlepší ani coververze "No Limit / Your Funky Rhythm / Symphony Of Destruction", v níž vedle sebe stojí i Megadeth a 2 Unlimited.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY