Svěží vítr z pobřeží

31.05.2004 05:00 - Antonín Kocábek | foto: facebook interpreta

Legendární The Stranglers, kdysi satelit britské punkové scény a jedni z prvních, kteří začali naplňovat později tak často používaný pojem "nová vlna", se opět přihlásili o slovo. Jejich nová nahrávka "Norfolk Coast" důstojně navazuje na své předchůdce a co víc, mnohé z nich nechává daleko za sebou. Přečíst si o ní můžete právě dnes.
7/10

The Stranglers - Norfolk Coast

Skladby: Norfolk Coast, Big Thing Coming, Long Black Veil, I've Been Wild, Dutch Moon, Lost Control, Into The Fire, Tucker's Grave, I Don't Agree, Sanfte Kuss, Mine All Mine
Celkový čas: 40:01
Vydavatel: Universal
The Stranglers bezpochyby již dávno patří k zavedeným pojmům, ba bez přehánění lze říci i ke světovému rockovému inventáři. Nicméně přestože titulní fotografie dává před detailem přednost záběru z mírného povzdálí, teprve u ní si plně uvědomíme skutečnost, že se jedná o - ehm - starší pány. Aby také ne, když se na scéně pohybují už třicet let. Což by možná nebylo důležité, kdyby se to - v dobrém i zlém - až tolik nepromítalo do vyznění jejich novinky "Norfolk Coast". Ta se sice poslouchá nadmíru příjemně, je plná dravých rockových riffů stejně jako chytrých melodií (i když geniální hit "Golden Brown" už asi zůstane nepřekonán) a rozhodně není podbízivá nad únosnou mez, ale ono vlezlé "...tohle už jsem někde slyšel..." se u jejího poslechu vrací se železnou pravidelností.

To ovšem neznamená, že by se deska nepovedla, ba právě naopak. Vše pochopitelně ukáže až čas, ale osobně bych se přikláněl k tomu, že v diskografii bude ze zpětného pohledu figurovat mezi těmi nejlepšími. Přesto se určité rozpaky zahnat nedají. Už dlouho se mi nestalo, abych z nějaké desky měl na jednu stranu dojem důsledné propracovanosti, chytrých aranží, fakt nápaditých písniček a řady velmi silných momentů, a na druhou stranu ve chvíli, kdy dohraje, už téměř nevěděl, o čem byla. Aniž by kapela nějak stavěla na prvoplánovitosti, už od úvodní titulní energické vypalovačky většina písniček hned na poprvé zní zajímavě a ani náhodou ne nudně. Ale jak rychle do uší vstoupí, tak i stejně rychle z hlavy vyšumí. Divná věc. Nakonec zde víc než kdy jindy záleží na úhlu pohledu toho kterého posluchače. Jasně, asi těžko tohle zaujme módní trendaře, příznivce tolik rozšířeného vrstvení elektronických ploch, urputné hledače stále něčeho nového, extrémní alternativce či ty, pro které je rytmus jediným podstatným prvkem. Ale třeba ty posluchače, které uchvátila lehkost The Strokes nebo ty, kteří už asi zůstanou u klasického bigbítu, ale přece jen neusnuli u Deep Purple, by tahle konzervička potěšit mohla.

Album náladou hodně připomíná staršího Iggyho Popa, konkrétně desku "Brick By Brick". Na jedné straně chraplavý zpěv i řezavé kytary, na druhé absence strachu z melodií a navíc pro Stranglers charakteristické výrazné klávesové linky. A hlavně geniálně jednoduché písničky. Dávno ty tam jsou rebelské začátky, kdy kapela měla blízko k punkovému hnutí. Stranglers zde bez komplexů přeskakují mezi rockem a popem, dojem vyzrálosti a absence tápání je všudepřítomný. Je slyšet, že spolu pánové hrají už nějaký ten pátek (rytmika a klávesista od počátku, zpěvák pak od počátku devadesátých let), citlivě se doplňují a ze struktur skladeb nic nevyčnívá. Důkazným paradoxem budiž jak pěst na oko působící a atmosféru skladby "Sanfte Kuss" rušící a místy až bezradné houslové sólo hostujícího (a jindy brilantního) Jona Sevinka z Levellers.

Zdá se tedy, že tu zas máme jednu kapelu, kterou by bylo ještě předčasné odepisovat a od které se ti mladší mají stále co učit. A taky hodně příjemnou desku, která by zas mohla smazat i rozdíly mezi generacemi. A pro skalní fanoušky rozhodně milý dárek k výročí.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY