Můj milý deníčku...

12.01.2004 00:01 - Karel Veselý | foto: facebook interpreta

Alicia Keys s novou deskou po megaúspěchu svého debutu nepospíchala. Dva roky a půl poté přichází s albem "The Diary Of Alicia Keys", které potvrzuje její lásku ke starému soulu a také její pozici jedinečné postavy současné populární hudby.
8/10

Alicia Keys - The Diary Of

Skladby: Harlem's Nocturne, Karma, Heartburn, If I Was Your Woman/Walk on By, You Don't Know My Name, If I Ain't Got You, Diary ft. Tony! Toni! Toné!, Dragon Days, Wake Up, So Simple, When You Really Love Someone ft. Lellow, Feeling U, Feeling Me (Interlude), Slow Down, Samsonite Man, Nobody Not Really (Interlude)
Celkový čas: 52:25
Vydavatel: BMG
Pohled do deníků bývá někdy velmi zajímavý, notabene, když si ho vede afroamerická kráska, které je sotva dvacet. Alicia Keys před třemi lety uspěla hned na první pokus s debutovou deskou "Songs In A Minor". Prodané miliony sotva stačila počítat a ceny Grammy z památného únorového večera ji museli pomoci odnést přátelé, protože sama je do náruče nepobrala. Teď je o něco starší, vyzrálejší, moudřejší a hlavně ve velmi těžké pozici navázat na předchozí úspěchy. Podaří se jí s tím vypořádat a ze škatulky hrdinů jednoho alba se zařadí mezi klasiky? "The Diary Of..." je odpověď.

Pilotní singl "You Don’t Know My Name" ukázal, co můžeme čekat. Dokonale vykouzlená nálada dřevního soulu ze 70. let jako kdyby vypadla z katalogu se značkou Mottown nebo Stax. Jednou větou: "Fallin'" verze 2003. Kdo jiný by ho mohl napsat než producent Kayne West. Ten s oblibou starý soul sampluje a teď mohl jeden napsat. Skladba má dvojnásobnou stopáž než obvyklé popové hity (šest minut a něco) a před posledním refrénem dokonce obsahuje asi minutovou mluvenou pasáž. I tohle si Alicia může dovolit. A že po celém světě válcuje žebříčky, je důkazem toho, že to s populární hudbou ještě není tak špatné.

A co zbytek desky? Ten se nese v podobném duchu. Keys na něm předkládá svoji verzi soulu, mírně upravenou pro potřeby posluchače začátku 21. století (rozuměj mírně střižený hip hopem). Užívat si bude ale mnohem více ten, kdo dosud není fanouškem starého soulu. Pod většinou skladeb by klidně mohli být podepsáni Isaac Hayes, Curtise Mayfield nebo Donna Hathaway, což je pro Keys zároveň pochvala a zároveň trochu varování. Nijak se to nesnaží skrýt. Pro znalce jsou ve stopáži schovány vtípky - basová linka z Mayfieldovy klasiky "Shaft" ukončuje "Heartburn", o kus dál se točí sampl z Hayesovy nesmrtelné "Walk On By". I další vzory jsou jednoduše čitelné - duch Prince se zjevuje v baladách jako "Heartburn" nebo "If I Was Your Woman" a Stevie Wonder na nás mává z "If I Ain't Got You". Jednoduše shrnuto: Keys příliš často hraje na jistotu a ke svým vzorům toho už moc nepřidává. Pak tedy vyvstává otázka, proč vůbec ještě poslouchat ji a nepustit si originál. Odpověď je nasnadě. Než marně hledat klasiky v regálech hudebních megastorů, než se nořit do hromad ve výprodejích a v katalozích hudebních knhihoven, Keys vám to všechno dá na jedné desce, krásně zabalené do příběhu mladé úspěšné dívky, která je ale tak trochu nešťastná (bože, ty tuny plačtivých textů o nešťastné lásce). Není divu, že Keys je tak úspěšná, chová se jako dokonalý obchodník. A navíc má neuvěřitelně nízké počáteční náklady.

Tam, kde se první album snažilo alespoň navodit zdání propojení soulu s jinými hudebními zdroji, druhé zcela rezignuje. Občasné závany hip hopu jsou tak řídké, že na ně hned zapomenete. Dokonce i Timbaland pro ni napsal baladu "Heartburn", kterou si možná schovával pro Aaliyah. Dlouho ohlašovanou kolaboraci s hiphopovými legendami Rakimem a Nasem "Streets Of New York" hledejte marně, do nálady alba by prostě nezapadla. Keys naštěstí uložila k ledu i svoje lásky z vážné hudby (tedy až na samotný úvod v "Harlem's Nocturne". Druhá polovina alba se utápí v nekonečných slzících baladách, které jako kdyby psala přes kopírák. Bez "Samsonite Man" nebo "When You Really Love Someone" bych se klidně obešel, natož když při nich máte neodbytný pocit, že jste je už někde slyšeli. Když si znovu pustíte "Songs In A Minor", zjistíte i kde. Alicia Keys prostě při psaní svého deníku trochu moc opisovala. Občas se nevyhnula otřepaným frázím a občas přímo opsala celé pasáže od někoho jiného.

"Deník" nakonec opravdu zní tak, jak to Keys plánovala - monolitická pocta černošské hudbě minulých generací. Vzhledem k současnému rozložení sil na hudebních mapách to bude stačit. I v budoucnosti bude Keys bojovat nejen s konkurencí (ehm, zatím žádnou nevidím), ale hlavně se svojí pověstí, kterou její vydavatelství nafukuje do rozměrů přímo absurdních. "The Diary Of" je slušná deska, která podle mého předčila přeceňované album číslo jedna. Těšíme se na další pokračování!


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY