Hex, No Name, Peha, IMT Smile, Veneer, Seven Days To Winter... Jak je možné, že na Slovensku vzniká stále tolik příjemných pop-rockových, ale hlavně nekonečně melodicky nadaných skupin? Že by opravdu byla na vině ta často zmiňovaná tvrdost jazyka českého v kontrastu s měkkou znělostí slovenštiny? Nevím, nevím. Každopádně mezi talentované kytarovky z "blízkého východu" patří také košická formace Nocadeň. Kromě novinky "Katarzia" mají pánové na kontě dvě alba - "Nocadeň" (2000) a "Slova už nevravia nič" (2001). Navíc úspěchy už slaví nejen na domácí půdě, ale i v sousedním Polsku. Že by se jim do třetice konečně podařilo uchytit i u nás? Předpoklady k tomu rozhodně mají!

Daří se jim totiž to, co v Čechách skvěle ovládají snad už jen "veteráni" z kapely Priessnitz. Nocadeň, toť krásně zvonivá, melancholická kytarovka s dominantním - značně vypjatým - vokálem. Srovnání s Priessnitz však začne poněkud pokulhávat po bližším seznámení se s texty. Zatímco Jaromír Švejdík nepostrádá dar až jisté básnické obrazotvornosti, slovenský zpěvák Rasťo se asi jako textař nenarodil. Ne, že by se jednalo o nějaké nesnesitelné žvásty, ale jeho rozervanecká - a často dost klišovitá - poetika není zrovna na medaili. Stačí si jenom projet názvy jednotlivých skladeb ("V žiare noci", "Kým nás smrť nerozdelí", "Izba s čierným klavírom"... ale zase jsme u toho, v té slovenštině to člověk vstřebá vlastně celkem bez problémů). Pánové se možná berou až moc vážně, což na druhou stranu ke kapelám tohoto ražení prostě patří, Britské ostrovy nevyjímaje. Zkrátka romantika až za hrob. Druhou (výraznější) výtkou z mé strany by byla zpěvákova občas trochu přehnaná snaha o co největší procítěnost, která - místo aby prohlubovala silnou emocionalitu skladeb - vyvolává pouze lehce pobavený úsměv.

Ale nenechte se zmást předchozími řádky. To vše jsou pouze drobné chybičky na kráse. Hudebně albu nelze nic moc vyčíst. "Katarzia" je dokonale vyrovnaná kolekce jedenáctí jednoznačných hitů. Melodických nápadů je tu nejméně na alba dvě. Autorsko - sourozenecké duo Rasťo a Robert Kopinovi sází jednu vyklenutou a skvěle vygradovanou melodii za druhou. Občas se vynoří nějaký ten sampl nebo naprogramovaná rytmika, ale nečekejte žádná elektronická kouzla. Pro osvěžení ještě housle, violoncello, klávesy nebo sólující trubka, jinak se však kapela drží tradičního rockového složení a kytarovému zvuku.

Nocadeň se netají svým obdivem ke kapelám U2 (jejich koncert byl pro ně vlastně impulsem k založení skupiny), Placebo, Travis nebo Coldplay. Inspirace je to naprosto jednoznačně rozpoznatelná. Někdo by jejich tvorbu možná mohl šmahem odsoudit jako bohapusté plagiátorství, ale všichni výše jmenovaní jsou daleko - tam někde za mořem, zatímco Nocadeň je tady a pro nás! Takže co? Nějaké námitky? No proto!