Aiko - Jsem dítě štěstěny. Žiju ve své bublině, kde často obviňuji sama sebe

03.01.2024 18:30 - Hana Bukáčková | foto: se svolením Aiko

"Mám vysoká očekávání, že vše dopadne podle mých představ," říká o sobě zpěvačka Aiko, jež s písní "Pedestal" vyhrála národní kolo Eurovize a bude tak v soutěži zastupovat naši zemi. Jaká je Alena Shirmanova opravdu? Jak se žije v Anglii, s čím do soutěže jde a jak to má s módou a extravagantní vizáží?
(Scházíme se v kavárně. Hned v úvodu přišla servírka s nabídkou menu a komentářem: "Jééé, já vás znám ze sociálních sítí!") Jaké to je, když tě lidi poznávají?

Je to příjemný, hezký.

Líbí se mi tvé pravidlo, že každé ráno vstáváš 7:30 a hned se snažíš dělat nějaké kreativní věci. Držíš se toho stále?

Stále to platí. V posledních měsících, respektive v době mé tour, jsem to ale úplně nedodržovala. Když jsem měla možnost spát, raději jsem se déle vyspala. Nicméně když nikam necestuju, vstávám v 7:30. Pomáhá mi to udržet rutinu. Jinak mám pocit, že když člověk pracuje z domu, morálka se rychle rozpadne.

Jsi multinárodní. Působíš pod japonským jménem, mluvíš česky, bydlíš v Anglii - momentálně v Brightonu - a narodila ses v Rusku. Kde se cítíš doma? Potřebuješ být někde zakotvená, nebo ne? Případně co pro tebe dělá domov domovem, místem, kde je ti dobře?

Řeším to pořád. Cítím se doma všude. Doma jsou pro mě více lidi než místa. Pokud se cítím pracovně dobře v hudební sféře toho místa, tak je to pro mě doma.

Aiko
© Kubo Křižo
Sházíme se na Mikuláše. Dodržuješ nějaké české zvyky a tradice?

Nedodržuji žádné zvyky, ani české, ani ruské. Doma Vánoce moc neslavíme, dva dny po Vánocích mám narozeniny, tak to vždy propojíme. V zimě často navíc vycestujeme do zahraničí.

V Londýně jsi vystudovala hudební produkci. Jak moc využiješ teorii v praxi?

Začala jsem tam studium perfomance. Přišlo mi to jako dobrý nápad, ale zjistila jsem, že je to spíš pro lidi, kteří ještě vůbec nevystupovali a nemají zkušenosti. Zároveň nejsem ten typ člověka, co by chtěl z ničeho nic skončit vejšku, a tak jsem přemýšlela, co bych mohla dělat místo toho. Produkce bylo zrovna něco, co jsem vůbec neuměla, což byla výzva. Nešla jsem tam s ambicí, že ze mě bude velká producentka, ale spíše mi studium pomohlo se vyznat v oboru a líp komunikovat s producenty.

Jak tě pobyt v britské metropoli ovlivnil na tvé hudební cestě?

Určitě mi to pomohlo. Když jsem se stěhovala, bála jsem se, že to na mě bude mít negativní vliv. Ale naopak cítím hodně kreativních vlivů a vjemů, rozšířil se mi obzor možností. V podstatě jsem začala i jinak tvořit. Možná i tím dospíváním celkově, že člověk ví, co dělá.

Aiko

Zpěvačka Aiko uspěla se svou písní "Pedestal" v národním kole diváckého hlasování soutěže "Eurovize", postoupila tak do mezinárodního semifinále jako reprezentantka Česka. O vítězný titul se v květnu ve švédském Malmö bude ucházet sedmatřicet zástupců zemí Evropské vysílací unie. Vlastním jménem Alena Shirmanova se narodila v Moskvě, vyrůstala v Česku a nyní se usadila v britském Brightonu. Do historie se zapsala jako první česká umělkyně, která ozdobila newyorské Times Square díky zapojení do celosvětové kampaně Spotify Equal, čímž zdůraznila svůj postoj na prosazování rovnosti v hudebním průmyslu. V roce 2018 Aiko debutovala se stejnojmenným EP, o dva roky později vydala album "Expiration Date", v říjnu 2023 pak přinesla desku "Fortune’s Child". Právě z té je skladba "Pedestal", se kterou zpěvačka na Eurovizi bojuje o vítězství. Blízká je jí domácí i zahraniční scéna, vystupovala na festivalech Sziget, Sofar Sounds Budapest nebo Waves Vienna. V Česku koncertovala například na Rock for People nebo Metronome Prague.

Prohlásila jsi: "Moje hudba bývala melancholická, ale dnes už mám větší radost ze života," a dodala jsi, že teď tvoříš rychlejší věci. Co bylo impulsem pro změnu?

Jak jsem už řekla, melancholickou hudbu jsem tvořila spíše v dospívání. V nějakém momentě se mi to překliklo. Spoustu písniček jsem psala s tím, aby měly hluboké téma a předávaly message. Teď mám pocit, že je krásné, když se podaří předat hlubokou myšlenku jednoduchými, dostupnými slovy. Začala jsem se více temperamentně projevovat, hrát s kapelou. Mít za sebou bicí, které to všechno pohánějí, velmi napomůže. Najednou se všechno začalo přirozeně prolínat do rychlejší a veselejší hudby.

K desce jsi jela svoji první tour. Jaká byla? Splnila očekávání?

Tour byla super, neměla jsem žádná očekávání, protože byla první, tak jsem neměla ani s čím srovnávat. Lidi chodili, bylo plno poměrně všude. Udělalo mi radost, že i v menších městech mám posluchače. Bála jsem se, že tam přijdou tři lidi a bude to trapný a velmi komorní koncert.

Byl součástí vystoupení i pole dance, kterému se věnuješ? Vím, žes o tom uvažovala…

Nepodařilo se to, prostorově je to náročnější. Celý koncert bych musela zpívat okolo tyče, což nevím, zda úplně chci. (smích) Pořád bych chtěla pole dance do své show zakomponovat, protože se mu fakt ráda věnuji, ale je to složité.

V půlce října ti vyšla druhá řadovka, dokonce v pátek třináctého. Nebála ses pověrčivosti, že ti to přinese smůlu? Nebo naopak štěstí, když se odkážu na název desky?

Vůbec mně to nedošlo. Schválně jsem vydávala v pátek, kvůli streamingovým platformám. Až později jsem si uvědomila ironii, že vydávám v překladu "Dítě štěstěny" na pátek třináctého. Spíš mi to přišlo úsměvný. Nejsem pověrčivá, datum mi přišlo hezké.

A jsi dítě štěstěny?

Ano, i když úspěch ke mně většinou přichází později, ale hlavně, že přichází.

Aspoň si toho víc vážíš.

Přesně. Zpětně si uvědomím, že to přijde ve správný čas, ale samozřejmě je člověk netrpělivý a chtěl by to hned a co nejdřív. Musím si počkat. V porovnání s ostatními lidmi i to, že něco děláte dlouho, není zárukou toho, že se něco stane. Ale věřím v to.

Jak se lišily přípravy od předchozí tvorby?

První desku jsem dělala v době covidu, nikdo jsme neměli co dělat. Nebo aspoň já jsem byla zavřená doma, potřebovala jsem vybít energii. Teď už v podstatě více píšu a měla jsem na výběr z více písní. Bylo co produkovat. Snažila jsem se, aby celé album dávalo smysl. Ještě nemám 100% pocit, že by šlo o žánrově celistvou tvorbu, že se pohybuji od popu k pop rocku. Už je to na dobré cestě. Novinka vypráví příběh vztahu, který jsem v té době prožívala. Ironicky začal, když jsem začala tvořit, a skončil krátce předtím, než jsem tu studiovku vydala. Uzavřený kruh.

O čem tedy jsou písně?

Většina vychází z mých vztahů. Procházela jsem od pocitu zamilování, kdy se člověk cítí naplněně. Lásku jsem vždy popisovala jako hřejivý pocit. Až po nějaké naštvání a frustraci, ne na partnera, ale na sebe. Většinou neobviňuji toho druhého, ale sebe.

Hledáš chybu vždy u sebe?

Mám pocit, že je to na mně. Ne že vše je moje vina, ale spíš že je na mně, zda si něco nechám líbit, nebo ne. Člověk má většinou možnost odejít a neobviňovat druhého.

Takže bereš psaní songů…

... většinou terapeuticky. Vypíšu se tak z emocí a snažím se o to předat nějaký pocit, ať už pozitivní, či negativní.

Když jsi psala o tom vztahu, reagoval pak na ty skladby nějak tvůj expartner?

Ne, vůbec. Třeba některý naštvaný písničky vznikly v době, kdy jsme byly ještě spolu, ale on nevnímal texty a to, o čem zpívám, byl spíš na hudbu a melodii. Ale jinak moje hudební počiny podporoval.

Aiko, Roxy, Praha, 29.9.2022
© Marie Trávníčková / musicserver.cz
Na desce se spolupodíleli čtyři producenti - Steven Ansell z Blood Red Shoes z Británie, Filip Vlček, Verskotzi (US) a Jan Steinsdörfer. Kdo měl převahu a kdo tomu dal ucelenou tvář, aby to neznělo jako mišmaš?

Většinou pracuju se dvěma. Jeden v Česku, jeden v Británii. Hodně mi pomohla spolupráce se Stevenem Ansellem, taky sídlí v Brightonu. Produkuje stylem, že když je to pocitově správné, tak je to správné. Kdežto ostatní tvoří tak, že tohle funguje s tímhle a tak dál. On funguje tak, že co je na první dobrou, je dobrý a budeme se hlavně odvíjet od pocitů, což mi je hodně sympatický. Mě to dost naučilo.

O desce jsi prohlásila: "Odráží mou vytrvalou víru ve vlastní štěstí. Žiji v příjemně naivním stavu, kdy věřím, že mi všechno vždycky vyjde. Všechno bude dobré. Někteří lidé se možná se štěstím narodí, někteří si štěstí vytvoří sami." To je hezký, mít takový pocit a držet si naději, mnozí tento dar nemají. Mělas to tak nastavené vždycky?

Žiju si ve své bublině. Během puberty jsme všichni dramatičtí, taky jsem byla, ale jinak jsem to měla vždy takto nastavené. Ale má to hodně co do činění také s tím, jak je člověk vychovávaný. Mamča je taky věčná optimistka. To k tomu taky hodně napomáhá.

Na "Fortune’s Child" jsi přešla od alternativního popu k rockovým kytarám a naléhavým vokálům. Otevíráš rockovější éru, naštvanější, kdy si můžeš vylívat emoce. Odstartovala ji píseň "Pedestal". Máme očekávat, že s každou deskou budeš jiná a bude se na ní vždy otiskovat to, jak hudbu a život právě prožíváš?

Doufám, že ne. Snažím se najít svůj ustálený zvuk. Teď je ten moment, kdy jsem ho našla - rychlejší, rockovější. Baví mě sledovat, jak na to lidi reagují. Koncerty jsou v podstatě zábavnější. V tom jsem se už našla.

Právě s "Pedestalem" jsi postoupila za naši republiku do "Eurovize". Proč padla volba na tuto píseň?

Dostala jsem na ni nejvíc reakcí. Je to nejakčnější song a mě ho baví hrát. Poslala jsem tři skladby, jednu novou nevydanou a dvě z alba. "Pedestal" ale vyhrála.

Jakou má písnička historii? Váže se k jejímu vzniku nějaký příběh?

Začalo to, když jsem byla ve vztahu, byla jsem frustrovaná bývalým partnerem, protože jsme dokola řešili stejné situace, omlouval se, nikdy nepřišla změna. Při hádkách většinou necítím agresi, ale smutek. Tahle hádka byla jiná. Cítila jsem se velmi naštvaná a uvědomila jsem si, že stejné situace se opakují pořád dokola, protože je tak nechávám - nedávám sobě přednost, nestavím své potřeby před potřeby ostatních. A když se nad tím člověk zamyslí, ve výsledku máme jen sami sebe a měli bychom své potřeby, pocity a vše kolem stavět v dlouhodobém měřítku na první místo. Ale teda taky neříkám, že má člověk žít sobecky!

Aiko
© Alisa Lisičkina
S čím do tohoto mezinárodního klání jdeš?

Baví mě, jak je kolem toho velká komunita a je to akční. Je to super. Eurovizi považuji za super příležitost pro umělce. Baví mě velká stage a show, a to více než menší kluby. Letos jsem na celou soutěž poprvé koukala u kamarádky. Daly jsme si eurovizní bingo, typu "Zaškrtněte, když uvidíte zkomolené jméno". Ale jinak to vidím jako dobrou příležitost zviditelnit vlastní tvorbu, zahrát na velké stagi.

Co jsi říkala na konkurenci v lokálním kole. Věřila sis?

Mám pocit, že všichni byli skvělí. A jak je scéna malá a známe se mezi sebou, tak to bylo spíše formou: "Jé, čau, ty jsi tady, super." Rivalitu jsem nepocítila.

Jaké byly první pocity poté, co ses dozvěděla, že jsi byla vybrána právě ty?

Šok! Skvělý pocit plný nadšení, samozřejmě, ale opravdu jsem to nečekala - vstřebávala jsem to ještě nějakou dobu a doopravdy jsem si to celý spojila až další den v letadle. Malá Aiko, která tenkrát začala dělat hudbu, by byla pyšná.

Netrvalo dlouho a internet zaplavily nejrůznější názory na tebe, na tvou tvorbu, a dokonce na tvůj původ. Jak jsi tyhle hejty vnímala?

Prvních pár dní mě to mrzelo, chtěla jsem si v klidu užít vítězství. Samozřejmě mi chodila spousta hezkých zpráv, ale i spousta velmi negativních. Pořád přicházelo něco nového. Po pár dnech jsem to vypustila z hlavy. Byla jsem ve studiu, tvořila... Bohužel se úplně neumím vrátit zpátky v čase, odnarodit a narodit znovu tady, abych měla i český původ. Zároveň to není má práce, ale práce ESCZ týmu vysvětlovat, že je vše dle pravidel, a tak na pomluvy a další věci už nereaguji. (úsměv)

Už se ti začíná honit hlavou, jak bude tvoje show ve Švédsku vypadat a čím zaujmeš?

Určitě! S týmem už probíráme, co a jak, jaké jsou možnosti, což ale zatím bohužel nemůžu moc prozradit. (úsměv) Jen to, že to bude skvělé.

Jsi soutěživý typ? Ptám se i proto, že jsi kdysi byla v SuperStar...

Jsem velmi soutěživý typ, i v každodennosti, kdy si řeknu třeba, že budeme závodit támhle ke dveřím. Ale to tak má asi většina jedináčků.

To mi povídej, to znám až moc dobře. Bralas to, že jsi jedináček, jako výhodu?

Do pěti let jsem chtěla mít sourozence, ale pak mi došlo, že je fajn být sama, protože člověk má veškerou pozornost na sebe. Jako malá jsem s rodiči hodně cestovala, v tomto to byla i výhoda, bylo to jednodušší. Takže to vnímám pozitivně. Je pravda, že některé sociální návyky jsem se naučila až s věkem.

Aiko, Roxy, Praha, 29.9.2022
© Marie Trávníčková / musicserver.cz
Co třeba?

Třeba jsem byla déle stydlivá, až v posledních letech jsem začala být více otevřená.

Účinkovala jsi na festivalech jako Rock for People, ESNS, Metronome Prague, The Great Escape, Grape festival nebo jako předskokanka Alice Merton či Tamino. Na co ráda vzpomínáš?

Celkově příležitost být toho součástí. Letos jsme hráli na Eurosonicu, což byla pro mě meta, kam jsem se hlásila čtyři roky v kuse. Díky Czechingu se nám tam podařilo dostat. Jde o největší showcase festival v Evropě. Našla jsem tam svůj britský booking. Ale příležitost zahrát na Metronome a Rockáči byla super, byly to moje první větší festivaly a na to se nezapomíná.

Účastníš se songwriting campů a showcase festivalů. Nese to už plody? Vrací se ti to, co do toho vkládáš?

Zrovna showcase byly pro mě hodně přínosný. Pojímám to ale celkem pracovně. Potkávají se tam všichni hudební profesionálové. Všechny obepíšu předem, pozvu je na koncert, domluvím si s nimi schůzku a vždy odjíždím s novou příležitostí či spoluprací.

Sonqwriting campy pro mě byly vždycky fajn, naučila jsem se s lidmi více spolupracovat. Dalo mě to pryč z mojí bubliny, kde jsem psala sama. Najednou jsem se naučila psát i s ostatními. Nestydět se za blbý nápady. Všichni je máme. První nápad často bývá ne nejlepší, ale pak se dopracuje k něčemu, co je super. Dříve jsem se cítila hloupě to sdílet, když to nebyl eňoňuňo super nápad. Teď mi to přijde v pohodě.

Jak je to s tvojí prací, když jsi v Anglii? Daří se prorazit v zahraničí? A dá se to srovnat s Českou republikou?

Jde to pomaleji než v Česku, ale daří se to. Mám britský booking, hrála jsem na největším britském showcase festivalu The Greate Escape. Teď jsem začala dělat hudbu do filmu a reklam. To je pro mě nové. Je to jiné tím, že to není osobní psaní. Dostanu zadání, o čem by hudba měla být, jak má znít pocitově a vše kolem, který slova použít. Většinou přijedu za producentem ráno a za ten den uděláme song. Producenti, jak jsou za ty roky zvyklí, vědí, co do reklam chtějí a co tam patří. Dost se tomu učím.

Běží nějaká ta reklama i v naší zemi?

Ne. Ale měla jsem vokál v jedné a nějakou vlastní tvorbu v seriálech.

Chytnu se názvu jednoho singlu - "I Want to be Perfect" - touha po dokonalosti. K tomu jsi řekla: "Jde o velmi osobní píseň. Jsem jedináček, a tak, když jsem byla malá, cítila jsem od okolí vysoká očekávání. To v člověku zůstává a doteď sama na sebe kladu vysoké nároky." Co to obnáší z tvého úhlu pohledu?

Mám vysoká očekávání, že vše dopadne podle mých představ, perfektně, že písničky budou mít velké dosahy a vše kariérně bude probíhat hladce. Že budu každý den vypadat fit, zdravě, cítit se dobře psychicky. To jsou očekávání, ke kterým se snažím jít, ale jsem jen člověk…

A do čeho tě v mládí nutili?

Vyrůstala jsem v tom, že bych neměla ukončit nic předčasně, nepřestávat se žádným koníčkem, zkrátka s ničím. Nepřestáváš, všechny věci táhneš dál. Nebylo ale ode mě očekávané, že budu nejlepší ve škole. Naši chtěli, ať jsem perfektní v jazycích, což se stalo. Ale když jsem začala dělat hudbu, řídila jsem se tím, ať ji buď nedělám, nebo ať ji dělám pořádně a naplno.

Aiko
© Teki Shine
Úspěšná už jsi byla, když ses před dvěma lety díky skladbě "Power" objevila na Time Square jako první česká umělkyně v rámci Spotify Equal kampaně. Co to pro tebe znamenalo?

Bylo to splnění snu. V New Yorku jsem byla jako malá a říkala jsem, že tam jednou budu viset. A stalo se tak. Ve třinácti si to řekneš, ve dvaceti to máš.

Co mám tedy očekávat jako další? Co sis ještě řekla, že toho jednou dosáhneš? (smích)

O2 arenu a že bych chtěla vyhrát Grammy. (smích) Tak za sedm let si řekneme, zda se povedlo. Ale zpět k tomu Time Square. Bylo to krásný, ale upřímně, ne že by mě někdo postřehl a našel si mě. Vypadá to hezky, potěší to, ale že by to mělo reálný efekt, to ne. Jelikož šlo o Spotify kampaň, poznala jsem to alespoň na číslech. Písnička dostala dost pozornosti, což bylo super.

BBC Introducing ocenil song "Lucky Streak" umístěním do výběru Track of the Day. Skladba "Instincts" zněla v jednom americkém rádiu...

Když jsem to slyšela poprvé, tak se mi dostavil pocit zadostiučinění, že má snaha není k ničemu. Jde to krůček po krůčku. Člověk může napsat rádiím se zmínkou, že mě už hrálo jiné rádio, že by mi taky mohli dát šanci. Je to pomalé budování, než aby to mělo obrovský vliv.

Tvoje webovky jsou na doméně aikomakesmusic.com. Když se toho chytnu doslovně - jak tedy Aiko dělá muziku? Máš nějaký osvědčený klíč, který ti při tvorbě sedí?

Doména aiko.com už nebyla dostupná, tak proto tato. Hudbu dělám často tak, že mi melodie a text přicházejí současně najednou, takže vstanu v 7:30 ráno, od 9 do 13 hodin si k tomu sednu, třeba ne každý den, ale dám tomu prostor. Mám pocit, že když se člověk do tvorby ponoří a dá jí veškerou pozornost, vždycky na něco přijde. Neříkám, že musí jít vždy o písničku, co člověk vydá. Ale může vzniknout nápad, námět, co se zrecykluje později. Napíšu si pocit, slovo, o kterém si myslím, že by bylo dobrý o tom udělat song, a pak si k tomu sednu.

Jak jednoduché, že…? Tvoje image je výraznější, nejdeš přehlédnout. Mělas to tak vždycky? Chtělas být středem pozornosti?

Vždycky jsem byla. Modrý vlasy mám už asi deset let. Pořád čekám na ten moment, kdy přestat, ten ale nepřichází. Piercingy přibyly v posledních letech. Tetovačky kupodivu nemám. Co se týká módy, tak si ze mě dělali na základce srandu, že mám výstřední kousky. Ale mně to přišlo fajn jako způsob sebevyjádření.

Aiko, Metronome Prague 22.6.2023
© Honza Průša
Na turné jsi s sebou vozila první fashion kolekci, kterou tvořilo jedenáct outfitů ze spolupráce se sekáčem. Jak to celé vzniklo? Měla to být pomyslná alternativa merche? S jakým úspěchem se to potkalo?

Chtěla jsem udělat menší kolekci a netypický merch. Nechtěla jsem vyrobit třicet trik, která budou stejná. Bavil mě koncept, že by to bylo něco limitovaného. Impuls spojit se se sekáčem 1981 vzešel ode mě a mé manažerky. Celou kolekci jsem vymyslela, nechala jsem se inspirovat renesančními prvky, což mě baví vizuálně a esteticky. Nemá to hluboké opodstatnění. Pár z těch jedenácti kousků po tour ještě zbylo a dají se stále zakoupit.

Četla jsem, že ty sama ale v sekáči moc nenakupuješ...

Bohužel ne. Byla bych ráda, kdyby ano, mám ráda výstřední kousky, ale asi neumím hledat, nebo nevím, čím to je...

Já jsem tedy pravý opak. Ty máš v plánu i atypický merch, například svíčky. Zatím jsem však na webu našla jen vinyl… Tak jak to tedy je?

Zatím mám zapalovače a vinyly. Do budoucna bych chtěla svíčky a parfémy. Což je komplikovanější, než jsem si myslela. Mám ráda vůně. Místa a lidi si pamatuju podle vůně.

Parfémy mají zatím spíš jen zahraniční hvězdy. Tebe baví i androgynní vzhled a máš ráda v módě kontrasty...

Ano. Teď mám třeba na sobě pánské kalhoty, jsou pohodlné a mají kapsy. Většinou nakupuju online a jednou jsem zabrouzdala do pánské sekce kalhot a zjistila jsem, že jsou stylovější než dámské. Už mám doma troje, jen si musím upravit pas. Vždy mě bavila i pánská saka a obrovská ramena. Ale zároveň se mi líbí, když třeba mají muži sukně, když se to vynosí pěkně. Móda nemá gender.

Kde čerpáš inspiraci?

Jdu podle vlastního instinktu, pocitu. Taky koukám na Pinterest. Ale nemůžu říct, že bych sledovala nejnovější trendy.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY