Patero momentů, kdy Jan Garbarek propojoval hudební světy

20.02.2020 15:30 - Jiří V. Matýsek | foto: Marek Gerhard / musicserver.cz

Norský jazzový saxofonista Jan Garbarek je bezpochyby živoucí hudební legendou. Platí za jednoho z největších žánrových inovátorů druhé poloviny dvacátého století, jeho stopu najdeme napříč řadou odlišných jazzových stylů. A v pátek 20. března vystoupí se svou skupinou v pražském Foru Karlín.
Jan Garbarek patří k saxofonistům s velice specifickým zvukem. Jeho ostrý tón, dlouhé, protahované noty i velmi štědrá práce s tichem se staly jedním z trademarků vydavatelství ECM Records. Měl však i období, kdy příjemná hladivost z jeho soundu na čas vymizela. V sedmdesátých letech dal přednost hrubým zvukovým plochám avantgardního jazzu. Patří rovněž k průkopníkům ambientu, často bývá řazen k new-age. Hudba se pro něj stává prostředkem k navázání spojení s prapředky. A odtud už je jen pár kroků k něčemu, co jsme se postupně naučili nazývat world music, byť se jedná o pojem značně široký.

Inspirace jinými hudebními tradicemi a obdobími a jejich inkorporace do jazzového rámce - neexistuje snad jazzovější nástroj, než je saxofon - se staly jedněmi z nosných motivů Garbarekovy tvorby. Coby skladatel výrazně čerpá ze skandinávské melodiky, jeho kariéru ale zdobí rozličné spolupráce s muzikanty, kteří často stojí mimo západní kulturní tvorbu. Pro potřeby tohoto textu jsme vybrali pětici, která prokazuje šíři Garbarekova hudebního záběru, který velmi snadno překračuje hranice žánrové, stylové, časové i geografické. Zároveň je potřeba uvést jednu podstatnou informaci - předložený výběr je čistě subjektivní a dojmy z vybraných alb jakbysmet.

Mágico (1979)

Deska, kterou Garbarek natočil ve spolupráci s kontrabasistou Charliem Hadenem a kytaristou/pianistou Egbertem Gismontim, bývá obecně považována za předchůdce stylu, který později dostane označení world music. Je křehkou cestou do hudebních duší tří muzikantů. Každý z nich je z jiného kouta světa a každý staví na odlišných základech, které do výsledného tvaru, bytostně jazzového a přesto si pohrávajícího s hlubšími vrstvami hudebního podvědomí, promítá své vlastní kořeny. Latinské rytmy Brazilce Gismontiho se tak stávají podkladem pro Garbarekovy melodické výlety a vše stojí na svébytném Hadenově kontrabasu, který si v té nejlepší žánrové tradici tak trochu kráčí svou vlastní cestou. Ve stejné sestavě vznikla ještě nahrávka "Folk Songs" (1981) a podařený živý záznam "Mágico: Carta De Amor" (2012)


Song For Everyone (1985)

S hráčem na indické housle L. Shankarem se Jan Garbarek setkal vícekrát. "Song For Everyone" z roku 1985 je jejich druhým společným dílem a následovníkem alba "Visions". To tehdy vzniklo pouze ve dvojici, na pokračování dvojici doplnili ještě virtuózní hráč na tabla Zakir Hussain a perkusionista Trilok Gurtu. Společně s nepřeslechnutelným podílem elektronických bicích vytvořili pevný základ, který oběma bytostným melodikům otevřel dveře k tomu, aby mohli ještě více popustit uzdu své tvůrčí fantazii. Sedm skladeb tak tepe výraznou energií a přátelským soubojem dvou výrazných osobností (v tomto ohledu vyčnívá třináctiminutová extatická "Watching You"). Garbarek přináší na scénu melodičnost, která by se neztratila na dobových popových či rockových nahrávkách - na mysl se derou i takoví Dire Straits -, Shankar naopak staví na hypnotickém minimalismu. Výsledek je jedním slovem strhující.


I Took Up The Runes (1990)

Ohlasy skandinávských melodií se jako pověstná Ariadnina nit vinou celou Garbarekovou kariérou. V případě alba z roku 1990 "I Took Up The Runes" jdou ale ještě o kousek dál. Přesněji řečeno hlouběji. Tahle kolekce je totiž jakýmsi hudebním hledáním podstaty, kterou tyhle magické znaky přenášejí. Je to zhudebněný rituál, nadčasová magie, která už z podstaty nepotřebuje nějaké přesné hudební odkazování a přepracování prastarých melodií. Najdeme zde až transovní repetice i křehké lyrické pasáže. Garbarek spolu s další šesticí muzikantů vytváří jemný hudební obraz, který svého vrcholu dosahuje v proměnlivém, pětidílném monumentu "Molde Canticle". Je to jedna z jeho nejpřístupnějších desek, přesto na mnoha místech dosahuje obřích hloubek.


Ragas and Sagas (1990)

Jistým završením Garbarekových snah o propojování západního a východního hudebního myšlení, se stalo album "Ragas And Sagas". Vzniklo ve spolupráci s pákistánským zpěvákem Ustadem Fateh Ali Khanem a skupinou tamních muzikantů. Výsledek je zvláštně meditativní a oproti jiným počinům odlišný, už tím, že Garbarekův saxofon je v tomto případě stejně podstatný jako lidský hlas. Forma indické rágy dává norskému muzikantovi ideální prostor pro rozvoj improvizovaných motivů. A protože improvizace je v mnoha ohledech dílem podvědomí, dochází přesně v těch momentech k přirozenému spojení přístupů a tradic... a k naplnění poněkud vágního pojmu world music.


Officium (1994)

V roce 1994 dostal Jan Garbarek nápad, který, nemýlím-li se, dosud nemá obdoby. Spojil síly s Hilliard Ensemble, britským vokálním kvartetem, a v unikátním prostředí rakouského opatství Sv. Gerolda natočil album, na kterém se propojuje dávná minulost se současností, gregoriánský chorál s hrou na typicky jazzový nástroj. A je to vznešené, pomalé, duchovní dílo nebývalé krásy. Čtveřici mužských hlasů násobených přirozeným echem chrámové lodi doplňuje Garbarekův smysl pro čistou melodii, která se od středověkých zpěvů odráží do vlastních hudebních výšin. Na úspěšnou spolupráci (jedná se o jeden z nejprodávanějších titulů labelu ECM) navázaly ještě další dvě kolekce - "Mnemosyne" (1999) a "Officium Novum" (2010).



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY