Nejenom na pódiu uspěly ženy. V letní filmové škole se například promítal dokumentární film Olgy Sommerové "Červená", který byl o operní pěvkyni a herečce Soně Červené. V perfektně sestříhaném dokumentu jsme se dozvěděli o jejích profesních úspěších, zároveň ale byly odtajněny i bolavé rány z osobního života vztahující se k osudu její rodiny. Maminka byla vězněna v koncentráku a pak náhodou zemřela ve vězení, když ji nechali zavřít komunisti. Velmi emotivní příběh měl odlehčený konec s černým humorem. Červená nenechává nic náhodě, vždy pracovala na 130 %, proto se není čemu divit, že si nechala udělat dopředu náhrobek se svým jménem.

Prostor byl i pro zhlédnutí představení Divadla Bolka Polívky "Šašek a syn". Oba Polívkové byli součástí diskuze s podtitulem "Hraní s tátou je terapie" na Reflex stage. Jestli jste dostatečně nebyli nabaženi, mohli jste se zúčastnit některé z dalších diskuzí na Meltingpotu či tanečního vystoupení Yemiho A.D. a Ulops performance.

Pro milovníky hudby festivalové odpoledne otevřelo slovenské DJské duo Malalata, které používá prvky balkánské dechovky, což bylo jako dělané pro počasí, které se konečně po dvou dnech umoudřilo a ukázalo své světlé stránky. Na hlavní stage jako první stanula nestárnoucí ostravská rodačka Marie Rottrová, která si během svého setu pozvala Petra Němce ze skupiny Flamingo, kde s ním v sedmdesátých letech vystupovala. Věčně usměvavá Rottrová skrývala za slunečnými brýlemi dojetí. Přišly na ni zástupy posluchačů všech generací, aby si poslechly písně "Řeka lásky", "Žaluzie", "Večerem zhýčkaná", "Měli jsme se potkat dřív", "Kůň bílý", "Lásko" či závěrečnou "Lásko voníš deštěm".

Poté hlavní pódium patřilo zahraničním stars. Postupně se vystřídaly Joss Stone a Jessie J. Obě uměly strhnout dav na svoji stranu, ale každá po svém. Jedenatřicetiletá (a jako vždy bosá) Joss Stone, která zaujala širší veřejnost před deseti lety hitem "You Had Me", si omotala, stejně jako látku kolem stojanu na mikrofon, všechny přítomné svojí krásou, uhrančivým zpěvem, vtipností, přirozeností a jistou dávky pokory. Člověk z ní nemohl spustit oči. Byla ztělesněným andělem. Nemuseli jste mít naposlouchané její písně, aby si vás získala a nepustila. Po vzoru Beth Ditto se snažila pochytit pár českých slovíček od nejblíže stojícího kameramana.

Jako pomyslný ďáblík působila naopak komerčněji propagovaná Jessie J. Už samostatný nástup s úvodní písní "Do It Like a Dude" byl velmi sebevědomý, kdy odhodila svršek a začala se svíjet ve třpytivé podprsence a zvonových kalhotách u kytarového sóla vyzývavými pohyby. Zábavná show, neuvěřitelný hlas a skvělá osobnost v jednom, to bylo její vystoupení. Před písní "Nobody's Perfect", která byla ze začátku k nepoznání, předala poselství, že máme být sami sebou. Vyzdvihla také fakt, že největší hrdinové jsou rodiče, následované písní "Mama Knows Best". Zavtipkovala si také na své konto, že kdyby nezpívala jenom v podprsence, tak by její řeči bralo víc lidí vážně. Zároveň se zmínila, že když bychom někde narazili na její nahé fotky, jsou z jejího laptopu, který ztratila cestou letadlem z LA do Frankfurtu. Škoda, že víc mluvila, než zpívala, koncert tak často ztrácel spád. To odradilo mnoho návštěvníků, aby vydrželi dokoukat její set.

Ti si pak, stejně jako my, odskočili podívat na punkové duo Slaves. Kapelu tvoří dvojice naštvaných floutků z Británie - stojící bubeník Isaac Holman a kytarista Laurie Vincent - kteří navazují na ostrovní punkovou tradici. Že jsou jenom dva? To vůbec ničemu nevadí, energie mají jako pětičlenná skupina. Živelnost, divokost, energická punková čirá dravost ve stylu sedmdesátek a Sex Pistols. Nic víc, nic míň. Přitom nic vulgárního.

Rock'n'rollová srdce zaplála při poslechu kapely TH!S, kde hraje na baskytaru Vojta Kotek a zpívá uhrančivý Honza Melíšek. Česká hudba nejde do kopru, jak by se mnohdy mohlo zdát, ale třeba i díky TH!S a dalším se vrací ke kořenům, kdy chlapi byli chlapi a motorka voněla benzínem.

Alternativněji založení návštěvníci si přišli na své během vystoupení korejské skupiny Akdangwangchil, která ukázala svoji lidovou a rituální hudbu. Představení barevně oděných hudebníků v krojích místy skotačících po pódiu bylo pro fajnšmekry, kteří rádi objevují jinou kulturu. Ve stejnou dobu hráli američtí Calexico energickou hudbu jižanského stylu míchající prvky indie rocku, mexické hudby, folku i country. Do repertoáru zahrnuli i kousky z nového alba "The Thread That Keeps Us", které vyšlo letos.

Závěr dne, krom DJských es na hlavních scénách Jona Hopkinse a Paula Kalkbrennera, obstarala i Lenny, která po čtyřech letech vystoupila znovu na Colours. Za tu dobu posbírala řadu ocenění včetně Zpěvačky roku 2016 v hudebních cenách Anděl. Tentokrát přijela více ostřílená, sebevědomější, ale přesto s pokorou sobě vlastní, s hlasem řezavým jak pila od Pána Boha a se show, za kterou by se nemusela stydět na daleko větší stage, než která byla na Kofole. Pódium pro ni i prostor pod ním pro několikatisicíhlavé publikum zkrátka byla příliš malé. A byla jedna z mála, která s sebou přivezla show plnou konfet.

Než odbijí hodiny poslední minuty sedmnáctého ročníku, v poslední festivalový den se můžeme těšit na Grace Jones, GusGus či Ziggyho Marleyho.