Nelitujete, že se jmenujete Skywalker? Název je super, ale špatně se vás dohledává na netu.

Tomáš: Zpětně to asi není nejchytřejší název.

Honza: Původní nápad Anakin byl asi horší. Tomáš ho nakonec použil jako název svého projektu (booking, merch).

Tomáš: Byl by to dobrý název, kdyby neexistovaly "Star Wars", haha.

Je něco, čeho litujete?

Honza: Že jsme se nenarodili a nezačali tvořit hudbu na Západě. Ať si říká kdo chce co chce, Česká republika je stále jedna z nejtěžších koulí na noze. A pokud chceš dělat alternativní hudbu a tvoje zaměření není typu jsme tvrdá kapela a máme z toho prdel, ale jsme tvrdá kapela a chceme to dělat dobře, je to často fakt těžký. Občas je to strašně ubíjející, zároveň tě to nutí strašně moc makat. Aniž bych chtěl bejt ukňouranec, popravdě mi občas tato myšlenka vypluje: proč jsem se musel narodit v této zemi, když je to vlastně tak těžký?

V čem je to tak těžký?

Honza: Důvodů je kopec. Češi se dlouhodobě nejeví jako kulturní národ, mamutí čest výjimkám. Stát vlastně kulturu dlouhodobě nepodporuje, a když, je úplně mimo. Underground žije úplně jinde. Ale prostě to, co vidíš v Německu s jugendzentry nebo v Británii s funkčním kulturním zázemím, kdy se mladej člověk jako my vlastně probije v muzice jako takový, je u nás takřka nevídaný. Taky proto, že každá věc s přidanou hodnotou se stává reklamním artiklem nějakýho nesmyslu. Ve výsledku jde asi hlavně o to, že je v týhle zemi prostě málo lidí. Malý číslo plodí malý číslo. Kultura neexpanduje. A když ano, Česká republika na tom nemá žádnej podíl. Obří respekt těm, kdo to překonávají.

Jak vnímáte českou hardcore scénu ve srovnání se zahraničím?

Tomáš: V Česku je hodně vidláckejch hardcore kapel. Zároveň si myslím, že tu je dost dobrých hardcore kapel, které ale nemají vizi na sobě makat víc a někam to dotáhnout.

Letos došlo v hudebních cenách Anděl ke zkrouhnutí alternativních cen. Mrzí vás, že tam tvrdší hudba nemá zastoupení?

Tomáš: Pořadatelka Lucka Hájková mi říkala, že je to vše v alternativě. Takže nás úplně nevyškrtli. (úsměv).

Jsou pro vaši scénu ceny důležité?

Tomáš: Ani ne. Ale je dobrý, že tahle věc existuje. Jak to vloni bylo spíchnutý narychlo, vypadalo to spíš jako "AZ Kvíz" z devadesátýho třetího. (smích) Ale věřím, že Lucka má potenciál zvednout těmto cenám prestiž. Pro nás bude určitě důležitější příští rok, kdy se, doufejme, zúčastníme s novým albem.

Někde jsem se dočetla, že váš zvuk přesahuje rozměry Česka. Souhlasíte s tímto tvrzením?

Honza: Jsme kapela, která by se těžko definovala jako česká. Česká republika nemá pro nás ani kladný ani záporný význam. Stejně se obklopujeme lidmi, s kterými chceme dělat, a to, odkud jsou, nám je jedno. Písničky nám produkuje bubeník Damián, který patří ke špičkovým producentům na tuzemské alternativní scéně. Z půlky nahráváme u něj a z půlky ve Walesu. Já nevím, co je český zvuk, zda jej mám chápat jako blbý zvuk. Jestli ano, tak to snad nemáme nic společnýho. Pokud znamená něco jiného, nedokážu to definovat. Takže jsem rád, když si posluchači a posluchačky všimnou, že to není hudba nutně vázaná na nějaké místo.

Kdo je pro vás vzor inspirace?

Honza: Neustále se to rozšiřuje. Když nám bylo třináct, začali jsme na punkrocku, ale dnes nám v dodávce běžně hraje death metal a o pět minut pozdějc The 1975, pak punk, metal… Hudba a život je inspirace. Samozřejmě jsou pak různý přístupy ke zvuku a ke psaní. Mně naposled rozsekalo, když jsem viděl Mikea Shinodu z Linkin Park a jeho krátké vystoupení o umění psaní songů, kde například zmiňoval, že je dobré začínat s basovou linkou bez kytarových riffů.

Zkraje roku jste absolvovali turné po Anglii. Jak bylo?

Honza: Bylo fajn, jen jsme měli zásek, když jeden z headlinerů musel tour odříct z rodinných důvodů. Dozvěděli jsme se to až na místě a museli jsme z tohoto důvodu výlet krátit. Nicméně shows, který jsme hráli, jsme si užili. Je znát pokrok, který jsme za ty roky ušli. Je to dřina, ale baví nás to. Navíc jsem si přivezl pěkný tričko The Smiths.

Všimla jsem si, že hrajete vlastně víc v zahraničí než doma.

Tomáš: O dost, vloni jsme jeli pár fesťáků v Česku. Když naproti tomu vyjedeme na tour o třinácti zastávkách, nasčítá se to.

Rádi se vracíte do Německa. Proč?

Tomáš: Německo je super. Lidi tam jdou opravdu za muzikou, koupí si merch, znají to, zajímá je to, a tím strašně podporují scénu.

Hráli jste i v Japonsku a v Číně. Byly tyto země pro vás ta nejexotičtější místa, kde jste hráli?

Tomáš: Asi jo.

Honza: Kolikrát jsou daleko exotičtější lokální festivaly v ČR, tam poznáš takové exoty...

Tomáš: ... že Asie je oproti tomu nic. (smích)

Honza: Na posledním koncertě v Tokiu, kde jsme hráli v pátém patře mrakodrapu, to bylo rozjetý, až lidi lezli po stěnách klubu. Bylo vidět, že si užívají koncert, znají tvé písničky, prodáš kupu merche. A pak je úplnej opak, kdy přiletíš domů, hraješ na festivalu 50 km od svého rodiště, kde na tebe řvou opilci. Ale ne všechna místa jsou stejná, ale standard je někde jinde oproti Asii, Německu či Británii.

Kde byste si rádi zahráli?

Honza: Samozřejmě v USA.

Tomáš: Ale dostat se tam je daleko těžší než v UK, protože je tam hudby daleko víc a je těžký tam zaujmout. Ale bral bych, kdybychom jeli jako support.

Určitě máte hodně zajímavých historek z cest…

Honza: Když jsme hráli v Číně, naběhli k nám do hotelového pokoje policajti a fotili si nás na mobil, sbírali pasy…

Tomáš: Bylo to kvůli tomu, že nám kvůli tajfunu přeložili let, a tak jsme tři dny spali na letišti a pak jsme šli do hotelu. Mezitím nám vypršela víza, tak si nás projeli a začali na nás nabíhat.

Honza: Nebyli na nás zlí, ale ten pocit byl fakt divnej. Anebo je dobrý, co se děje po cestách v dodávce, ale to bych radši nepublikoval. (smích)

Nějakej bizar, co se vám stal na koncertě?

Honza: Párkrát mně kluci rozsekali obličej kytarama.

Tomáš: Jednou se mi stalo, že jsem si sám rozsekal o basový kolík obočí, když jsme hráli na benefici pro ohrožená zvířata.

Na jakém nejneobvyklejším místě jste hráli?

Tomáš: V říjnu jsme hráli v pařížském Lyonu přímo na lodi na řece.

Honza: Jo, to bylo fajn, pamatuju si, že jsme tam snědli nějaké přiotrávené jídlo a rovnou jsme se tam poblili. Bylo mně tak zle, že jsem se nemohl hejbat, zároveň to bylo komický, protože jsem nevěděl, co bude. Ale bylo tam super, miluju Francii a jedno otrávení mi ten pocit nezkazí.

S jídlem souvisí i další otázka. Jste vegani. Nemáte problém se domluvit s pořadateli a občerstvit se v backstagei?

Tomáš: V každé zemi k tomu cateringu přistupují jinak. V Německu si nepamatuji, že bychom měli problém s veganským jídlem. Bývá tam toho tolik, že to nestíháme jíst. V Anglii to není úplně obvyklý, ale už se tam zlepšují. Ale jsou země jako například Polsko či Česko, kde na to nejsou často připraveni. V Polsku například došlo k několika otravám. A co se týče Česka, tak Češi nečtou ani rider, nezajímá je to a celkově je v tomto směru Česko pozadu. Vadí mně laxnost těchto pořadatelů.

Honza: Na jednu stranu člověk musí být skromnej, je to naše preference. Nezblázním se z toho, že to toho člověka nezajímá. Kvůli tomu, že nebudu jeden večer jíst, neumřu. Ale jde o princip nezájmu.

Poslední dobou mám pocit, že vegetariánů nebo veganů je čím dál víc i mezi umělci. Jak dlouho nejíte maso?

Honza: Jsem za to rád a v dnešní době mi možná spíš přijde divný, že někdo není ještě aspoň vegetarián. Asi 8 let nejíme maso, postupně jsme přešli k veganství.

Tomáš: Nejdřív jsem byl veganem, pak jsem spadl na vegetariánství, z toho jsem pak přešel opět na veganství.

Vloni jste řešili vtip, kdy někdo vytvořil na sociální síti akci, na níž jste měli hrát s Ortelem. Tehdy se zvedla velká vlna nevole. Kdo si z vás vystřelil a proč? A o co v tom šlo?

Tomáš: Objevilo se to v době, kdy jsme byli na turné v UK, a museli jsme tuto aféru řešit na dálku. Byl to týpek, co dělá jeden server, který píše vtipnou formou o novinkách. Dělají promo, ale víceméně škoděj kapelám. Moc tomu nerozumím. Ale kluk si to obhájil a vypadalo to, že ví, co dělá. Neberu mu to, ale je to český styl: když je něco blbý, zhejtuju to, a když je něco dobrý, tak si z toho aspoň udělám prdel, rozhodně nenapíšu, že se to povedlo.

Kvůli tomu jsem psal delší status na sociálních sítích. Šlo o to, že v tom byl černý humor ve stylu "South Parku, který jinak miluju, ale musí být v něm určité meze. Nad tím se pobavili lidi, co nás znaj', ale většina si to vzala jinak. Ten týpek si tím dělal srandu i z Roberta Vlčka, předního promotéra hardcorových akcí, kterému založil fejkový profil a z tohoto profilu vytvořil tu událost. Na to konto mu psali cizí lidi, co to je za člověka, že může dělat s námi, s nácky, že spálí naše trika a ještě horší věci.

Honza: Spousta lidí si to nespojí dohromady, že to je lež. Lidi nás neznají, tak věří, co jim kdo naservíruje. Jednalo se o primitivní útok. Hodně lidí se tomu zasměje, že je to pí*ovina. Mně osobně na tom mrzí, kolik lidí může dostat mylný informace o tom, co se tu děje. Z kapel, které se snažej někam dostat, udělaj idioty. Ty chceš dělat kvalitní věci. A tamten hater ti podkopává tu pozitivní zprávu, kterou ve svý hudbě neseš. Lidi ti kolikrát nadávaj' za to, že moc kecáš na pódiu. Ale nechtěli jsme, aby lidi, kteří nemají takový přístup k informacím, dostávali takovou pí*ovinu pod nos. Někdo to pobral tak, že jsme úzkoprsí, což bych chápal do té doby, kdyby nám sám Robert nevolal se slovy: "Hele, kluci, něco s tím musíme udělat. Volaj' mi lidi, že jsme je tím nasrali."

Dá se s tím nějak bojovat?

Tomáš: Moc ne. Příkladem může být i antikampaň na účet prezidentského kandidáta Drahoše od Miloše Zemana. Těžko bojovat proti tomu, že si z toho někdo dělá srandu na internetu. Spíš mě štve, že lidi nesdílej' něco smysluplného, ale vlastně jen blbosti.

Máte potřebu se veřejně vyjadřovat k věcem, které hýbou společností?

Honza: Já jo a mám v plánu to dělat mnohem víc. Můj Facebook je jen slabej odvar mého twitterového účtu, kde mám přednostně na mušce náboženství, to je posledních pět let můj sparing partner. Nechci útočit na lidi, ale snažím se reagovat na jejich ideje, který jsou jedovatý. Jak paradoxně píše sv. Pavel: "Musíš nenávidět hřích, ne hříšníka." Náboženství systematicky likviduje společnost příšerným způsobem. Snažím se lidem předat svou ideu, aniž bych někoho chtěl osobně urážet. Například neberu drogy, ale kvůli drogám neodsoudím kamaráda, který je bere. Stejně tak tomu je i s náboženstvím. Vidím to jako svinstvo, které by mělo zmizet, aby se zachránila společnost.

Nedávno jsem se nejspíš naposled viděl v UK s kamarádkou ze Saúdské Arábie, kterou jsem poznal na studiích. Strašně milá holka, která si našla kluka a žila normálním studentským životem. Ale musí se vrátit domů a poslouchat řád náboženství jenom kvůli tomu, že to kdysi nějakej týpek v poušti vymyslel. Kvůli takovýmu nesmyslu se zničilo tolik životů. Kdyby se nevrátila domů, tak by zlikvidovali její rodinu. Není to jen soubor domněnek, ale konkrétních lidských osudů, které jsou likvidovány, a je to hrůza.

Zpátky k hudbě. Damiánovi nevadí, že jezdíte natáčet do anglického studia?

Honza: Vůbec ne, brácha je hodně tvůrčí v naší kapele a naopak je rád, že mu k tomu někdo něco řekne.

Jak jste se dostali k anglickým producentům?

Honza: Přes našeho manažera, který je taky Brit a je dlouhodobě zajetý na této scéně. Podílel se na shánění lidských zdrojů, které můžou obohatit naši práci.

Poslední váš počin je EP "Sugar House". Proč ne celá deska?

Tomáš: Hodně jsme hráli a pracovali, tak proto EP, ale tento rok to chceme napravit a vydat regulérní desku, EP byla teď dvě za sebou. Je v plánu soustředění, omezíme trochu koncerty, abychom se mohli věnovat tvorbě, a každej se pokusíme na soustředění něco přinést.

Jak se podílíte na písních?

Honza: Z velké části se na hudbě podílel Damián a já píšu texty. Damián má svoje hudební záchvaty, kdy se dlouho nic neděje, pak přijedeme na zkoušku a pustí nám tři kompletně udělaný věci. Shodli jsme se, že bychom měli do budoucna ještě více přitvrdit. Poslední dobou zjišťuju, že mě baví hrát tvrdě, čím tvrdší, tím lepší. Myslím si, že nás hodně inspirovali svým posledním koncertem Architects, špičky našeho světového žánru.

Honzo, co děláš, abys během koncertu nepřišel o hlas?

Honza: Krom svého normálního jobu se živím učením tvrdého zpěvu. Třeba čtyřikrát do týdne se věnuji hlasovému cvičení, což je asi málo. Snažím se hlasem zabývat a uvědomit si, že to je sval, se kterým musím systematicky pracovat. Málokdy se mi stane, že by mi chtěl hlas během koncertu odejít. Zároveň se snažím pracovat i s tím, když hlas zlobí, jak ho ošetřit, kam ten zpěv a řev posunout. Mám kolem sebe partu, se kterou na tom makáme. Pak to dopadá tak, že stojíme v obýváku a řveme na sebe, venku běhají děti a párkrát na nás někdo hulákal, co tam děláme.

Co nový merch, chystáte něco?

Tomáš: Chystáme. Máme nový grafiky, řešíme nové designy. Máme v plánu vyšívané věci.

Poslední váš klip je "Sugar". Jak vás ten vizuál napadl?

Tomáš: Vyrostli jsme v letech, kdy byli na vrcholu P.O.D., Linkin Park a podobně. A to oblečení, co mám na sobě v klipu, jsem nosil normálně na střední a u toho jsem jezdil na skejtu. Vyrostli jsme na nu-metalu. Můj nápad byl, že to uděláme jenom z prostřihů, ale Radim Věžník to posunul o level vejš tím, že tomu dal příběh a pohled třetích očí - kameramana, vydavatele a investora.

Kde se vidíte za pět let?

Honza: V dodávce nebo na pódiu.