Jak slyšely Deep Purple v Praze mladé uši

23.05.2017 10:29 - Jan Trávníček | foto: Tomáš Rozkovec @ musicserver.cz

Kariéra rockových legend Deep Purple už trvá takřka padesát let. A i když jim v O2 areně sekundovali Monster Truck, kteří se do ní vrátili od supportování při posledním turné Nickelback, vzpomínat na ně bude po včerejšku málokdo. Letitá mašina je totiž zcela převálcovala.

Live: Deep Purple

místo: O2 arena, Praha
datum: 23. května 2017
setlist: Time For Bedlam, Fireball, Bloodsucker, Strange Kind Of Woman, Johnny's Band, Uncommon Man, The Surprising, Lazy, Birds Of Prey, Hell To Pay, Perfect Strangers, Space Truckin', Smoke On The Water, Hush (Joe South cover), Black Night
Fotogalerie

Toto bude jiný report z koncertu Deep Purple, než na jaké jste zvyklí. Tentokrát se nebudeme zasvěceně bavit o tom, jestli byl lepší včerejší koncert nebo ten před čtyřmi lety ve Slavkově u Brna či nějaký úplně jiný. Stranou dáme také debaty o tom, které album je nejpovedenější nebo jak moc skupině schází klávesista Jon Lord. Takových už jste určitě četli spousty. Zajímá nás totiž, jak může hudba Deep Purple působit v roce 2017 nikoliv na letitého fanouška, který se svou oblíbenou kapelou prošel všemi vzestupy a pády, nýbrž na jejich hudbou téměř nepolíbeného jedince.

Deep Purple, O2 arena, Praha, 23.května.2017
© Tomáš Rozkovec @ musicserver.cz
Je fér přiznat, že vzhledem k roku narození s číslovkou 1989 pisatel logicky nemůže znát všechny historické souvislosti a dosavadní tvorbu tak jako drtivá většina těch, kteří na koncert dorazili. Tedy převážně rockoví fanoušci pokročilého, mnohdy už téměř důchodového věku, kteří v džínové bundě přišli zavzpomínat na "staré dobré časy, kdy ještě kapely hrály, jak mají". Mladé uši a oči už jsou ale dnes zvyklé na jiné standardy a bylo zajímavé sledovat experiment a vnímat, co dnes ještě funguje a co už moc ne. Hlavní otázka tedy zněla: "Mají dnes Deep Purple šanci oslovit i ty, kteří by mohli být jejich vnuci?"

Odpověď je ano i ne. Bavíme-li se čistě o show a pozlátku jako takovém, odpověď je jednoznačně záporná. Jednoduché pódium s fialovým kobercem, velkou projekční plochou a dvěma bočními obrazovkami sloužilo zejména k přenášení záběrů na kapelu. A když už došlo k nějakým doplňujícím obrazům, většinou jste se z nich cítili spíše nesví. Jako třeba hned v úvodu, kdy jej zdobil pohled na ledovou kru, v níž byli po vzoru Mount Rushmore samožersky vytesány obličeje hlavních protagonistů. Mno. Jak moc je pro vás tento faktor zásadní, už si srovnejte se svým vkusem a s tím, do jaké míry je pro vás tato informace při výběru koncertu rozhodující.

Skutečnou show ale předváděli samotní muzikanti, jejichž dovednosti často překračovaly možnosti lidského chápání. Proti tomu nelze cokoliv namítat. Muzika Deep Purple je však už dnes pro mladou generaci hůře stravitelná, kombinace prog rocku s hard rockem sedmdesátých let a občasnými jazzovými prvky je zejména díky hammondovým varhanům zvukově už poněkud archaičtější a nepomáhají tomu ani na dnešní dobu už přehnaně dlouhá sóla. Hudba to je i dnes docela rázná a má břink, není ale zrovna skočná, vyhráli tak tentokrát ti, kteří u ní mohli sedět. A nejste-li vyloženě skalní, mohly vám některé propletené kombinace hammondek a kytarových sól připadat až útrpné. Právě to jsou ale na druhou stranu všechno důvody, proč na ně fanoušci celá ta léta chodí.

Deep Purple, O2 arena, Praha, 23.května.2017
© Tomáš Rozkovec @ musicserver.cz
A máme-li být spravedliví, tu a tam nastaly momenty, které i párplovským začátečníkům prostě musely připadat fascinující. Když si Steve Morse v úvodu skladby "Uncommon Man" na krku kytary vystřídal hned několik způsobů hry, nebo když klávesista Don Airey přešel od zvuku varhan přes sci-fi výlety až ke klasické vážné hudbě, bylo to bezesporu nejgeniálnější klávesové vystoupení, jaké měl pisatel dosud možnost zažít. Na to byl i Elton John se svou nedávnou pražskou exhibicí krátký. Mistr, který měl během svých osmašedesáti let možnost hrát s Jethro Tull, Rainbow, Thin Lizzy , Stevem Vaiem či muzikálovou superstar Andrew Lloyd Weberem, je zkrátka virtuos, jakých mnoho není, a právě jeho číslo bylo tím vůbec nejsilnějším pozitivním zážitkem celého večera.

Aktuální turné se jmenuje "The Long Goodbye" a váže se k vydání nového alba "inFinite". Z něj formace vedená Ianem Gillanem zahrála úvodní "Time For Bedlam", "The Surprising" a "Birds Of Prey". A ve všech těchto skladbách dřívější člen superskupiny Who Cares, kde působil s Tonym Iommim z Black Sabbath, kteří jsou na tom naživo dost podobně, poměrně zklamal. Z velmi dobře viditelného taháku si totiž nejen při těchto písních texty prachobyčejně četl. A nebylo to tak, že by tam jen občas nakoukl. Vždy si přečetl téměř každý řádek textů, čímž potvrdil, že nové písně absolutně nemá zažité, což sice můžeme svádět na věk, na druhou stranu by ale přece jen měla fungovat jakási autocenzura. A jestliže jedu turné k nové desce a vím, že se po mně chce už jenom zpěv, protože nějaké tanečky okolo už nejsou na pořadu dne, přijde mi logické, že bych pro to měl udělat alespoň tolik, že se ty texty naučím.

Deep Purple, O2 arena, Praha, 23.května.2017
© Tomáš Rozkovec @ musicserver.cz
Fanoušci to sice budou bagatelizovat, alespoň nějakou úroveň kvality bychom ale měli po svých hrdinech chtít. Je proto škoda, že i přes stále solidní pěvecké výkony a očividně stále silný elán pro koncerty se Ian Gillan už zařadil do skupiny s Lemmym Kilmisterem z Mötorhead a Ozzym Osbournem z Black Sabbath, kteří při svých posledních evropských turné už také podávali diskutabilní výkony. Zatímco třeba jiné legendy, jako jsou třeba takoví Iron Maiden, AC/DC s Axlem Rosem nebo Paul Simon, hráli naprosto bez potíží.

Poslední drobná výtka míří k publiku. Že bylo celé dvě hodiny takřka strnulé, se vzhledem k jeho složení a charakteru vystoupení ještě dalo docela pochopit. Při očekávání hudební katarze v podobě megahitu "Smoke On The Water" by ale člověk čekal okamžitý obrat. Jenže co se nestalo. Namísto očekávané exploze fanoušků v jásot a sborový řev, kterým by se mohli projevit jako ti praví rockoví příznivci, jich místo toho velká část jen vytáhla z kapsy mobily, aby si tak unikátní moment natočila. Něco takového čekáte na koncertě Justina Biebera, který na pár akordů vytáhne španělku, ale ne při největším hitu jedné z nejdůležitějších kapel rockové historie. Toto opravdu zabolelo.

Deep Purple, O2 arena, Praha, 23.května.2017
© Tomáš Rozkovec @ musicserver.cz
Přesto by byla škoda, kdybyste na základě těch několika bodů vnímali, že se koncert nevydařil. Naopak. Drtivá většina obecenstva, která věděla, co čekat, musela odcházet spokojená. Jen náš malý experiment dopadl poněkud jinak, než jsme si mysleli. Byl to zajímavý zážitek, který zejména díky sólovým hrám jednotlivých sidemanů ukázal, v čem tkví síla Deep Purple, a pomohl pochopit, proč jsou z nich dnes takové legendy. Ukázat jejich umění dnešním populárním pop-rockovým spolkům, řada z nich by se hanbou propadla. To je bez diskuze. Tvrdit však, že po jednom koncertě budeme nyní poslouchat celou diskografii s nábožnou úctou, by také nebylo fér. Na to už ta muzika přece jen zní až moc archaicky a je si v zásadě hodně podobná. A chceme-li se držet toho, že budeme fér, nebudeme to před čtenáři skrývat.

Pokud se Deep Purple do České republiky ještě vrátí, lze je ale i tak přes to všechno mladším lidem stále doporučit. Možná z nich coby jejich (pra)rodiče neuděláte přímo skalní fanoušky, minimálně jim ale rozšíříte obzory a ukážete, jak poctivě může hudba také znít. A i to je výhra.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY