Mark Owen vydal doposud tři alba, a to ve dvou vlnách. Necelý rok po rozpadu Take That přišel se sólovým debutem "Green Man", což byla taková všehochuť, ale pak se na dlouhých sedm let odmlčel. Druhou vlnu odstartoval v roce 2003 nahrávkou "In Your Own Time", na kterou o necelé dva roky později navázal počinem "How To Mighty Fall". Obě desky byly velmi povedené, měly řadu originálních hudebních nápadů i výborné písničky, ovšem Markovi se je nepodařilo prodat. Pak už přišel reunion jeho domovské skupiny a s ním i úspěchy, vrcholící návratem Robbieho Williamse, následným albem "Progress" a hlavně famózním turné, jehož vizuální podoba se zařadila mezi ty nejlepší show v historii populární hudby. Po jeho skončení si dala pětice opět na nějaký čas oddech a zároveň čas na sólové projekty. Robbie Williams má za sebou hned dva, Gary Barlow už svou novinku také vydal a mezi ně se opět vklínil i Mark, který před časem představil "The Art Of Doing Nothing".

Toho, kdo slyšel předchozí dvě desky a těšil se na jejich pokračování, musel Mark Owen tentokrát zklamat. Místo aby se vratil ke kytarovému popu, zcela přirozeně navázal na "Progress". Jeho deset písniček je tak plných elektroniky, synth popu, beatů a efektů. Na druhou stranu, ono zklamání nemůže trvat příliš dlouho. I když totiž nejste fanoušky elektronické hudby, postupně se vám celá nahrávka nemilosrdně zaryje pod kůži. Stačí jediné - vytrvat o chvíli déle.

Mark Owen má totiž naprosto triviální recept - onu elektronickou stavbu postavil na výborných melodiích, v nichž je zcela jasně cítit jeho rukopis. Ty jsou tak jediným výrazným pojítkem s předchozími dvěma alby a zároveň jistým odlišením od již zmiňovaného "Progress". Vlastně ještě jedno zůstalo - Mark má stále spoustu nápadů a nebojí se je použít.

Celá deska začíná velmi poklidně, první "Giveaway" se rozjíždí takřka na volnoběh a graduje ve velmi příjemných otáčkách. O ty vysoké se naopak stará rytmická "The One", v níž dřímají i taneční prvky, přičemž dunivé beaty jí přidávají na mohutnosti. "Carnival" proti ní naopak působí jakoby sofistikovaně. Ve spolupráci s producenty Charliem Russellem a Bradley Spencem si v ní pohrává s rytmikou odrbanou téměř na kost. Pak už přichází první vrchol - "Animals". Tahle písnička začíná vlastně dost nenápadně, ale její refrén je přesně tím, který vám bude v hlavě rezonovat ještě dlouho, stejně jako neskutečně silná i chytlavá melodie a fragmenty textu jako:

Shout it out, Shout it out,
We could be the animals,
We could be the monsters now...Now,
And nobody's gonna take us out

V podobném duchu pokračuje i následující "Us & Ours", která je ovšem výrazná hned od počátku a svými překvapivými přechody nechává vzpomenout na předchozí alba. "Heaven's Falling" vám díky temnému rapu Jakea Emlynje nemusí zcela sednout, ale je to patrně nejdramatičtější song, který nejen na této desce najdete. Umí být vskutku depresivní. Ostře tím kontrastuje s následující "Raven", která je naopak plná pozitivní energie a její hymnický refrén založený na piánu a sílících sborech připomíná Coldplay. To mimochodem vůbec není na škodu, protože je to jednoznačně nejlepší a zároveň nejhitovější písnička na desce.

Na předposlední "S.A.D." se Owen společně s mladou britskou zpěvačkou Ren Harvieu mírně odklání od elektroniky. V jejím hudebním podkladu založeném na harfě a klavíru se otiskuje inspirace vážnou hudbou, což je navíc umocněno nástupem orchestru. Spojení obou hlasů zde funguje dokonale a obzvláště pak způsob, jakým se navzájem prolínají v intenzitách. "End Of Everything" je tím pravým vyvrcholením. Jakoby se tu všechno předchozí spojilo, včetně několika inspirací - od jeho vlastních alb, přes nahrávky Take That, již zmiňované Coldplay až někam ke Keane.

Možná vám přijde tento výčet poněkud zdlouhavý, ale u Marka Owena zkrátka nejde jednoduše generalizovat, koneckonců stejně jako u předchozích dvou desek. Každá z písniček je jiná a má něco svého, kvůli které se vyplatí o ní ztratit pár slov. Výsledkem je pak výborné album, které má snad jediný malý kaz na kráse, a to zvuk. Ten je místy trošku plochý a chybí mu výraznější nástrojová dynamika či spíše kontrast. To ale nic nemění na faktu, že Mark Owen opět po letech dokázal, že i jako sólista má stále co nabídnout i bez Garyho, Robbieho a dalších. Jestli to ale povede k výraznějšímu úspěchu na hudební scéně, si po předchozích zkušenostech nedovolím předpovídat.