Bezmála čtyřhodinová hudební seance pod otevřeným nebem začala v Synot Tip aréně už v 18 hodin. A zatímco ve Stuttgartu hlavním hvězdám předskakovali Guano Apes, v Praze tehdy ještě poloprázdné ochozy uvítaly domácí Support Lesbiens. Husákovým dětem, jež tvořily majoritu publika, ale nejspíš ani nevadilo, že před nimi stojí jen torzo kdysi dávno kvalitní kapely, a prozpěvovali si známé popěvky "In Da Yard", "Sweet Little Something" nebo "Twice Shy" jako by nic. Ačkoliv to sympatickému Czendovi Urbánkovi (Post-It) zpívalo překvapivě dobře a Radek Tomášek (Clou) se za bicími pořádně zapotil, jen stěží lze uvěřit tomu, že by nové složení vydrželo déle, než si promotéři domácích klubů uvědomí, že "skuteční Supporti" se dnes jmenují Portless a začnou zvát právě je. V opačném případě je totiž čekají rozezlené reakce platících návštěvníků, kteří se, neinformovaní nedávnými personálními peripetiemi, budou dožadovat vrácení vstupného. Tím spíš, pokud se budou dnešní Support Lesbiens kromě podivného revivalového pojetí prezentovat tak mizerným a bezpohlavním materiálem, jakým je novinka "Changes".

Jaká ironie, že ani Bon Jovi nenastoupili kompletní. Kytarista a druhý nejdůležitější muž čtveřice z New Jersey, Richie Sambora, se z blíže nespecifikovaných osobních důvodů (pravděpodobně alkohol) odmítl turné zúčastnit, a tak do koncertní sestavy čítající jména Jon Bon Jovi, David Bryan, Tico Torres, Hugh McDonald a Bobby Bandiera přibyl náhradník a dříve doprovodný kytarista Phil X. Samborovi věrní fanoušci sice skřípali zuby, nicméně relativní nováček si vedl překvapivě slušně.

Bon Jovi propagující průměrnou březnovou nahrávku "What About Now" na vydatně smáčené pódium ve tvaru mohutné přední masky starého amerického automobilu nastoupili v 19 hodin a svůj set odehráli téměř celý za světla. Hustý déšť v průběhu večera neustoupil ani o píď, proto mnozí namísto radostného juchání spíše hledali způsob, jak se co nejlépe zahřát. Kapela jim v tom bohužel moc nepomohla. Za slibný začátek, lemovaný hity "You Give Love A Bad Name" nebo "Lost Higway" ze stejnojmenné country inspirované desky, by pánové mohli být pochváleni, jenže ačkoliv se John Francis Bongiovi Jr. nepřestával usmívat, kroutit boky a vyvracet zvěsti o svém slábnoucím hlasu, emoce se na publikum nepřenášely.

Naplno se tak ukázalo hned několik neduhů, na které hudební fanoušci i publicisté poukazovali už v minulosti. Předně je to jejich značně vyčpělá tvorba. Skládat písně podle třicet let neměnného radio-friendly mustru se u dvouapůlhodinového koncertu logicky musí projevit. I dlouholetí, střízlivě uvažující příznivci tak museli uznat, že poslouchat živě v kuse stále to stejné je po několika písních prostě a jednoduše nuda, o to víc, když chybí celá řada hitů - "Always" a "Bed Of Roses" počínaje a "Have A Nice Day" konče. Nakonec ale bylo vlastně úplně jedno, která píseň právě hraje. Pokud to nebyla jedna z živější svaté pětice ("It's My Life", "Living On A Prayer", "You Give Love A Bad Name", "Bad Medicine" nebo motorkářská hymna "Wanted Dead Or Alive"), během které se publikum probralo z otupující letargie, můžeme v klidu prohlásit, že jak koncert začal, tak také skončil.

S tím se pojí další výtka. Pokud jste kapelou, jejíž diskografie je takříkajíc "na jedno brdo", měli byste svým fanouškům připravit něco navíc, co by jim stereotypní poslech zpříjemnilo a vaši show vygradovalo. Navzdory obrovskému pódiu a možnostem, které z velikosti stadionu plynou (vzpomeňme třeba na do detailu vypiplaný koncert Coldplay), však tento potenciál zůstal trestuhodně nevyužit. Početná řada světel, několik vyhověním přáním fanoušků, co se setlistu týče, a jen jedna (!) procházka po půlkruhové rampě, jež oddělovala diamond a golden circle, finální resumé nezvrátí.

Bon Jovi jako kdyby si nevšimli, že se svět kolem nich od přelomu osmdesátých a devadesátých let změnil. Jejich cílení na nostalgii starších a, nebojme se říct, i méně náročných posluchačů sice u své cílové skupiny stále funguje, jenže ve srovnání s dnešní stadiónovou konkurencí, která se v potu a krvi pere o peníze a přízeň fanoušků stále lepšími a profesionálnějšími koncerty, se z ní stává parodie na sebe sama. Kapela se sice v Praze nedopustila žádného výraznějšího kiksu, jenže také svým plytkým standardem nepředala nic, co byste si pamatovali déle než týden po koncertě. Zařadila se tak po bok narůstající řady dinosaurů, která vyvolává duchy let dávno minulých, ale dravé konkurenci už nestačí. Jejich obyčejné a oproti jiným městům o půl hodiny zkrácené vystoupení bez šťávy tak navzdory několika příjemným momentům nelze hodnotit jinak než negativně.