Osobitý americký kytarista Wes Borland je světu známý především jako krotitel šesti strun v nu-metalové legendě Limp Bizkit. Svou nevyčerpatelnou energii věnuje ale už od počátku své hudební kariéry do celé řady dalších hudebních projektů a hostování, přičemž právě formace Black Light Burns udržela časem prověřenou konzistenci, a lze ji tak považovat za kytaristův druhý hudební domov.

Právě s touto kapelou se ve čtvrtek večer Borland představil vůbec poprvé českému publiku na propagačně poměrně skromné klubové akci v pražském Futuru. Upřímně, čekal jsem návštěvnostní fiasko, neboť sice hodně lidí zná Wesovo jméno právě ve spojení s Durstovci, ale o jeho dalších hudebních aktivitách už tolik informovaní nejsou.

Nakonec se však Futurum velmi slušně zaplnilo a tato návštěva zažila skvělý večer plný ryzí energie, skvělých písniček a v neposlední řadě také nadsázky a humoru. Program nabízel pouze dva chody, oba se však ve výsledku ukázaly jako extrémně výživné. O předkapele Jayce Lewis jsem nikdy předtím neslyšel a dost možná jsem čekal i nějaký indie rock. Naštěstí však měli Borlandovci při výběru svého tour supportu vkus a výsledné představení většinu uvědomělého publika v sále velmi příjemně překvapilo.

Kapela totiž předvedla velmi nátlakový industrial rock mixnutý nu-metalem, který kromě samotných hlavních hvězd večera čerpal z klasik žánru jako Nine Inch Nails, Rammstein nebo kultovních Orgy, které připomínala hlavně image hlavního zpěváka. Ten se krom mikrofonu v několika skladbách chopil i kytary a perkusí. Masivní sound výrazně vytvářel hlavně kytarista se svou djentovou osmistrunkou, která se v daném žánru opravdu jen tak nevidí. Rozhodně tuhle partu, hrající výborný a přitom už pozamenutý styl, stojí za to začít sledovat.

Wes Borland a jeho parta na sebe nechali čekat jen necelých dvacet minut a přesně v devět hodin do nás odpálili svůj stominutový dlouhý a extrémně zábavný set. Samotný kapelník si roli frontmana a intenzivní klubové prostředí užívá očividně ještě víc než mamutí pódia na světových turné s Limp Bizkit a jeho hmatatelné charisma, čiré muzikantství, stejně jako dobrá nálada vytvořily v sále úžasně uvolněnou atmosféru.

Kromě energického přehrání skvěle napsaných písniček bavily i proslovy mezi skladbami, ve kterých hlavnímu vtipálkovi Wesovi vydatně sekundoval baskytarista Dennis Sanders. Nějaký ten joint sice proběhl, přesto nelze říct, že by muzikanti byli nějak extra opilí nebo zfetování. Jsou prostě a jednoduše střelení a jejich vtípky a přirozený komediální talent bavily mezi skladbami celý klub. Ať už šlo o ujetou oslavu na toho dne připadajících Borlandových narozenin přímo na stage nebo neustále vtipkování na adresu levného českého energy drinku Crazy Wolf z backstage, nad kterým se evidentně bavili celý den strávený v Praze.

Hudebně kapela přehrála rovnoměrně podstatné kousky ze všech svých tří desek a dočkali jsme se i výborných coverů "Lucretia My Reflecion" (The Sisters Of Mercy) a "So Alive" (Love And Rockets) z desky předělávek "Cover Your Heart And The Anvil Pants Odyssey". Potěšil i solidní zvuk a především i okamžité věnování se fanouškům hned po doznění posledních tónů koncertu. Tahle parta ohromně potěšila jak předvedeným hudebním výkonem, tak lidským přístupem a svou nakažlivou pubertální bezstarostností a užíváním si okamžiku. Jeden z klubových koncertů roku, byť bohužel zůstal tak trochu v pozadí velkých jmen hudebního nebe.