Lucie Bílá - Ráda převlékám kabáty

03.12.2012 08:00 - Kateřina Hejdová | foto: facebook interpreta

Vydává album "Modi" (název odkazuje na malíře Modiglianiho), zpívá s Arakainem, v Karlíně účinkuje ve Verdiho opeře "Aida". Tři naprosto rozdílné podoby, které k sobě už na první pohled vůbec nepasují. Zpěvačka Lucie Bílá byla vždycky tak trochu holka od rány a v převlékání kabátů se prý vyžívá.
Lucie Bílá
© Supraphon
Na nové desce zpíváte písně od několika autorů. Dokázala byste vybrat tři skladby, jejichž příběh je podle vás nejzajímavější?

Velmi těžko (přemýšlí). Napadají mě některé, ale to by bylo strašně na dlouho, protože bych nerada nějakou svou oblíbenou skladbu vynechala. Doufám, že album je příběh jako celek. Stejně jako koncert, kdy jedna skladba navazuje na druhou a teprve společně tvoří kostru vyprávění.

Tématicky ale vaše nové album pospojované není. Podle jakého klíče jste si skladby vybírala?

Chtěla jsem, aby celá deska navozovala jeden pocit a aby si ho tam posluchači našli. Původně jsme měli písní asi dvacet, ale museli jsme některé vyhodit, protože ke zbytku nepasovaly. Natočili jsme je, ale nezapadaly mezi ostatní. Zvláštní možná je, že první a předposlední písničku na albu psal Gipsy.cz. Málokoho by asi napadlo, že budu někdy zpívat jeho písničky, ale přišel v době, kdy deska byla už téměř hotová. Přinesl dvě věci, z nichž jsem měla pocit, že na ní chyběly. Navíc byly psané rovnou v mojí tónině. Obě sedí na té desce krásně do barvy. Kdybych ale přece jen měla jmenovat jednu skladbu za sebe, pro mě je nejsilnější asi "Tichý pacient".

Lucie Bílá
© Lukáš Fronk
Vidíte, tu bych si i tipla. Text pro vás psal dnes již zesnulý Pavel Vrba.

Na desce je několik jeho básnických textů, díky nimž jsem s ním mohla strávit jeho poslední léto. Poslední písničku "Modi", podle které jsme album pojmenovali, mi přinesl jako báseň s tím, že by se mi třeba někdy mohla hodit. Strašlivě mě mrzí, že nikdy neuslyší, jak nádherná píseň z toho textu vznikla. Protože "Modi" je přesně ta skladba, kterou jsem se vůbec nemusela učit. Slyšela jsem dvakrát demáč a šla ji nazpívat, přitom je v ní úplně všechno. Určitě je to i tím, že hudbu k ní psal Petr Malásek, který mě dobře zná a ví přesně, co ke mně sedí. Tématicky je mi pak hodně blízká i píseň "Co do jména?".

V čem přesně?

Přijde mi krásný to přesvědčení, že nemusíte dávat jméno tomu, čemu věříte. Pro někoho je to Bůh, pro jiného máma, pro dalšího partner nebo přítel. Milovala jsem Pavlovy texty, vzpomenu si vždycky, jak jsem se ho ptala: Pavlíčku, jak jsi mohl něco tak krásnýho stvořit za dva dny? A on odpověděl: Ale já to netextoval dva dny, skládal jsem to celý život. V každém jeho textu cítím, že je z jeho života.

Lucie Bílá
© Supraphon
Jaký pocit má "Modi" tedy navozovat?

To nechám na každém, ať si rozhodne za sebe. Osobně z ní mám pocity jen pozitivní, a to především proto, že na ní není nic umělého. Je tam prostě pravda. Mám svoji vlastní kapelu, s níž jsem album natočila, náš vztah se promítá do naší muziky, je v ní naše vzájemná láska, láska, která vzniká na koncertech mezi námi a publikem, je v ní ale i muzikantská láska, která je pro mě na pódiu strašně důležitá. Nejsem herec, který by něco před lidmi hrál, já všechno opravdu prožívám. Nevím jak a proč, ale musím cítit. A když mám pocit, že se svou hudbou nedýchám, není to ono.

Také jste se znatelně ztišila.

To s tím souvisí, proto je pro mě "Modi" výjimečná deska. Neexhibuji na ní, nic tam vyloženě nevyčnívá a nekřičí, místo hlasivek používám při zpěvu spíš srdce. Přesně to jsem na zpěvu vždycky měla ráda a bavilo mě to. Mívala jsem období, kdy se mi hulákat chtělo, ale teď se mi chce být potichu. Možná tohle je ten pocit, který v sobě deska nese: Klid na sdělení toho, na co právě myslím. Úplně poslední písničkou desky je titulní "Modi", což je zpověď modelky, která žila s Modiglianim, slavným italským malířem. On odešel strašně mladý, spáchal sebevraždu v době, kdy s ním byla v jiném stavu. "Modi" je o jejím i jeho smutku a bolesti, ale já ten text nezpívala jenom o nich, v té skladbě je i moje bolest z toho, že odešel Pavel Vrba.

Lucie Bílá...

Lucie Bílá
...je nejpopulárnější česká zpěvačka. Začínala jako členka skupin Rock-Automat a Arakain, v 80. letech si jí všiml producent Petr Hannig, vymyslel jí pseudonym a napsal písně "Neposlušné tenisky" a "Horší než kluk", které ji proslavily. Za svoji dosavadní sólovou kariéru vydala patnáct řadových desek, ta aktuální se jmenuje "Modi". Vystupovala v řadě úspěšných muzikálů, v současnosti účinkuje v "Aidě" Karlínského divadla. Zahrála si v několika filmech, nazpívala pár filmových melodií (naposledy ke komedii "Líbáš jako ďábel"). Patří mezi přední celebrity, pravidelně okupuje přední místa v žebříčcích popularity napříč celou společností. Jejími výhradními autory byla dlouhá léta manželská dvojice Gábina Osvaldová (texty) a Ondřej Soukup (hudba), před pár lety našla koncertního i hudebního spřízněnce také v klavíristovi a skladateli Petru Maláskovi, který do jejího repertoáru přinesl znatelné zklidnění a mírný odklon od jasně čitelného popu a středního proudu. S ním spolupracovala i na nové desce "Modi", kde kromě doprovodů sehrál i roli hudebního producenta. Autorem většiny textů je Pavel Vrba, který zemřel loni v září. Kromě sólového alba se Lucie Bílá věnovala letos i koncertní šňůře kapely Arakain či přípravě "Aidy". Jako každoročně i letos vydává ke konci roku knihu, "Život je jen náhoda" je fotografickým průvodcem roku jejího života.

Spolupráci s Gábinou Osvaldovou a Ondřejem Soukupem jste uzavřela úplně?

Ne, to určitě ne! Některé vztahy jsou tak neměnné, že je nic nezničí. Ty dva považuju za obrovský přínos v mé kariéře a myslím, že naše dvacetileté manželství se nedá zapomenout. Někdy je ale dobrý odejít pro to, abychom sami sebe nakrmili někde jinde a obohaceni se pak k sobě vrátili, spojili se a nové zkušenosti zúročili společně. Protože my si určitě ještě platní budeme, o tom nepochybuju. Gábinu s Ondrou nehodlám ze svého příbuzenstva nikdy vyškrtnout, na to je mám moc ráda.

Lucie Bílá
© Lukáš Fronk
Věděli, že točíte nové album s Petrem Maláskem?

My se známe tak dobře, že si ani nic nemusíme sdělovat. Oni mají teď svůj svět a já mám taky svůj a navzájem se akceptujeme a fandíme si. Byli se teď podívat i na premiéře "Aidy" v Karlínském divadle. Myslím, že si vážíme toho, že se máme. Pořád je počítám do svého týmu, denně zpívám jejich písničky a pořád se mě na ně někdo ptá (směje se).

Nechybí vám při práci jejich tvůrčí invence?

Někdy, ale myslím, že jsou světy, které spojovat nelze. Petr Malásek, s nímž spolupracuji nyní, je úplně někde jinde. Díky tomu, že jsme spolu strávili spoustu času na pódiu při koncertech, on přesně ví, co v tomhle směru potřebuju a po čem toužím. A to je pro mě důležité. Po loňské vánoční desce, které se na dnešní poměry prodalo slušné množství, jsem neváhala ani na chviličku. Petr byl pro mě jasným producentem pro "Modi" od začátku, chtěla jsem, aby vyznění bylo podobné jako na "Bílých vánocích". Nic z toho ale neznamená, že po Ondrovi s Gábinou někdy zase nezačnu toužit. Obyčejně se v láskách nevracím, ale v muzice je to přece jen trochu jinak (usmívá se).

Lucie Bílá
© Lukáš Fronk
Řeknu vám, co napadlo při poslechu "Modi" mě. Otázka, jestli jste někdy chtěla zmizet pryč ze svého života.

Po pravdě řečeno, to mě nikdy nenapadlo. Možná k tomu dojde v momentě, kdy přestanu být totálně motivovaná pro svou práci, a pak přestanu lézt před lidi a nutit je, aby se na mě koukali. Pokud přestanu mít ten pocit, že musím a potřebuju něco sdělit, pak si možná začnu žít v absolutním klidu, ale na to je, doufám, ještě čas. Mám svoje povolání moc ráda a miluju lidi, což mi nikdy nikdo nevymluví. Nedávno mi jedna hvězdářka zase říkala, že mám velkou nevýhodu - že nevidím v lidech to špatné.

To je nevýhoda?

Z mého úhlu pohledu je to právě dobře, protože kdybych chodila na koncerty zpívat s negativním výrazem a pocitem, asi by to nikoho moc nebavilo. Mám radši v lidech to hezký, to je pravda. Tahle práce se pak dělá sama. Nevýhodné je to v tom směru, že jsem zranitelná, ale já se zase nedám! Nejsem člověk, kterému dáte facku a on vám nastaví druhou tvář, byť se to o mě někdy píše.

Vážně jste nikdy nechtěla utéct do míst, kde vás nikdo nezná?

Neříkám, že se mi v životě všechno povedlo, to určitě ne. Ale člověk se chybami učí, a kdyby vás někdo celý život chválil, tak vás moc daleko asi neposune. Naopak, když párkrát zakopnete a upadnete, příště si dáte pozor, nebo najdete jinou cestu k cíli. Neutíkám, protože jsem přesvědčená, že se ve svém životě nemám za co stydět.

Lucie Bílá - Modi
© Lukáš Fronk
Nejsou momenty, kdy je toho na vás moc? Nová deska, koncerty k výročí Arakainu, muzikál "Aida", vydáváte další knihu, a tak bych mohla ještě pokračovat.

Občas si řeknu, že jsem to už trochu přepískla. Jenže někdy to tak prostě vyjde a nedá se nic dělat. Turné s Arakainem bych si klidně bývala odložila, jenže ono je to letos, těch třicet let výročí. Desku jsem připravovala dva roky a letos jsme dospěli k závěru, že už je na ní všechno, co jsme chtěli. Knížku vydávám pravidelně každý rok, nemohla jsem vynechat.

Na "Modi" jste jemná, až křehká, s Arakainem řádíte a v "Aidě" musíte být korektní. Jak se mezi těmito naprosto rozdílnými polohami přeskakuje?

Skvěle, to je přesně to, co mě tolik baví. Třeba "Aida" je v první půlce taková zdánlivě povrchní, rozchechtaná a plná humoru a druhou půlku pak celou propláčete. Mám ráda změny, nemám s tím vůbec žádný problém. Nerada se hlavně do něčeho nutím. Takže když jdu do restaurace čtvrté cenové skupiny, dám si buřty s cibulí a na nohou určitě nebudu mít vysoké boty, na obličeji vrstvu make-upu a na hlavě tenhle drdol. A pak jsou momenty, kdy si užívám róby a šperky a v tom prostředí se chovám jinak. Na Arakain se zase neobléknu do šatů od Liběny Rochové. Stejně jako když někdo dlouho poslouchá rock'n'roll a pak si rád pustí country radio. Prostě ráda převlékám kabáty.

Lucie Bílá
© Lukáš Fronk
Což zní hrozně...

Mně jde nejvíc o to, aby to nebylo hrané. Klidně půlku představení propláču a druhou se budu smát, ale musí mi to jít od srdce a těm pocitům musím sama věřit. Takže když mě někdo chválí, že jsem Aidu dobře zahrála, říkám: Ne, já tam nic nepředstírám, mě to opravdu strašně dojímá. Někdy pláču dokonce, i když se převlékám z jednoho kostýmu do druhého, prostě to tak mám.

Pojedete s deskou na turné?

Ne. Máme před sebou měsíc vánočního turné, příští rok navážeme na naše staré koncerty a pár skladbami z "Modi" je oživíme. Speciální turné k nové desce mě zatím neláká.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY