© facebook interpreta
Lukáš Benda - Pozor, lepí! (8/10)
Vztah k interpretovi: James Blake? Ten tenista? Před třiceti lety se jezdilo hledat identitu do Himalájí; kdybys chtěl napodobit New Age Generation dneska, vezmi si s sebou tuhle desku. James Blake parazituje na duševní vyprahlosti facebookový generace a nabízí ti podprahový zvuk dnešní doby. Soundtrack. Je to hudba k áčkovýmu filmu. Žádný vztyčení vlajky Impéria jako u PJ Harvey. S hudbou průmyslovou, ve který se každý snaží o celosvětový hit a každý šit je ušit, jak má být - nic se příliš neliší a vše je podobné jako Gaga vejci -, to taky nemá mnoho společných rysů. James Blake se nebojí křičet tichem, a tak se v jeho písních často objevují němý díry. Nahrávka je to svou naléhavostí tak překrásně patetická, že je zbytečný cokoliv dalšího psát. Přestože maximalista, stvořil Blake vrcholný minimalistický dílo. Celek působí jako pavučina, kdy křižák James se vší precizností spřádá svý jemný postdubstepový sítě. Pozor, lepí! Radek Londin - Forma přebíjí obsah, ale nádherně (8/10)
Vztah k interpretovi: James Blake byl pro mě dosud hlavně producent prvotřídního dubstepu. Dubstep je dávno "novým drum'n'bassem" - změnil se v obří řeku, jejíž hlavní proud určují stokrát ohraná klubová klišé a hymničky s hloupoučkými vokály. Proto je dobře, že má postavy jako James Blake, které ho sice ředí, ale nikoli směrem k banalitě. Blake pokračuje ve své infuzi soulu do bass music, tentokrát však v popovější a klidnější podobě. Jeho přístup je stále originální a hlavně velice precizní. Ponechal zvuk "prázdného prostoru" v duchu minimalové tradice... díky vokálům a melodiím stvořil intimní future-soul, balady z delty Mississippi obalené v křemíku. První polovina desky je výtečná, druhá už celkem splývá a odkrývá jeho limity. Ačkoli má zajímavý hlas, vypracoval si pěveckou manýru, kterou nedokáže zkrotit. Vokály tak tvoří spíše harmonickou texturu a pocitově jsou dost jednotvárné. Podobné je to s muzikou. Podsouvat Blakeovi pozici songwritera by ale bylo chybou. Přesto se nemůžu ubránit představě, že by si našel subtilnější polohu, než jen takřka doslovné přebírání melodických motivů starého blues a gospelu (a soupeření s nimi na poli, kde proti jejich syrovým emocím nemůže nikdy vyhrát). Až potom by mohl vytvořit opravdu komplexní popovou desku. Uši totiž krmí opravdu mistrovsky. Katarína Straková - Proklatě dobrý básník (8/10)
Vztah k interpretovi: Vím, že existuje.
© myspace.com/jamesblakeproduction
Vztah k interpretovi: Dřív jsem ho obdivoval za to, jak dokázal dubstep postavit na hlavu. Dnes ho obdivuju za to, že dokáže znít, jako kdyby se na hlavu postavil Bon Iver, nechal do sebe pouštět elektrický proud a roztočil se jako jakási neotřelá káča. Chvílemi bylo nesnadné přenést se přes skutečnost, že po třech promyšlených exhibicích svého umu vydal James něco, co překvapivě působí jako zdlouhavá neuhlazená snůška záznamů zkoušek ve studiu (v tomto ohledu zafungoval první poslech "I Never Learnt To Share" jako nevyžádaná ledová sprcha s dlouhotrvajícími účinky). Stačilo ale, aby se uši začaly místo té nepředložené neuspořádanosti soustředit na každý moment, kdy Blake zázračně nashromáždí pronikavé napětí, které kratilinkou pauzou bryskně zašpuntuje a následně nechá na zvukovody ze všech stran vytrysknout proudy koncentrované symbiózy, a nebylo přes co se přenášet. Navíc, když se k těmto četným chvílím přidaly i věci jako "Lindisfarne" o dvou dějstvích, během nichž se James v celé kráse vyjeví jako prototyp trubadúra budoucnosti, nebo "I Mind", ve které se ona neučesanost nakonec promění v maximální přednost, už druhý poslech onen počáteční sibiřský chlad úspěšně rozehřál na poloviční Kanáry. Možná se tenhle debut neukázal být takovou bombou, jakou mu bylo předpovídáno. Možná se kvůli němu v příručkách neobjeví záznamy o žánrových revolucích. Ale jestli vaše sluchové receptory pochybovaly o tom, že ještě někdy zakusí něco smysluplného, jímavého a přitom jiného, tohle album vaše obavy s trochou vůle rozpustí. Jen musíte aspoň částečně věřit tomu, že se v přerostlých elektrizovaných vlčcích může skrývat něco jako duše. Honza Průša - Ticho, které je slyšet (6/10)
Vztah k interpretovi: Tabula rasa. Ten humbuk, který se kolem Jamese Blakea šíří, zapůsobil i na mou zvědavost. Ale poslechnout si jeho eponymní desku bylo pro mě strašně náročné. Pořád jsem ji odkládal, nebyl jsem schopen prokousat se dál než za třetí track. A to ne proto, že by se mi album nelíbilo. Spíš jsem těžko hledal takový stav, kdy bych byl naladěn na stejnou vlnu. Jeho hudba mě i tak fascinuje. Ten klid, to ticho, které je slyšet, samply, co čas od času vyštěknou, upravený vokál, silná atmosféra. Navíc deska zásadně mění vnímání času, posloucháte ji třicet osm minut, a máte pocit, že uplynulo alespoň půl druhé hodiny, čímž nechci říct, že by mě nudila. Jsou tu místa, která jako by na album nepatřila ("Limit To Your Love" je až moc písničková), není tu žádný hit - věc, která by z alba vystupovala a člověk ji chtěl poslouchat samostatnou. Ale jako celek, jako nálada to funguje a vlastně mě to baví. Na druhou stranu v uspěchané době, jako člověk, co věčně nestíhá, se k ní už asi nikdy nevrátím. A je to moje škoda. Ta deska si to nezaslouží.
Album: James Blake - James Blake
Průměrné hodnocení: 7,6/10
Celkový čas: 38:09
Skladby: Unluck, Wilhelm's Scream, I Never Learnt To Share, Lindesfarne I, Lindesfarne II, Limit To Your Love, Give Me My Month, To Care (Like You), Why Don´t You Call Me, I Mind, Measurements
