Vtahující černočerný chaos

03.02.2011 05:00 - Viktor Palák | foto: facebook interpreta

Black metal se v posledních letech nebývale otevírá jiným vlivům, díky čemuž se rozšiřuje též počet jeho posluchačů, jakož i jejich tolerance. Novinka kapely Deathspell Omega "Paracletus", podle mě i mnohých jiných nejlepší metalové album roku 2010, je toho důkazem i jednou z příčin.
9/10

Deathspell Omega - Paracletus

Skladby: Epiklesis I, Wings Of Predation, Abscission, Dearth, Phosphene, Epiklesis II, Malconfort, Have You Beheld The Fevers?, Devouring Famine, Apokatastasis Pantôn
Vydáno: 9.11.2010
Celkový čas: 42:14
Žánr: post-black metal
Vydavatel: Season Of Mist
Začnu přiznáním, že pátou řadovou desku tajemných Francouzů Deathspell Omega považuji za zatraceně dobrou a chci, aby si ji poslechli naprosto všichni. Jednou, desetkrát. Zároveň však tápu, jak její výjimečnost pojmenovat, aniž bych se uchyloval jen k obecným konstatováním a superlativům, které lze snadno překopírovat do recenze na úplně jiné album. Při poslechu "Paracletus" totiž vedle zjevné techničnosti, skladatelské preciznosti a žánrové všestrannosti cítím i obrovskou hloubku. A zatímco přiblížení prvních tří charakteristik by nudilo svou popisností, ta čtvrtá zase láká k impresím, které nemusejí být tak zcela výstižné pro někoho, kdo s deskou nemá podobný zážitek.

Nebudeme ale předstírat, že je "Paracletus" albem pro všechny - na to si totiž stále jednoznačně uchovává nekompromisnost black metalu, který se přístupným mainstreamem nestane, i kdyby začali Satyricon rapovat. Dříve zahuhlané pasáže se však nyní čas od času překlenují do podmanivého riffového groovu, který zaručuje zachycení pozornosti na první poslech. Poslechy další pak vtahují do neuvěřitelně organické desky i díky místům méně přístupným, ale neméně magickým.

Právě v neuvěřitelné organičnosti spočívá kouzlo energické, ujeté i soustředěné desky, kterou ztrácí smysl dělit na jednotlivé skladby. Motivy se vracejí, skladby přelévají, žádní stereotypní bubáci a nesrozumitelné, atmosféru postrádající žvatlání o Satanovi. Kapela na jedné straně operuje s groovy kytarami i nápěvy, zároveň ale klade důraz na disharmonie. Kytary úpí nečekanými nápady, zpěv přeskakuje od atmosférického kvílení po rockové polohy.

Nikdy není jasné, co se stane za moment, a přece ve výsledku čelíme jednolitému tvaru, který si ke své podmanivosti nemusel pomáhat žánrovými berličkami. Namísto držení se stereotypů se Deathspell Omega plně odevzdávají vlastní invenci a vizi. Díky nim pak docilují ani na moment (doslova!) nepolevující sofistikované řežby, která vtahuje a vtahuje a nedává ani náznak šance se rozhlédnout, co se to vlastně děje.

Deathspell Omega poskytují naprosté minimum rozhovorů, nejasné je i, kdo za kapelou vlastně stojí. Tento celkem častý rys žánru zde má odůvodnění minimálně v tom, že se můžeme plně sžít se samotnou hudbou, která dokáže zaměstnat na dobu o poznání delší, než na kterou zaměstnají spekulace o jménech členů kapely. "Paracletus" je imponující album, které dává na frak všem, kteří si myslejí, že je metal zabedněný a nenáročný žánr.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY