Obdivuhodně nepředvídatelné, překvapivě kuriózní

07.12.2010 20:39 - Katarína Straková | foto: facebook interpreta

Výročí svých dvacátých narozenin přijela za svými fanoušky do Prahy oslavit populární irská folkrocková kapela The Frames. Vyprodaný prostor pražského Divadla Archa, které má prý zpěvák Glen Hansard velice rád, se v pondělí večer naplnil teplem a láskou.

Live: The Frames

support: Duke Special, Sváteční pop
místo: Divadlo Archa
datum: 6. prosince 2010

The Frames
© facebook interpreta
Mám ráda koncerty v Divadle Archa. Zpravidla tam bývá dobrý sound (s ohledem na to, že jsem poslední dobou byla skoro zdomácnělá ve Velkém sále Lucerny, mě zvuk v Arše okouzlil dvojnásob), kromě toho kapacita 1 200 lidí, která se mimochodem v pondělí naplnila, působí rodinně zabydleným dojmem. A The Frames tam spolehlivě zapadají.

Večer zahájil úderem osmé dredatý irský písničkář Peter Wilson alias Duke Special, jenž divákům naservíroval neuvěřitelnou klavírní a pěveckou zručnost. Zvláště s přihlédnutím k tomu, že se - jak se smíchem poznamenal - právě vzbudil. "Včera jsem to trochu přehnal se slivovicí," svěřil se.

Na jeho půlhodinový set navázala skupina šikovných hudebníků a výtvarníků v čele s Petrem Niklem, která si říká Sváteční pop. Ta během své půlhodinky stihla odkázat na barokní klasiku, moderní elektro i na Jamese Bonda, čímž si vysloužila bouřlivý aplaus spojený se spokojeným dusotem publika.

Ať už ale byli Duke Special i Petr Nikl jakkoli dobří, The Frames je několikanásobně převýšili. Atmosféra, jež se během jejich koncertu vytvořila, vykrystalizovala v něco nepopsatelného. Úžasného. Fantastického. (Teď si trochu připadám jak Lucie Bílá v ČSMT, ale fakt nelze jinak.) A nebylo divu.

The Frames
© last.fm
Hravě tvůrčí Dubliňané bavili sebe i ostatní. Umně pracovali s dynamikou i s emocemi svých příznivců, jednoduché melodie písní podložili sympatickou upřímností jim vlastní. "Ať se jdou všechny britský kytarovky vycpat," napůl rozhořčeně, napůl fascinovaně pronesl přítomný hudební zpravodaj Roman Jireš a já mu musela dát za pravdu. Kapela hrála s bezprostředně mladistvým elánem, jako kdyby jim snad bylo šestnáct. Málokdo by řekl, že The Frames oslavují už dvacetileté jubileum.

Podivuhodná na písničkách kapely je jejich rozmanitost. Můžete si je poslechnout před usnutím, při běhání, do auta i na koncertě a v každé situaci znějí prostě jako pecky určené přesně k těm konkrétním podmínkám. Nikdy se neoposlouchají. Unikátní barva Hansardova hlasu chvílemi připomíná Nicka Cavea, chvílemi Leonarda Cohena, jindy zase Alexe Banda nebo Roberta Smithe.

"Strašně to se mnou lomcuje," zasněně se usmívala má kamarádka během poeticky rozmanité “Finally”. "Poprvé jsem na nich byla před lety na Dobešce. Tenkrát je ještě nikdo neznal, ale byl to fakt nejlepší koncert ever. A dneska je to zase skvělý!" dodala.

Tito pozitivně dojemní Irčané odehráli vcelku dvouhodinovou nálož perfektní muziky. Dvacet let se svými českými fanoušky oslavili peckami jako “Seven Day Miles” z jejich třetího alba “Dance The Devil“, téměř desetiletou “Lay Me Down” nebo chytlavou “Star Star”. Všechny byly přijaty s entuziasmem a s láskou. A ta je potřeba!


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY