Spolehlivě uspávací metalová pohádka

26.01.2010 05:00 - Viktor Palák | foto: facebook interpreta

Šestá deska finských epických metalistů chtěla být velkolepým počinem. Skočila však jako velkolepý neúspěch. Snové krajiny se vymalovat nepodařilo, zato do vaší vlastní říše snů vás album uondá spolehlivě. Tahle nezáživná pop-metalová konzerva neměla být nikdy otevřena.
3/10

Sonata Arctica - The Days Of Grays

Skladby: Everything Fades To Gray (Instrumental), Deathaura, The Last Amazing Grays, Flag In The Ground, Breathing, Zeroes, The Dead Skin, Juliet, No Dream Can Heal A Broken Heart, Af Is The World Wasn't Ending, The Truth Is Out There, Everything Fades To Gray (Full Version)
Vydáno: 21.9.2009
Celkový čas: 59:27
Vydavatel: Nuclear Blast
Spojení "odstíny šedi" používám docela rád k vystižení notně ponurých, ale zároveň nesmírně emotivních a nejednotvárných nahrávek post-metalové či sludgeové scény. Nejlepší vysvětlení, proč se slovo grays (starci nebo také nevýrazní lidé) objevuje v názvu nové desky rozmáchlých Finů Sonata Arctica, by svědčilo o značně sebemrskačském humoru kapely. Její velkolepě koncipovaný metalový muzikál totiž shazuje jeho naprostá nevýraznost a deska zaujme leda tím, jaký odstup, až odpor, dokáže vyvolat. A je to o to horší, že osudový příběh, v konceptu zachycený, si o silné emoce přímo říká.

Vrchní skladatel kapely Tony Kakko pokračuje v čerstvé tradici velkorysých, ale v banalitě zaobalených epických příběhů, které se na jedné straně snaží působit tajemně, zároveň však trpí nutkáním vše doříkávat. Deska kvůli tomu zcela postrádá překvapivost či napětí, slibné melodické nápady jsou zahrnuty dusivou hlínou meziher a jednotlivé části skladeb i celého alba spolu zoufale nekomunikují. Milostná i dobrodružná romantika tak vyznívá naprázdno, jediný silnější motiv nabídne hned ze začátku "Deathaura".

Sladkobolnost alba dospěla až k tomu, že ho fanoušci překřtili na "The Days Of Gays", nicméně přistoupíme-li na to, že je k takovému označení vedla častá baladičnost a procítěný mužský zpěv, musíme v protikladu ke zmíněnému posměšku uznat, že právě některé melodické nápady patří na albu k tomu nejlepšímu. Nejen silácké riffovačky, ale v zásadě veškeré agresivnější momenty jsou totiž z neznámých pohnutek kroceny do naprosté nevýraznosti, podobně jako jsou powermetalové motivy nesmyslně umírňovány symfonickými prvky. Ať už je to ale jakkoli, tahle deska potřebuje zoufale prokrvit.

Finsko možná produkuje největší metalové hvězdy ze všech severských zemí, kvalitativně je na tom nicméně nejhůře. Žánr zaseknutý ve stereotypu představuje i album "The Days Of Grays", na němž se zablokovala i soudnost autora, který vyprodukoval metalovou banalitu, u níž je těžké vybrat, zda víc irituje svou upachtěností nebo nabubřelostí.

Metaloví konzervativci, kteří se tak rádi vymezují vůči úspěšným mladým kapelám, jako jsou My Chemical Romance, by se před dalším odsudkem mohli zastavit, srovnat třeba "The Black Parade" s "The Days Of Grays". Celkem by mě zajímalo, s čím by přišli.

A že je to zručně zahrané a profesionálně odzpívané? Ano, za to dávám ty tři body.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY