Všechny bolístky a šrámy, co si Tata Bojs letos přivodili, se úspěšně uzdravují nebo už uzdravily (s výjimkou Mardošova léky zaviněného opuchnutí), a tak se mohla hanspaulská banda po několikaměsíční nucené přestávce vrátit na koncertní pódia. Přesněji řečeno jeviště, divadelní prostředí totiž tvořilo hned dvě třetiny z šesti koncertů letošního reTour09'. Kdo ovšem čekal, že večerní vystoupení (první gig se konal v pět odpoledne) v secesní dominantě Vinohrad bude brát ohledy na komorní prostředí, musel být překvapen.

Byla to hotová pastva pro uši. Tata Bojs jsou totiž po pěti letech občasné spolupráce s Ahn Triem a společném loňském turné ve stejně akustické intimitě sladěni jedna báseň. Výběrem skladeb sice nepřekvapili - oproti minulému roku se změnilo minimum - jenže ono vlastně nebylo podstatné, co šestice na pódiu hraje, jako to, jak to hraje. I naprostý amatér v oblasti vážné hudby nemohl neslyšet tu brilantní preciznost, s jakou holky laskaly své nástroje, což bylo v kombinaci se skvěle nazvučenými tradičními instrumenty a desítkami hodin společné dřiny skutečným uměleckým zážitkem. Kluci se však nenechali zahanbit ani během odpočinku sester Ahnových a s pomocí klávesáka Jiřího Hradila, toho večera v kostýmu Mozarta, vtiskli vystoupení o něco živější ráz. Podobný rokec Vinohradské divadlo za posledních sto dva let asi nezažilo.

Mít v bubeníkovi zároveň výtvarníka má své výhody. Po několika skladbách byla v pozadí jeviště obnažena bílá krychle, v níž se po zbytek koncertu odehrávaly nejrůznější světelné projekce. Tak třeba abstraktní modré plochy evokující moře ve skladbě "Tanečnice" nebo povrch měsíce v "Náměsíčné". Přesto mohla být využita poněkud funkčněji, většina ostatních světelných hrátek nebyla příliš konkrétní. To ovšem berte spíš jako "nedostatek". Vše podstatné se odehrávalo před krychlí a sextet byl jednoduše dokonalý. Když už mluvím o vizuální stránce, celá šestice (vlastně kromě houslistky Angelly) byla ozdobena nějakým růžovým doplňkem. Nejveseleji působily velké růžové brýle bez skel klavíristky Lucie a Mardošovy růžové kšandy. A jelikož mají Tatáči smysl pro detail, růžověly se třeba i Bublajsovy paličky.

Protože byl tento koncert tečkou celého miniturné, jež navíc snímaly kamery (těšme se na DVD), účinkující si ho vskutku užívali a o zábavu nebyla nouze. "Hezky si povídáte. Chápu, že jste se dlouho neviděli, ale já už bych to rozjel," zaprotestoval na oko Bublajs, když se konverzace mezi Mardošou a holkami začala protahovat. Ale pozor, jakkoliv jsou prostoje na obvyklých koncertech většinou ke škodě, tentokrát tomu bylo přesně naopak. Mardoša je neuvěřitelný showman a některé jeho hlášky v angličtině (lze-li tedy jím používaný jazyk takto nazvat) směrem ke korejským umělkyním vyvolaly v hledišti výbuchy smíchu. Jeho komičnost je vskutku bezbřehá, nehledě na to, jakým jazykem mluví. Stejně zábavné bylo pozorovat jeho abstinenční příznaky pohybu, jak se na své židličce neposedně vrtí.

Po pravdě řečeno jsem až do tohoto večera nechápal, co Tatáči na těch třech holkách pořád vidí. Teď už je mám jasno. Žádné nudné umělkyně, Ahn Trio jsou milé a vřelé mladé dámy, jimž humor rozhodně není cizí. Když pak navíc americkým trojhlasem slyšíte: "Neny malých uokenuolí," tedy popěvek ze skladby "Pěšáci", jdete do kolen. Celý večer byl provoněn uvolněnou přátelsky veselou atmosférou.

Bylo znát, jak moc si dvojkapela koncert užívá. Úsměv střídal úsměv a stejné nadšení dokázala šestice předat i do hlediště. Diváci se bavili, smáli, po několika Bublajsových vybídnutích se v hledišti ostýchavě postavili a během discem šlehnuté "Růžové armády" se někteří dokonce dali do tance. Bouřlivý potlesk vyprovázel každou skladbu a při závěrečné děkovačce se tři korejsko-americké sestry, tři čeští kamarádi a Mozart dočkali zcela zasloužené standing ovation.