Pití piva, kecání a nakupování triček zabere víc času, než si doma naplánujete a prsty po ulepený klávesnici pak nekloužou tak rychle. Takovej Egon Erwin Kisch zuřivý reportér s macbookem nebo Gonzo s pískem v pivu Ferdinand jsou mýty. Mýty, který je třeba napodobovat, ale nejdou nikdy překonat.

K notebooku teda usedám poprvý až po jedenáctý, sedím v koženkový kóji u pódia a lidi poskakujou na punkový riffy Jaye Reatarda a zdá se, že je to baví. Vrchol večera ale už proběh. Akron Family dneska zazářili o dost víc než melodickej odvar starejch dobrejch punkovejch časů.

DAT, parta hromotluků ze stáje labelu MámaMrdáMaso se zastřenýma kytarama, na který jsem se hodně těšil, a který měli hrát jako první, byli zrušený a na místo nich hrál Selfbrush. "Teď jsme se s bubeníkem Danaem z Akronů domluvili, že dáme nějakou improvizaci," uvedl Vašek Havelka druhou skladbu. Škoda, že jen tak citko, a škoda, že jen jedinou skladbu. Ale příjemný, zapadlo to, sedlo a oproti koncertu v Dělňáku v Jihlavě na DocFestu skvělý, prej... Nicméně Selfbrush vydal nové EP, těším se na něj.

Když tu Akron Family hráli před čtyřma rokama, tak jsem na koncertě nebyl, ale dobrý zvěsti se šíří rychle. Předskokani, kteří zastíní Michaela Giru a hrajou pokřivenej folk a zednickou lžící k tomu, to je sakra dobrý doporučení. Ale to, co přišlo, jsem si nepřadstavoval ani v nejdivočejších snech. Bubeník Dana Janssen, kytarista Seth Olinsky a basák Miles Seaton zahráli koncert snů. Hravá melodická kytara, noise, unisono vokály a pekelný taneční rytmy. Nevim, kde se vzal ten zvuk, byli tam jenom tři a měli obyčejný hudební nástroje! Nechápu, jak přecházeli z jedný písně do další, jak dokázali propojit celej koncert v jeden orgazmickej celek. Zahrát koncert někde mezi Spirituál Kvintetem a AC/DC, to chce odvahu, vkus, cvik a talent. To, co je nejvzrušujícnější na Akron Family, je to, že dokážou prolnout neprolnutelné. Jako mashup Girl Talka na živo. Strčí si mikrofon do pusy a pleskaj o něj jazykem a vteřinu po tom zahrajou křehkou baladu. "You and I and flame make three." Když jste s nima, jste tři.

A pak nastoupil Jay Reatard a jeho kapela z twitteru (šušká se, že ho jeho spoluhráči opustili a nové si našel přes internet). Na pódiu vypadal jako z toho klipu "It Ain't Gonna Save Me", rebel z dětský oslavy, hrdina z plakátu regionální metalový kapely. Kompilace best of Veselý hřbitov Londýna sedmdesátejch let a její aluze. A Jay Reatard v úplejch džínách s huňatou kšticí. Rozjel to dobře, má muj respekt, za to že uskutečnil a rozpustil spoustu hudebních projektů a svoje punkový texty i hudbu tlačí dobředu zubynehty, ale... Možná jenom prostě neni dobrý hrát po Akron Family. Punk po jazzu, pro fanoušky jazzu, jazz po punku pro fanoušky punku. To neštymuje. Dramaturgický ořech. Moje nejoblíbenější pecka z nový desky "Watch Me Fall" je "Wounded", a tu nehrál, nebo jsem ji přeslechl, protože zrovna píšu tuhle reportáž, ale to je jedno, večer prostě nepatřil jemu. Ale proti gustu žádná...

23:57. Konec večera, Jay nepřidával. Konec vysílání rádia Matrix, slejvka v kelímku, dokouřený startky, šmytec.

Na cestě domů, před Matrixem postával Miles, basák z Akron Family. Když jsem mu říkal, že čtyři roky je dost dlouhá doba, povídal, že mají novou agentku a že pokud to vyjde, budou hrát v Praze příští rok. A taky že by klidně nahráli další album v Praze.