Makrorecenze "Journal For Plague Lovers" Manic Street Preachers

24.06.2009 12:00 - Redakce | foto: facebook interpreta

Na "Journal For Plague Lovers" Manic Street Preachers neexperimentují, ale naopak sázejí na jistotu. Vše navíc pojistili lákadlem v podobě textů zmizelého Richeyho Edwardse, takže o kvalitách desky by nemělo být pochyb. Potvrdila to i naše makrorecenze?
Manic Street Preachers - Journal For Plague Lovers
© facebook interpreta
Pátrání po zmizelém Richardu Jamesi Edwardsovi bylo loni po více než třinácti letech definitivně ukončeno. Uzavřela se tím jedná velká kapitola skupiny, byť šlo v podstatě už jen o smutnou formalitu. O pouhou formalitu však rozhodně nešlo při rozhodnutí, že deváté studiové album Manic Street Preachers "Journal For Plague Lovers" bude poctou Edwardsovým textům - všech třináct písniček nové desky je založeno na řádcích z jeho zápisníku, který dal krátce před svým zmizením Nickymu Wireovi. Album je tak jakýmsi definitivním poděkováním bývalému kolegovi. Petr Bláha jej v hlavní recenzi vychválil výbornou devítkou a makrorecenze je v tomto ohledu zcela nekonfliktní, protože také dalších pět našich redaktorů se shodlo na obdobném verdiktu a průměrnou známku vyvážilo na čtyřiaosmdesáti procentech.


Petr Balada - Návrat králů (9/10)
Vztah k interpretovi: Lehce nostalgický.

Manic Street Preachers byli vždy tak trochu nevyzpytatelnou kapelou. Ať už se jedná o jednotlivé položky jejich diskografie, veřejné vystupování nebo například výběr coververzí. Dokážou zkrátka překvapit a podařilo se jim to i tentokrát. Jako jedni z mála nepodlehli na novince trendu překombinovaného zvuku. S pomocí producenta Stevea Albiniho natočili syrové album odkazující k tomu nejlepšímu, co nejen oni v devadesátých letech vyplodili. Je opravdu potěšením poslouchat tak čiré melodie, které si vystačí s průměrnou stopáží pod hranicí tří minut. Navíc "Journal For Plague Lovers" není jen sledem jednorázových vypalovaček, ale deskou držící pohromadě jako siamská třinácterčata. Málokdo od téhle kapely podobný výkon očekával, včetně mě, ale o to větší radost svou opravdovostí šíří. Jakkoliv texty nejsou zrovna prosluněným výronem kuřáka trávy. Manic Street Preachers pro mě, díky tomuto albu, zůstávají posledními velkými věrozvěsty bohatosti kytarové scény z konce minulého století. Alespoň někdo vydržel.

Honza Průša - Čirá radost 9/10
Vztah k interpretovi: Objevil jsem si je asi až před šesti lety, ale byla to láska na první poslech.

Ty nejsprávnější texty (víme proč) a typické manicsovské melodie, u nichž si člověk nejednou říká, zda kapela náhodou nehraje staré hity, třeba při "Me And Stephen Hawking". Nakonec ale zjistíte, že jde jen o nepřeslechnutelný rukopis Manic Street Preachers, ne o vykrádání sebe samých. Kapela se vrátila k rockovým kořenům, hudba je tak v souladu s textovou stránkou a je to radostný, i když trochu nejistý poslech. Opravdu jsem hodně zvědav na další nahrávky. Myslím, že současné podobě hudby pomohl Richey Edwards hodně. Trochu mě mrzí, že v některých případech nebyla skupina odvážnější - "This Joke Sport Severed" by se mi víc líbila v té úvodní podobě. Bez smyčců a rytmiky, jen s akustickou kytarou, ta křehkost jí sluší víc. Jinde mě ale produkce baví, nejvíc paradoxně v Albinim netknuté (produkoval Dave Eringa) titulní skladbě. Způsob, jak - zdánlivě arytmicky - čaruje ve skladbě činel a ozvláštňuje ji, je nesmírně vzrušující. "Journal For Plague Lovers" je rocková deska plná zvuků a já z ní cítím hlavně čirou radost, a to i přes její občasnou příjemnou melancholii.

Petr Adámek - Uvadlí kazatelé znovu rozkvetli (8/10)
Vztah k interpretovi: Velmi často točím největší úlet Maniců "This Is My Truth Tell Me Yours", zbytek tvorby mě nijak zvlášť nedostává. Přesto chovám hluboký respekt.

Manic Street Preachers (Richey Edwards)
© guardian.co.uk
Pamatuju si, jak jsem před lety výše zmíněnou desku objevil a jak hluboko pod kůži mi vlezla. Právě díky ní jsem si pak Meniky nedokázal odkonzervovat ze škatulky romantických básníků a přiznat si, že to byl jen jakýsi experiment. Po posledních dvou mdlých počinech jsem novinku pouštěl s velkou skepsí. Nejprve jsem neslyšel nic, jen obyčejné rockové písničky. Jenže s takovým patnáctým poslechem se vše zlomilo, jako by se mi za moji trpělivost za odměnu otevřela jakási brána. Když jsem směle vstoupil, nestačil jsem zírat. Najednou se objevila všechna vypiplaná zákoutí, každý tón najednou dával smysl. Nádhera! Těžko říct, do jaké míry inspirovaly kapelu k tomuto skvostnému dílu Richyeho texty a vlastně celá story kolem něj, každopádně tomuhle tedy říkám poděkování! Jen mi občas vadí zastřený, jakoby z podzemí se linoucí zvuk. Zejména bicí znějí tupě. Ale není to špatně nahrané, vždyť album následuje dávno zaběhlý, na ostrovech velmi oblíbený retro styl. Uvadající kapela nahrála desku ze starých textů mrtvého člena a opět rozkvetla. Není to jak z pohádky?

Pavel Parikrupa - Tygři z Walesu (8/10)
Vztah k interpretovi: Mám je rád, odpustil jsem jim i ty jejich kubánské eskapády. A vyměknutí na některých deskách mi vůbec nevadilo, naopak.

Jasně, Tygr z Walesu byl a je jen jeden, Tom Jones. Ale jako připomínka názvu minulého alba Manics a naznačení, že trio má pořád drápy, jimiž umí škrábat, to snad může fungovat. U Manic Street Preachers se mi líbí obě tváře, tvrdá rocková i jemnější, kterou reprezentuje třeba album "Lifeblood". Na nové desce převládá ta první, drsnější podoba, a má to svou logiku: líbí se to skalním fanouškům a díky spojení s texty ztraceného Richieho Edwardse je to reminiscence zvuku kapely z poloviny devadesátých let minulého století. Bradfield perlí hlasem i vynalézavými kytarovými linkami ("Jackie Collins Existential Question Time", "Journal For Plague Lovers"), písně odsejpají bez drhnutí, ale najde se místo i pro ztišení - dokážu si představit, jak by "William's Last Words" ze závěru alba nazpíval třeba Leonard Cohen. Velšské trio opět ukázalo, jak jeho hudba dokáže drsně škrábat (nejen muzikou a texty, ale i obalem). A my se rádi dáme všanc.

Tomáš Tenkrát - Nezaměnitelní, aktuální, vyzrálí (8/10)
Vztah k interpretovi: Mám je rád. Je to jediná kapela, u které mi nevadí její levičátství.

Manic Street Preachers vlastní určité umění, díky kterému ve mně většina písní dokáže vzbuzovat emoce. Mají dar, s nímž bez problémů na většině alb umějí vytvořit něco pro mě přitažlivého. Povedlo se jim to i na novince, která ubrala z hitovosti předchozí, rovněž výtečné, řadovky. Manics se tentokrát, díky textům, předvádějí v lehce filozofičtější rovině, jenže tu auru, co visí někde ve vzduchu a která mě k jejich hudbě přitahuje, vlastní pořád. Vytříbený "kompozičně-aranžérský cit" nebo jak to nazvat. James Dean Bradfield je senzační zpěvák s nezaměnitelnou barvou hlasu a je to z velké části jeho zásluha, že jsou Manic Street Preachers pořád aktuální. "Journal For Plague Lovers" je album skvěle reprezentující jejich tvorbu. Obsahuje od všeho, co se za svou kariéru naučili, něco. Včetně textů. A ještě jeden poznatek. Líbí se mi, jak na každém albu mají jednu píseň s absolutně hitovou melodií fungující na první dobrou. Tentokrát je to "Jackie Collins Existential Question Time", minule to byla "Autumnsong" a nejslavnější singl podle tohoto schématu je asi "Motorcycle Emptiness".


Album: Manic Street Preachers - Journal For Plague Lovers
Průměrné hodnocení: 8,4/10
Celkový čas: 42:29
Skladby: Peeled Apples, Jackie Collins Existential Question Time, Me And Stephen Hawking, This Joke Sport Severed, Journal For Plague Lovers, She Bathed Herself In A Bath Of Bleach, Facing Page: Top Left, Marlon J.D., Doors Closing Slowly, All Is Vanity, Pretension/Repulsion, Virginia State, Epileptic Colony, William's Last Words / Bag Lady (Hidden Track)


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY