Vlastně se není čemu divit. The Stooges se vrátili na pódia a nedlouho poté zemřel jejich kytarista Ron Asheton, takže bylo poměrně jasné, že těm deska nevyjde. Iggy se mohl pouze vrátit k sólové dráze a to i udělal. Jenže jak? Chytal jsem se za hlavu, když jsme zjistil, co ten starej blázen zase vymyslel, a sváděl to na jeho stařeckou demenci. Z najazzlé desky Iggyho Popa jsem měl regulérní strach. Neoprávněně.

Iggy Pop prokázal, že umí i něco jiného, něž ječet do mikrofonu jako pominutý. Sám se dokonce nechal slyšet, že má kytar dost a chce se vrhnout jinam. Je otázkou, nakolik to svět bral vážně, ale hlavní protagonista to vážně bral. Začal poslouchat starý jazz, Louise Armstronga a mnoho dalších. Netrvalo dlouho a jazzová deska začala nabírat reálné obrysy. Přibývalo odvážných výkřiků a tvrzení o tom, že deska je inspirovaná románem "La possibilité d‘une île" (Možnost ostrova) francouzského spisovatele Michela Houellebecqa.

Inspirace se nakonec roztáhla na plochu dvanácti songů, které mají příchuť šansonu, jazzu, bossa novy a nakonec i toho rocku, který se z krve dostat nedá. V prvé řadě si něco řekneme o dvou coverech, které se na albu objevily. Jazzová klasika "Les Feuilles Mortes" si získala popularitu hlavně v anglické verzi "Autumn Leaves", ale Iggy sáhl odvážně po originálu. Ten celé album více než důstojně uzavírá svou ponurou náladou a zároveň jej v jiné verzi i otevírá. "How Intensitive" pak pochází z pera klasika Antonia Carlose Jobima. Originály jsou ctěny, ale naštěstí ne uctívány, takže mají vlastní tvář a jsou to velmi zajímavé pokusy.

Zbytek desky pak napsal sám Iggy s občasnou pomocí. V "King Of The Dogs" vše zahajuje jazzová kapela s výborným old school zvukem, ale je použita jen v jednom songu, takže trochu může působit jako rušivý element. Podobným případem je pak i rocková pecka "Nice To Be Dead". Oba songy jsou kvalitní, o tom nechci vůbec pochybovat, ale nějak mi přijde, že rozvracejí koncept desky. Balada "I Want To Go To The Beach" nebo neveselá "Spanish Coast" jsou pak pro mne vrcholy alba. To se na první pohled tváří semknutě v pevný celek. Po druhém poslechu z něj začne něco odpadávat, ale zůstane právě to silné jádro, které ukazuje pravou sílu desky. Například dokonalá hra na klarinet se vždy někde vynoří a okamžitě celou nahrávku prosvětlí.

Iggy Pop na stará kolena natočil autorskou jazzovou desku s rockovým zvukem a rozhodně neudělal špatně. Po neplánované odstávce jeho domovské kapely ukojil své jazzové choutky velice kultivovaným způsobem. Jsou zde sice nějaké chybky, ale na takovou docela pěknou osmičku to stačí.