Tentokráte o kontrastech: raději na sebe navlékne hebkou jehněčí kůži? Nebo preferujete šokovat šik oblečkem s plastového pytle do odpadkového koše? Tato rubrika je bez hranic a tak se vydáme i do daleké historie paní hudby. Nebojte, nebude to přímý let. Hezky se uvelebte, přehlídka začíná!
Tuhle rubriku považuju možná až moc za zpovědní, ale proč ne, mám v úmyslu se přiznat k další věci. A to, že miluju bizarní umělce. A čím horší, tím lepší! Naprostou špičkou jsou pro mě Deichkind, jejichž jevištním kostýmem jsou odpadkové pytle, a během vystoupení skáčou na trampolínách, nechávají po sobě házet odpadky nebo odehrají celý koncert jen ve tmě, přičemž jediné, co mohou fanoušci vidět, jsou fosforovými pastelkami nakreslené obličeje. Mají prostě nejlepší předpoklady k tomu být mými miláčky. Aby taky ne: jejich singl "Remmidemmi" s triviálním, ale nakažlivým popěvkem "Yippie Yippie Yeah" je hymnou německých festivalů a poslední deska "Arbeit Nervt" se vesele objevovala na předních příčkách výročních hitparád všech německých hudebních plátků v kategorii deska roku. A já se jim nedivím, je tam hit vedle hitu, které umí tihle pošuci s grácií prezentovat. Jen škoda, že jim letos v únoru zemřel jeden ze členů a Deichkind přemýšlejí co dál. Snad to dobře dopadne.
Jejich koncert na loňských Folkových prázdninách byl tak strhující, že strhl málem i nosné zdivo zámecké jízdárny, kde se konal. Hazmat Modine zkrátka vědí, zač je toho blues. A reggae. A "šramling". A world music. A bůhvíco ještě. Tahle osmičlenná grupa ví, jak na to. Naložit vagón bubnama, tubou, harmonikou, kytárou, fajfkama a pak ho pustit ze stráně někde u Oklahomy a u toho křepčit. Tak nějak zní i deska "Bahamut". Vzpomínky na ten letní večer, prostředí zakouřeného lokálu u Whatever Highway narvaného k prasknutí, nebo léto roku, kdy se rodil jazz, to všechno vykresluje docela věrně, hlavně proto, že buď byla nahrána z velké části naživo, nebo to alespoň úspěšně předstírá. Je jasný, že všechno se na desku dostat nedá, "Bahamut" není výjimkou, tak stačí zkouknout MySpace.com kapely a vyrazit to ochutnat naživo.
Čas od času mě předkapela na koncertu osloví víc než hlavní hvězda. Nedávno se mi to stalo zas. Na vystoupení ... And You Will Know Us By The Trail Of Dead v pražském Roxy byli mnohem přesvědčivější, zábavnější a zajímavější Gringo Star. Čtveřice multiinstrumentalistů, kteří si během vystoupení neustále měnili své nástroje, sází na zpěvné, dalo by se říct klasické rockové melodie, protáhnuté špinavou garáží. Něco podobného, co loni předvedli Green Day jako Foxboro Hot Tubs, akorát že atlantským muzikantům to jde ještě líp. Z jejich hudby září jasnější jiskra, více nápadů i muzikantských fórků. A stejně jako naživo jsou Gringo Star zábavní i ze studiových nahrávek, přičemž jejich EP mě díky většímu spádu baví o trošku víc než řadovka "All Yall". Když jsem opouštěl předčasně koncert Trial Of Dead a u Nicholase Furgiuele kupoval obě alba, divil se: "Ty nezůstaneš až do konce?" "Když po vás je to děsná nuda," musel jsem tehdy odpovědět.
Na musicserveru se moc odkazů na vážnou hudbu neobjevuje a sám se taky nemůžu označit za přehnaného znalce v téhle oblasti - navíc, k "Symfonii Pieśni Žałosnych" polského skladatele Henryka Góreckého jsem se dostal přes slavný hymnus "Gorecki" manchesterské dvojice Lamb (viz březnový díl této rubriky), ke kterému zpěvačku Lou Rhodes inspiroval zážitek z právě téhle naživo slyšené symfonie. Vedle houslového koncertu č.1 Dmitrije Šostakoviče (taky naprosto strhující záležitost, kterou doporučuju nejen každému příznivci experimentální hudby) je to nejsilnější "klasický" počin, který jsem doposud slyšel - nejdelší první díl jsem si sice kvůli až přehnaně kýčovitému pocitu zvykl přeskakovat, ale část druhá a naprosto odzbrojující část závěrečná, jejíž druhou polovinu si můžete poslechnout, mě dokážou uvést v meditativní tranz jako máloco. Malé varování: video jsem zvolil kvůli zvukové stopě; klip samotný obsahuje zbytečně drastické a srdceryvné záběry a i proto, že obvinění z patosu se přece jen hlavně ve výraznějších zpívaných pasážích nabízí, je lepší si Góreckého pustit v klidu a bez obrazu. Kdyby se u nás tohle dílo konečně hrálo naživo a v patřičně civilním pojetí, splnilo by se mi nemalé přání...
na koncertu jsem nebyl, ale jinak mam teda uplne opacny nahled.
Poslechli jsem si vetsinu pisni z alba Ya all a byla to desna nuda. Verim, ze nazivo to muze byt lepsi, ale studiova nahravka mi prisla tak neoriginalni a ty radobychytlave refereny tak omsele nudne a neinvencni. Kdyz to srovnam s nejlepsimi deskami Trail of dead, tak je to uplne jina liga. Posledni dve nova alba nejsou nic moc,ale to co tvorili predtim bylo uzasne. Jedna z mala dobrych primocarych rockovych kapel soucanosti. A bavili me i loni nazivo. Hlavne si ale nasli svuj pomerne originalni sound, coz se Gringerum teda rozhodne nepodarilo, jsou zamenitelni az hruza.
Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.
Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Používáme je například k ukládání vašich nastavení bezpečného vyhledávání, k výběru relevantních reklam, ke sledování počtu návštěvníků na stránce, k usnadnění registrace nových služeb a k ochraně vašich dat.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Více informacíSouhlasím
