Proč ten pohublý podivín tahá do barokního sálu obří reprobedny a připojuje sloupec zesilovačů k samplerům a notebooku? Proč nakonec hraje tak potichu, že si musíte stoupnout až k reproduktorům? Auuuu, tak už nehraje potichu, asi má přerušený kabel, začalo mu v tom chrčet. Hele, on z toho chrčení vylézá nějaký hukot! Hmmm. Cože to říkáš? Najednou tě ani neslyším. Aha, že je to Mokira, persona švédská poslechové elektroniky. Někdo tomu prý říká future ambient. Fajn.

Je to už nějaký pátek, co se začalo všechno minimalizovat, ať už jde o dámské svršky (říkám ano, i když ne ve všech případech), elektroniku nebo v dnešní době hlavně výdaje (to už je menší prča). Mokira zminimalizoval dub až na samotnou esenci, jíž je ozvěna a vůbec hrátky s prostorem, který plní roztodivnými materiály. Rád bych si pomohl slovem glitch, ale pravdou je, že Tilliander v tomto směru recenzentům moc nepomáhá, protože prakticky žádný zvuk, jenž v padesáti minutách experimentů zazní, nejde smáznout zkratkovitou definicí nebo kombinací poetismů. Mokira vrství, až ve výsledné kouli či mnohoúhelníku nerozpoznáte, zda jde o zkreslenou stopu hudebního nástroje, nebo jen zamaskovaný generátor jedniček a nul. Výrazy jako organický či naopak industriální možno nechat chvilku odpočívat. Kompozice Andrease Tilliandera jsou pekelně abstraktní, a to i na poměry drone music. A jestli jsou ještě nějaké, tak zvláštním a trochu strašidelným způsobem duté.

Celých padesát minut je kyber symfonií bez přerušení. Tracky se do sebe vpíjejí. Úvodní "About Last Step And Scale" začíná jako zacyklený akord varhan uvnitř kajuty ponorky, pomalu získává na objemu a ve finální fázi se rozvrstvený zavazbí sám do sebe, bez velkého randálu. Druhá "Lord, Am I Going Down?" navazuje na úvodní drone a pomalu ho rozkládá svými měňavkovitými efekty a přivádí k více strukturovanému jádru nahrávky. To definuje skladba "Contour", v níž posluchače poprvé překvapí rytmické struktury a rozfázované klepání, které v desetiminutové "Valla Torg Kraut" přeroste v pravidelný rytmus, připomínající tvorbu minimalového idola Vladislava Delaye. Melodie Mokira také umí, i když je vykroutí potenciometry oscilátorů ("Oscillations And Tremolo") nebo schová za těžké závěsy ("Ode To The Ode To The Street Hassle"). Poslední kapitola se vrací ke smyčce, jíž to celé začalo - zpočátku hlučnější, až se ztratí za obzorem vnímání.

Label Type Records prokazuje poslední dobou zase vzrůstající tendenci. Deska "Persona" značku jenom posílí.