Pro Senes Fail byla módní vichřice s názvem emo danajským darem. Na jednu stranu se díky ní rozšířily řady fanoušků doslova geometrickou řadou, na straně druhé se však budou Senses Fail nálepky muzika pro uplakané teenagery zbavovat jenom s obtížemi. Naštěstí však vítr i déšť pominuly a z temných mraků vykouklo slunce. Jizvy vyřezané pravítkem se zahojily, patky přes oko vzaly za své. Také černý lak na nehtech se časem oloupal. Děcka dospěla a našla si partnery a partnerky nebo vyhledala pomoc psychologa. Z celého trojpísmenného humbuku tak zůstalo jen to zásadní, tedy samotná muzika.

Někdy se stane, že tvorbu kapely nepopíšete, ani kdybyste se zbláznili. Jeden odstavec, druhý, třetí a stejně jste pořád tam, kde jste začali. U party kolem Jamese Nielsena podobné procedury odpadají. Senses Fail definujete jediným slovem: rozpolcenost. To stačí, víc není třeba dodávat. Je až zarážející, jaké zdánlivé protipóly se tady daří slučovat, propojovat, mísit a kombinovat. Ačkoliv to byl poznávací znak zvuku kapely už na předchozích deskách, na "Life Is Not A Waitng Room" jej potvrdila a ještě víc rozvinula.

Procítěné melodické motivy střídá bez varování, jako blesk z čistého nebe, zvuk hardcorových kytar. Frontmanův zpěv s dvojhlasy v zádech, z melodických výšek se střemhlav propadá do propastí hrdelního řevu až chrapotu. I textová část je založená na střídání pocitů beznaděje s vírou, že ještě není všechno ztraceno. Bohužel muzikanti nalezli až příliš velké zalíbení v kytarových sólech. Kvůli nim album částečně ztrácí na celistvosti a výsledný dojem doznává újmu.

Nebudeme si nic nalhávat, "Life Is Not A Waiting Room" je v první řadě pro později narozené posluchačstvo. Pár let po skončené pubertě jsou emotivní obrazy malované Nielsenem & spol. nejsrozumitelnější. Právě v tom věku bych okamžitě škemral na myspace kapelu o přátelství. Dneska se omezím na pouhé konstatování: dobrý!