Seriál Co poslouchá musicserver vám představuje alba, která jsou pro naše redaktory něčím jedinečná a zajímavá. Ani tento díl nebude výjimkou. Podíváme se v něm za mladičkou Taylor Swift, newyorskými The Vanity Set, futuristickými Late Of The Pier a psychedelickým folkařem Terrym Callierem.
Je to dva a půl roku, co se jako by odnikud vyloupla Colbie Caillat, která nejprve uhranula Ameriku a pak i zbytek světa včetně naší republiky. V těsném závěsu za ní se ale objevila ještě jedna holčina, teprve šestnáctiletá Taylor Swift. Ovšem ta, nejspíše díky stylu, který zpívá, tedy country, zůstala známá pouze v Severní Americe. K naší smůle. Taylor Swift (MySpace.com) je minimálně stejně talentovaná jako výše zmíněná kolegyně. Obě zpěvačky (mimochodem kamarádky) mají navíc mnoho společného. Obě disponují na svůj věk neuvěřitelným citem pro melodii - chytlavou a přitom nevtíravou -, hudební lehkostí a nekonečným optimismem, který z jejich hudby přímo prýští. Dokazují, že hudba může být zároveň uvolněná a kvalitní. Každá to jen balí do jiného stylového obalu. Na desce navíc nepoznáte, že ji nahrála šestnáctka. Její zpěv je sice ještě takový dívčí a místy i naivní, ale na druhou stranu dokáže být i velmi silný a dynamický. Country á la Taylor Swift je hodně propojené s popem a písničkářstvím, takže je velmi vstřícné i pro ty, kteří tenhle styl normálně neposlouchají.
James Sclavunos je legendou. Tento skromný newyorský bubeník pracoval na ledačem zajímavém. Sonic Youth, Lydia Lunch, The Bad Seeds a Grinderman jsou ta nejzářnější jména. Se svou vlastní kapelou The Vanity Set vydal debutové album v roce 2000. A i když jsem jejich existenci zaznamenal ještě v témž roce a jak "Personal Hell", tak "Jump In The Grave", které byly už tehdy na webu volně ke stažení, mě hodně bavily, album jsem si pořídil až loni. V Česku se sehnat nedalo a já čekal, že třeba kapela vyrazí na turné a desky pořídím přímo od ní. Po osmi letech jsem to ale vzdal, a tak jsem si přímo na oficiálním webu kapely vložil do košíku rovnou všechny jejich nahrávky. Zaplatil jsem předem a čekal. Čtrnáct dní, měsíc, šest týdnů. A nic. Zkusil jsem kontaktovat kapelu a hned druhý den se mi ozval sám Sclavunos. "Ano, máme tu objednávku, sorry, nějaké chyba ve formuláři na webu, neuložila se nám tvoje adresa." Po pár dnech obě CD i dva 7" vinily dorazily, singly navíc podepsané s milým věnováním. Často a rád vychutnávám ten newyorský dekadentní šanson s vůní kabaretu, odkazy k meziválečným černobílým filmům i starému blues, okořeněný moderními elektronickými prvky. Alternativa, jak má být, hudba, která jen tak neomrzí. Nostalgická, i čerstvě svěží.
Uplynulý rok chápu hlavně jako žně hudebních nováčků. Ne že by na poli stálic nevyšlo nic zajímavého, ale debutanti prostě vedli a vedle Does It Offend You, Yeah? nebo Ladyhawke to bylo hlavně letní album Late Of The Pier (MySpace.com), které ne a ne vytřepat z uší. Tihle čtyři Angláni totiž nahráli desku, u který mi pořád není tak docela jasný, jestli se jedná o moderní závan minulosti nebo poselství z budoucnosti. Na první poslech solidní vykrádačka Kubrickova "Mechanického pomeranče" s útržky ze sci-fi blbostí, kakofonie a mišmaš, který přivádí slabší povahy k záchvatům. Chuchvalec energie a zvuků, co vypadá, že ho pohromadě drží jenom dobrá vůle, rytmus měnící se co dvě minuty. Jenže na druhý poslech tohle všechno začne dávat smysl a "Fantasy Black Channel" se proměňuje ve skládačku, byť občas trochu krkolomnou, zato plnou hudebních nápadů, stylů a postupů, kterou museli tihle fešáci dávat dohromady snad poslepu a se špuntama v uších. Důkaz, že se hudební scéna může ještě někam pohnout. Nebo spíš někdo s ní.
"Focker"
Co poslouchá...
Radek Londin Terry Callier - What Colour Is Love? (1973)
Možná znáte jeho mystický hlas ze singlu "Live With Me" Massive Attack nebo jako hosta Koop, 4hero či Beth Orton. Já jsem ho objevil jinou cestou, při svém pátrání ve folk-jazzových vodách. Plavil se jimi na několika strhujících albech vydaných v sedmdesátých letech. Na dlouhá léta se úplně vytratil, věnoval se dceři, až na počátku devadesátek po něm začala pátrat britská vydavatelství, když se na ostrovech staly jeho vinyly hitem mezi DJs. Objevila ho po dlouhém pátrání, jak učí kurzy informatiky na univerzitě v Chicagu. Jeho návrat na koncertní pódia dal něco přemlouvání, nakonec ale Callier (MySpace.com) zamířil i do studií a od comebacku stihl nahrát už dvě desky nových písní (třetí "Hidden Conversations" vychází letos na jaře). Jeho hudba leží na průsečíku mých hudebních chutí - psychedelický folk ve stylu Simon & Garfunkel nebo Carole King míchá se soulem jak od Marvina Gaye nebo Billa Witherse. Láska i nepolitické vidění tvrdé sociální reality, soustředěná introspekce podaná velkolepým orchestrálním stylem, to vše se schází také na "What Colour Is Love?". A ten hlas!
Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.
Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Používáme je například k ukládání vašich nastavení bezpečného vyhledávání, k výběru relevantních reklam, ke sledování počtu návštěvníků na stránce, k usnadnění registrace nových služeb a k ochraně vašich dat.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Více informacíSouhlasím
