Sledujete televizní seriály? Pokud ano, tak jistě víte, že u většiny z nich se nejdříve zrekapituluje to nejpodstatnější z minulých dílů. A mnohdy také proběhne před sérií novou série předcházející. Pro jistotu. Aby se například potvrdilo, že každá nastávající je vždycky horší, než ta před ní. Něco podobného se letos dělo i v muzice.

Je milé, když stokrát pohřbený interpret či kapela po letech vydá nové album. Dokonce album vysoko hodnocené v recenzích. Bývá ovšem poněkud zarážející, že ono hodnocení si ten či onen zaslouží za návrat ke svým hudebním začátkům. Metallica připomněla sound, který ji na přelomu osmé a deváté dekády minulého století proslavil. Hurá! Oasis konečně dostali rozum a vrátili se zpátky k písničkové formě svých prvních nahrávek. Hurá! AC/DC vydali desku po osmi letech, která zní stejně jako ty předešlé. Hurá?

Také šedá zóna rozpačitých návratů je letos obzvláště početná: The Verve, Primal Scream, Stereo MC's nebo Guns N' Roses a Queen. Je hezké, že se připomněli, dokázali, že jsou stále na živu. Dokonce slušně hitový singl vypustili, ale celé album? Škoda, že se hoši mezi sebou nedomluvili a nevydali pouze společnou kompilaci "nových" nahrávek.

Trošku veselejší už to bylo s nabídkou alb, na které se sice nemuselo čekat příliš dlouho, ale i tak před jejich vypuštěním vládla značná nervozita z výsledku. Nejveselejší byli zpočátku Keane, ale ve finále se z toho stala spíše propast smutku, u jejíhož zábradlí si podupávají Kaiser Chiefs. Naštěstí máme záchranáře v podobě Coldplay a The Killers. Obě kapely nabídly materiál, který od nich téměř nikdo nečekal, a obě si k němu zároveň můžou i gratulovat.

O tom, který comeback byl letos nejúspěšnější, je ale i přes pokročilou dobu ještě předčasné se hádat. Zatím se pouze potvrdilo, že skákat dvakrát do stejné řeky je podobná cesta do pekel, jako pustit opět k moci komunisty nebo nechat všechno r'n'b produkovat Timbalanda. Každý návrat totiž mívá dvě strany.

A když už jsme u Timbalanda, za již zmíněnou rozporuplnost letošní hudební nabídky může i on. Nejedná se totiž jenom o návraty, ale také o uniformitu produkce. Z hitparádových příček i mediálních výkřiků lze vyčíst, že rok 2008 měli pod palcem především tři producentská jména: Timbaland, Mark Ronson a Stuart Price. První díky svému workoholismu, druhý pro svou nostalgickou náladu a třetí pro to, co udělal s Keane a The Killers. S trochou nadsázky lze říct, že téměř všechno, co jsme letos slyšeli, měli na svědomí tito pánové nebo ti, kteří se je snažili napodobit.

Už léta se ozývají výkřiky touhy po hudební originalitě. Tentokrát to ale bude snad poprvé oprávněně. Loňský nástup dubstepu dával ještě poloviční naději. Byl nově vytvořeným stylem na starých základech. Letošní ronsonovský vintage styl (nebo chcete-li nu soul) se už ani nenamáhá zakrývat, že je přímým zombie plagiátem.

Pokud jste propadli hudební skepsi, mám pro vás radostnou zprávu - bude hůř. Úspěch comeback music totiž přinutil k akci i další interprety. Kytary do ruky se chystají vzít prozatím mlžící Blur, o kterých už ovšem kolují zprávy jako o headlinerech letních festivalů, a s nikým neočekávanou aktivitou se probouzí i Faith No More. Ti jsou ovšem zatím pouze ve fázi, kdy návrat nepotvrzují, ale ani nepopírají, takže o nich jen potichu. Snad alespoň ta ABBA dodrží slovo.

Svět muziky je pestrým světem. Můžete jít proti nebo s větrem. V žádném případě by však nemělo zůstat zakryto, že i v něm jde spoustě lidem jenom o to koryto.