Módní trendy a sezónní výprodeje jsou běžným koloritem našich životů. V dnešní přetechnizované a zrychlené době je to většinou běh na velmi krátkou trať. Nadšené zážitky střídají ty méně vydařené, je to taková kvapem měnící se sinusoida, podle několikrát přetransformovaných zákonů matky přírody. Festival Electronic Beats těmto formulím podlehl, stal se téměř globalizačním nástrojem prezentace lahůdek elektronické muziky, která frčí a zaslouží si velkou pozornost. Někteří nadšenci klubovek si mohli v klidu postěžovat, že už to není taková fajn akce jako dřív. Přesto jeho nejnovější vydání přineslo mnoho povedených momentů, které každého nadšence tanečních beatů muselo potěšit, ale taktéž po celou dobu viselo ve vzduchu jedno obrovské ALE.

Vždy jsem si myslel, že to je jen chvilková avantýra Vandy, ale vypadá to, že každý výstup Cartonnage je spojen s rozhazováním cukrátek během "Patisserie". Set postavený na "Curiously Connected" je ukázal jako stále zlepšující se živou atrakci (v dobrém slova smyslu), jen tentokrát je překvapily nezbedné elektronické bicí, které si vyžádaly výměnu, a Vanda společně s Bethany tak sehrály krátký jazykově humorný výstup. Cartonnage perlili v tanečnějších polohách ("I Need Your Stereo", "Synthetique"), "Brand New Day" byla na chvíli fajn odpočívací zónou.

O to větší překvapení bylo, když stejný fórek s bonbóny předvedl i Ali Friend, leader Red Snapper, že by to byl nový koncertní výstřelek? Ti odehráli funkčně celistvý blok, který brouzdal v mnoha hudebních vodách od poklidnějších ambientních prvků k jazzu, hiphopovým rytmům a funky. Došlo i na představení čerstvé novinky "A Pale Blue Dot" a taková "Deathroll" byla vskutku zabijácká kombinace. Oproti studiovým počinům jsou živě Red Snapper méně učesaní a syrový náboj dodává jejich kompozicím mnohem více života.

Pokud Vanda Choco lobovala za přežití Rádia Wave, Hercules And Love Affair přivezli první přátelské pozdravy od Baracka Obamy a prý se blízká Americe na lepší časy. Andrew Butler dovezl celý svůj ansábl, který natáčel desku, chyběl jen Antony Hegarty, nejenom onen z hlas z megapecky "Blind", což byl ve finále jediný šrám na kráse. Hercules And Love Affair do toho skočili rovnýma nohama a předvedli nonstop jízdu, která šlapala jako přesně seřízený stroj, i dechová sekce vystrkovala právoplatně své růžky. Pošpiněné disco však dirigovala dvojice Kim Ann a transsexuál Nomi, jehož sólo "You Belong" zaznělo téměř z kraje. Na "Blind" muselo zákonitě dojít, ale zde se ukázala ona slabina, že Kim ani Nomi jej živě nedokáží nahradit. A opět platilo, že "Hercules And Love Affair" vyzní na pódiu lépe než ze stříbrného disku.

Většina lidí však nejvíce čekala na tahounku večera. Volba Róisín Murphy byla tím šťastným losem na výhru. Na scénu vtrhla s grácií sobě vlastní a publikum měla rázem na své straně. Předvedla téměř divadelní představení s bizarními kostýmy a scénkami s doprovodnými vokalistkami. Pokud jsem si ve většině chvil myslel, že nepolapitelnost Alison z Goldfrapp nikdo nemůže trumfnout, pak jsem se mýlil. Když se Róisín navlékla do jakéhosi double panáka, měla vítězství v kapse. Většina skladeb zazněla v totálně přepracovaných verzích, ale "Let Me Know" byla jasným vrcholem sešlosti z "Overpowered". I když chvílemi vypadala, že je zcela mimo a více se věnuje onomu laškování se sboristkami, hlasově předvedla nejlepší výkon večera.

Ti, co odešli před The Orb, udělali velkou chybu. Tato legenda totiž předvedla nejlepší audiovizuální show, která měla ekologický podkres a Alex Paterson to vystihl, když na scénu přišel v typické rybářské přikrývce hlavy a rouškou přes obličej (vše ale hned sundal během první skladby a začal předvádět zábavné improvizace). Set byl postaven na poslední desce "The Dream", zvukově to bylo dost posunuté do dubu a ovlivněné rastafariánským reggae, čemuž napomáhal i MC a vokalista v jednom The Corprol (aka D'eric Von Bat). Pětičlenná sestava s živou rytmikou a baskytarou dolovala houpavá tempa a "Mother Nature" byla vskutku nezapomenutelná. Došlo i na hudební reverzi startrekovského tématu nebo na geniální "Little Fluffy Clouds", která byla v závěru doplněna o instrumentální part "What A Wonderful World" Louise Armstronga. Byli to jiní The Orb, ale stálo to za to.

Pak už žezlo převzal Mr. Oizo, který jako jediný na hlavní scéně neměl za úkol vyplňovat mezery mezi živými výstupy. Pokud se vám doteď zdálo, že to byla samá chvála, dostáváme se k tomu ALE z úvodu článku. Zvukově to bylo tristní a zvukař by zasloužil jedině výprask. Nestíhal vůbec vnímat změny stylů na pódiu a buď vytvořil jednolitou hmotu, nebo to bylo nechutně přebasované a na odrovnání sluchových bubínků. Tím velké výkony degradoval a nejlépe to vystihla Róisín, která po posledních úsměvech pro publikum, do zatahující se opony, stihla na zvukaře hodit téměř vražedný pohled a poslat gesto se vzpřímeným prostředníkem, které hovořilo za vše.

Další vydání Electronic Beats mělo vydařený line-up, ale zvuk byl mizerný, Veletržní palác pro podobné akce prostě není zcela ideální. Nepochopitelné také bylo, proč při odchodu ochranka nesmyslně zabavovala zakoupené pití (při vstupu to pochopím), prý to bylo nařízení. Snad se tyto resty podaří do dalšího festivalu vyřešit, jinak jak již bylo řečeno, byla to povedená akce.

Rozsáhlou fotogalerii z elektronicky nabitého večera naleznete zde.

Electronic Beats, Veletržní palác, Praha, 14.11.2008