© facebook interpreta
Miroslav Böhm - Deváté album Primal Scream je... weird (7/10)
Vztah k interpretovi: Takový ten dlouhodobý vztah bez adrenalinu - na začátku láska, která se časem proměnila spíše v přátelství. Kostelní zvony? Bicí přímo řvoucí Dance, dance, dance!? V drogovém oparu se ztrácející pop'n'roll? A co takhle Bobby Gillespie jako mrazivý prorok za věšteckou koulí? - "Take a ride around the city. Tell me, what do you see? Empty houses, burning cars, naked bodies hanging from the trees... Ooooooooh, you've gota beautiful Future!" Deváté album Primal Scream je plné paradoxů, ale hlavně je... divné. Ještě lépe by sedělo anglické weird, protože má v sobě stejné napětí jako tahle deska - že prý "Beautiful Future". Pětadvacet let na scéně je dlouhá doba, je fajn, že se Primal Scream stále dokáží vyrovnat s tokem času a jsou živou skupinou, ne jen odraz úspěchu z přelomu osmdesátých a devadesátých let, ale přesto tahle deska sama o sobě plně neobstojí a bez kultu Primal Scream by byla poloviční. "Are you heading for the gas chamber? Do you wanna sit in the electric chair?" Ne, díky, ale až budu v tomhle stádiu, tak tohle album pro mě získá nový rozměr. Až do té doby raději zůstanu Loaded, protože "We wanna have a good time". Dan Hájek - Převrácená budoucnost bez euforických výkřiků (7/10)
Vztah k interpretovi: Díky "Trainspottingu" milovník alba "Screamadelica" a i po těch letech na Primal Scream nezanevřel. Kdo tehdy nepodlehl "Come Together", musel mít v sobě hodně antimagnetické síly, aby ustál ukrutný náboj jejího vábení. I po plejádě uplynulých roků mě dostává a zhola nic se nezměnilo ani s "Beautiful Future". Na té desce mě baví její přístupnost, stylový rozptyl a hrátky na stravitelnou jednoduchost (titulní otvírák "Beautiful Future"). Nedokážu ale přesně vyčíslit, s jakým záměrem do toho Primal Scream šli, je to totiž hazardní hra se zarytými fanoušky a se zcela okrytými kartami. Jasně, "Can't Go Back" nebo "The Glory Of Love" mají jasný hitový potenciál, ale je to nečekaná rána pod pás, žádné vyloženě hluboké atmosféry. Jsou to sice písničky plné života, které snadno odchytnete i v rádiu, přesto je balanc celého kompletu na hraně. Je to totiž zkouška z dospělosti, co vše snesete, co dokážete prominout a co zašlapat pod zemský povrch. Naštěstí to není kýč nebo prokaučovaná budoucnost této party a vzpomínky na překrásné léto zůstanou zachovány. Překvapivě mě potěšil cover Fleetwood Mac "Over & Over", v němž hostuje folková legenda Linda Thompson. Devátá deska Primal Scream je nečekaně popová a pod vlivem krautrocku, ale proč ne, každému podle vlastního gusta.
© bbc.co.uk
Vztah k interpretovi: První setkání bylo na koncertě v Rakousku někdy v roce 1996, kdy mě jejich hudba a energie pohltily. Posledními alby jsem si získal velký odstup. Primal Scream jsem objevil v dobách jejich největší slávy (po vydání alba "Give Out But Don't Give Up") a nedal jsem na ně dopustit. Každou další deskou mi ale idea jejich hudby byla stále více vzdálená a já se marně pokoušel pochopit, co se Bobbymu a jeho kolegům honí při skládání hlavou. Dnes již předposlední album "Riot City Blues" jsem dokonce nevydržel poslouchat ani do konce. Všechny tyto nešvary si u mě Primal Scream ale vyžehlili novou plackou. I když jsem byl po přečtení prvních informací o nové desce dosti skeptický a název jsem bral spíše jako ironii, řekl bych, že budoucnost této kapely bude vážně úžasná. Björn Yttling a Paul Epworth, kteří se pod ní producentsky podepsali, odvedli velký kus práce, což je slyšet již v pilotním singlu "Can't Go Back". A přesně takhle šlape celá deska. Primal Scream přijali fakt, že je vydáním nové desky potřeba nejen potěšit skalní fandy, ale i získat nové. Odhodlali se tedy nechat se vést za ruku, což je pro mě asi tím největším plusem. Jistě, deska už nedělá takový dojem, že je autorská, ale při takové konkurenci to dnes už ani jinak nejde, navíc na autorské počiny většina lidí už kašle. Abych ale jen nechválil, s troškou melancholie stejně vzpomínám na jejich začátky, kterým se prostě stejně nic nevyrovná! Pavel Parikrupa - Je to současný pop! (7/10)
Vztah k interpretovi: Vím, že někdo takový existuje, co pro pop music znamená "Sreamadelica" a někde v zaprášeném šuplíku harddisku mám v mp3 album "Evil Heat". "Beautiful Future" je pro mne vyloženě popová deska. Není tak agresivní, je pestrá a skoro by se až chtělo říct - taneční! Na začátku dvě pecky potěší fandy Franz Ferdinand a Kaiser Chiefs. Sedmdesátkové smyčce v nekonečně opakované "Uptown" vystřídá "The Glory Of Love" s chytlavým motivem á la Blondie, jemuž se nedá ubránit, o "Zombie Manovi" (kterého jsem dosud znal jen od Ringa!) ani nemluvě. Pravda, popík v podání Primal Scream je poněkud dekadentní (viz také neskutečně odpudivý retro S/M booklet) a i na rozjuchané hladině "Beautiful Future" se občas vynoří černé bubliny ("Suicide Bomb", "I Love To Hurt"). Poté, co jsem na Colours Of Ostrava viděl Happy Mondays, doplňuju si mezery a novinka Primal Scream je tou nejlepší pozvánkou na další návštěvu archivu. Jo, a až na konci roku budeme sestavovat žebříčky, připomeňte mi, že do rubriky Skladba roku mám zařadit úžasnou píseň "Beautiful Summer". Honza Průša - Saša jede (4/10)
Vztah k interpretovi: Vždy jsme se míjeli. V 90. letech na mě byli moc progresivní a teď mi naopak přijdou strašně nudní. Je to od Primal Scream odvážné a svým způsobem progresivní, nebo naopak prachsprostá sázka na jistotu a snaha o oslovení co nejširšího spektra posluchačů? Těžko říct. "Beautiful Future" je totiž, jak správně napsal Ben Slavík, POP. Navíc zatraceně přístupný. Deska pro právě končící Beautiful Summer a nic víc. To by ještě nevadilo, jenže... Nevěřím kapele jejich hranou lehkost a pohodu, která působí jak radostní a šťastní, se vším spokojení a vždy bezstarostní obyvatelé Pekingu. Nevěrohodně. Otravuje mě disco záležitost "Uptown" (živě si představuji Těžkýho Pokondra s jeho předělávkou a refrénem "Hopsám"). Má všechny předpoklady usídlit se v hlavě a dokola se vnucovat stejně jako obludné rádiové odrhovačky. "Zombie Man" to samé. Odporně vlezlý refrén a nic víc. Pořád dokola, jako když si pes honí vlastní ocas a proč to dělá, nechápe ani on sám. A tak by se dalo pokračovat dál. Pár věcí se sice povedlo - cover "Over And Over" z alba "Tusk" poprockových Fleetwood Mac, jehož sterilní čistotu správnou měrou doplňuje a svým vyzývavým hlasem špiní k dokonalosti hostující Linda Thompson. Špatná není ani "Can't Go Back" nebo psychedelické "Necro Hex Blues", ke kterému se ale musíme proposlouchat celou tou jinak nudnou a nevyváženou deskou.
Album: Primal Scream - Beautiful Future
Průměrné hodnocení: 6,4/10
Celkový čas: 44:05
Skladby: Beautiful Future, Cant Go Back, Uptown, The Glory Of Love, Suicide Bomb, Beautiful Summer, I Love To Hurt (You Love to Be Hurt), Over And Over, Necro Hex Blues
