Co poslouchá musicserver (25.)

27.10.2007 05:00 - Pavel Novák | foto: facebook interpreta

V dalším díle našeho pravidelného seriálu si poprvé na musicserveru představíme anglicko-gruzínskou zpěvačku Katie Melua, kanadskou post-grungovou kapelu Three Days Grace, debut amerických Staind, anarchokomunisty Refused a Swans v jejich nejsilnější sestavě.
Co poslouchá musicserver
© facebook interpreta
Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. Tentokrát ji utvoří Katie Melua, Three Days Grace, Staind, Refused a Swans.

Tomáš Parkan: Katie Melua - Piece By Piece (2005)

Katie Melua - Piece By Piece
Ačkoliv budu tak trochu pálit do vlastních řad, musím se přiznat, že mě velmi překvapilo, že se na musicserveru dosud neobjevila recenze žádné desky anglicko-gruzínské zpěvačky Katie Meluy. Sice jí před pár týdny vyšla nová deska, ale já si dovolím prozatím napravit tento nedostatkem tím, že vzpomenu její předchozí album "Piece By Piece". Katie Melua je takový hybrid mezi Norah Jones a Evou Cassidy - kombinuje pop, jazz, blues a zřídkakdy se pouští jinam. Nemá sice takový božský hlas jako Norah a písničky ještě neumí tolik prožít jako Eva Cassidy, ale na druhou stranu z ní čiší bezprostřednost a její talent se oběma dámám velmi přibližuje. Celou deskou se táhne velmi intenzivní pocit intimity, jenž je dán částečně autorstvím samotné Meluy, citem pro melodii a především tím, že celá deska je jednou velkou osobní zpovědí. Pokud jste tuto výbornou zpěvačku zatím neobjevili, pak je nejvyšší čas, všude jinde v Evropě se prodávají její desky po tisících.
Nejlepší skladba: "I Cried For You"

Zuzka Macháčková: Three Days Grace - Three Days Grace (2003)

Thre Days Grace album
Debutové album kanadské postgrungové kapely, v jejímž čele stojí v domovské zemi celkem populární a uznávaný zpěvák Adam Gontier. To jméno vám určitě není neznámé, pokud jste slyšeli nové album Apocalyptiky, kde nazpíval a spolusložil song "I Don't Care". Dost jsem si tu píseň oblíbila, a tak jsem se samozřejmě musela vydat i po stopách Adamovy domovské kapely.Three Days Grace vydali zatím dvě alba, eponymní deska je jejich debutem (ještě předtím vydali jedno album jako kapela Groundswell). Některé z vás už jen slovo post grunge možná odradí, stačí vzpomenout Nickelback. Three Days Grace místy zní jako Seether, ale oproti nim jsou mnohem schopnější a rafinovanější, pokud jde o složení pořádné písničky. Skladby na této desce nejsou většinou na první poslech, ale nepostrádají refrén, který po čase začnete milovat. Skvělý hlas, texty, kapela z garáže, která se neutápí v klišé a dokáže podat už tak ohrané téma o lásce a nenávisti jako pravdivou emocemi nabitou zpověď. Jestli grunge má přežívat aspoň s trochou své původnosti, pak si to představuji přesně tak, jako to dělají Three Days Grace.
Nejlepší skladby: "I Hate Everything About You", "Burn", "Take Me Under"

Petr Adámek: Staind - Dysfunction (1999)

Staind - Dysfunction
První studiovka amerických Staind (nepočítáme-li skutečnou prvotinu "Tormented", ke které se však Staind nehlásí) se šklebícím se kašpárkem na přebalu se mi poprvé dostala do ruky na střední škole chvíli poté, co mi spolužák o přestávce vrazil do uší sluchátka a s vykulenýma očima rozkázal: "Poslouchej!" "Dysfunction" mě tehdy zaujalo na první poslech. Módními trendy v té době ještě nezkažení Staind nekompromisně válcují vše, co jim stojí v cestě. Syrový zvuk kytar snadno pronikne až do kostí a z hutných kytarových ploch sednete na zadek. I přes značně tvrdý zvuk nahrávky se Staind daří zachovat melodičnost. Zpěvák Aaron Lewis má navíc velmi zajímavou barvu hlasu a široké spektrum hlasových poloh: v jednu chvíli zběsile řve jak smyslů zbaven, jindy zase zpívá tak dojemně, že není daleko od pláče. Ideální nahrávka na prohloubení podzimní deprese.
Nejlepší skladby: "Mudshovel", "Me"

Radek Hendrych: Refused - The Shape Of Punk To Come (1998)

Refused - The Shape Of Punk To Come
Odejít v nejlepším, to je umění. Refused to dokázali s obrovskou grácií. Jejich poslední album "The Shape Of Punk To Come" je počinem hodným následování. Aby bylo jasno: bavíme se o albu, které dost dobře nelze ohodnotit jinak než 10/10. Každá skladba je silná sama o sobě, celé album pak neuvěřitelně konzistentním celkem. Refused skutečně předpověděli, jak asi bude punk v budoucnosti vypadat. Kapel, které svůj styl postaví na jednoduché derivaci prvků z byť jedné skladby na "The Shape Of Punk To Come", bychom našli dost. Album se dá poslouchat na sto různých způsobů, vždy nachystá něco nového k objevení, mohou za to i vkusně použité samply. Refused si neuvěřitelně oprskle dovolují: parodují (nebo to proboha myslí vážně?) techno, jazzové standardy, soul, písničkářskou výpověď, irskou lidovou hudbu... Spojují způsobem, který jim sežerete a nebudete se bránit. Stejně to nemá smysl! "The Shape Of Punk To Come" vůbec není jen pro ty, kdo cítí svoje kořeny v hardcoreové scéně. Jedenáct skladeb skýtá neuvěřitelné a záviděníhodné množství hudby. O vatě tu ani na vteřinu nemá smysl spekulovat. Umění a zábava ruku v ruce, má to úroveň, drive. Nemám důvod chtít víc. V téhle smršti Refused i rychle odpustíte, že jsou to anarchokomunisti.
Nejlepší skladba: "Deadly Rhytm"

Jiří Kubalík: Swans - Children Of God/World Of Skin (1987, 1986-8)

Swans - Children Of God/World Of Skin
Jarboe a Michael Gira. To jsou dvě jména, kolem nichž se točí reedice jednoho z přelomových alb Swans - "Children Of God". Zdůraznění právě jich je oprávněné především proto, že dvojalbum je doplněno druhým CD, na kterém je společný projekt Giry a Jarboe "World Of Skin". Na "Children Of God" se Swans sešli snad ve své nejsilnější sestavě a, nejspíš také, na vrcholu tvořivosti. Album tvoří logický krok ve vývoji kapely. Jsou na něm slyšet dřívější drsné postupy, ale Girův hlas se uklidnil a spíš káže, než rozkazuje. Deska má mnoho poloh, od úvodní "New Mind", která jednoznačně odkazuje k dřívějším albům, přes "In My Garden", která s hlasem Jarboe dostává punc neposkvrněného početí nového zvuku Swans, až ke gospelovému "Our Love Lies". A to jsme jen na začátku desky. Samozřejmé prolnutí zkázy Girova kázání v "Beautiful Child" s něžností a jemnou záludností, kterou přináší Jarboein v "Blackmail", je moment, který snad nejlépe vystihuje nepopsatelnou atmosféru tohoto alba.
PS: Na "World Of Skin" jsem nezapomněl. Dvě silná alba odbýt jednou připomínkou jen kvůli jednomu obalu? To by bylo sprosté.
Nejlepší skladby: "In My Garden", "Beautiful Child", "Blackmail", "Blind Love"


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY